YVETA SHANFELDOVÁ

***

Jas středeční krajiny
snad odchází
v objetí las,
z nichž přechází zrak. Včely.

Louka květin: živnatka,
tam val svaloviny, tu na mezi bělima, sklivec. 
Tyčinky a čípky.

Lesk umí
zrcadlit a matnost
krást, a tisknout slunce,
ikonu oken, k oku.

 

 

***

Za oknem je zahrada,
na zahradě sníh,
ulicí schází
modročerný mnich.

Bosý náklad mrazivého zdiva
veze do neznáma,
na zahradě
se pochovává.

U toho kope jámu,
do kopce vrostlý strom. 
Zde kámen vstává.

 

 

***

Sítě podchlazení
rázem odčiní vše.
Divoké olivy, vavříny.

Pistácie, rozmarýn.

 

 

***

Z kuchyně se koukalo na smrky
opuštěné víkendem K jídlu
šraňky zkřehlé
provazováním

Nešlo nikam jít smrákalo se
nárazníky plula oblaka
a všecko pustý a kachle a v bytě
smrádly usmažené
žravé rohožky

Smrtka si občas odskočila
na záchod plný splachovacích nápisů
usoplený rým rým Telefon
netknutý svaz spolykaný
spodními úbytky

Tkanička uvazuje brekot
žárovek Pažit očí
nepoznat Vracení je
vrácení ale komu

 

 

***

Jaterník
utápí noc v kádi.
Puls, plus tlukot klusu.
Úzkost v zápěstí.
Šátky se zajímají
vždy znovu o hlavy.

Noc v kádi staví prám.
Život řada rán.

 

 

***

a autem
zakotveni v pohybu
vystoupili jsme v horách
stoupali do kopců
bylo slyšet suché ticho
cestování za vůní
stébel v písku u cesty

zřejmě by ty sny
měly být delší

peřejní slet pelerín
hůl za holí plynutí
kamínky štěrku na hrobě silnic
a ticho jak káně v mracích
vysoko nad hlavou zabořené
do bezedných veřejí dnů

 

 

***

V ordinaci sedí nepřítel vedle nepřítele,
mladá žena, pořád jakoby v rozběhu.
Neznámost rozsvěcuje bledé směry
na přecpaných taškách. Nekonečná

lopota putuje po kobercích
na srdeční vyšetření.