TÁHLO

Když se člověk schová pod duchnou,
ani si nepřipadá tak deprimovaný.
Vodorovná poloha vše srovná,
stěny a rolety oddálí svislé skutečnosti,
pak už jen stačí přežít svislost světa
mezi ránem a večerem.

TRNÍ

Kolotoč dne
vzhůru a dolů
v jednom dni jíme
u mnoha stolů

a mnoho tváří má
nebe.

BEZ MAPY

Pomeranč noci
na nečitelné sněhy,
dědek je lapá do sítě slov,
řinčí,
že není slyšet slovo
v křiku ticha.

K nerozeznání je
let od času, strom od pravdy.

Vím, co s drážděním, mlčením a umlčením,
čekáním, spouštěním,
vyhýbáním, tajením a odtajením,
vím, vím, vím.
Co se sebou, nevím.

DUBNOVÝ DEN

Celý život s sebou táhnem
kousek sebe, ztrácíme
nasedáme na jateční vozy

trestáme se jako polobozi

Celý život s sebou táhnem
kousek nebe, ztrácí nás
temnou necestou vozí

Co potom polobozi

RÁJ BOŽÍ

Scházíme se s kamarádkami.
Jedna má dvě dcery, jednu
retardovanou a druhou tlustou,
druhá má taky dvě dcery: jedna je slepá,
druhá strašně lže,
další kamarádka má sedm dětí. Nejstarší
seděl a byl závislý na drogách, dcera
byla taky dlouho na drogách a promiskuitní,
protože ji starší bratr v dětství zneužíval, další syn
je homosexuál - republikán, který už podruhé volil
Bushe, nepřítele homosexuálů, další dcera
je nezřízeně tlustá, další syn má srdeční vadu,
mladší syn se špatně učí a nemá žádné kamarády
a nejmladší má sluchovou vadu,
další kamarádka má syna, který seděl
za výtržnictví jako skinhead, a za drogy,
další kamarádka má syna, který krade v obchodech a
dvě malé holčičky, které se malují a mají hysterické
záchvaty, když nedostanou sexy oblečení
podle vlastního výběru, a starší dceru,
která je den ze dne nábožnější a nejí mlíko s masem.
A co teprve my samy. Jedna z nás je hrozně tlustá,
dvě jsou nevěrné v manželství, většina
nedostudovala, žádná pořádně nevydělává,
žádná neví, jestli je dobře
na děti zuřit nebo na děti nezuřit, ale
většina na děti zuří, a jedna nemůže dýchat
a několikrát za den se musí nadechnout
z inhalátoru, aby vůbec přežila den, aspoň
do příštího dne inhalátorů. Manželé taky nevědí,
jestli mají zuřit, nebo jestli nemají zuřit, a většina
jich zuří, nemůžou vydržet ten věčný chaos.
Nakonec, kdo to všechno má vydržet?

KALENDÁŘ

Křivé kořeny
okopávám
už i ruce zhořkly

Zem
pach konce

Dálka hloubky
Z korun stromů
vzlétá nepřítomnost
písmo kmene

V očích něco zmizelého
jako když mluví mlčení
mezi prsty natažené
Z čeho brát
látku lásky
z čeho nechávat

Z letmého pohledu
letmé něhy
Z čeho nebrat krást

PÍSEŇ LÁSKY

Přede mnou pěšina
romantický text. Vyvzdychaná
hroty vycházkových
holí, otvírá se, krade.
Potom mizí. Chorus
plevele a nejasného
porostu rýmuje smysly.

Kus krajiny
u vody se staví,
na hladině se zrcadlí
a den se topí.

A kolem čas
v uprášených botách
obchází kraj do soumraku,
než se složí k zemi.

A kolem krouží
text, jako chodec, němý.

POCTA

Gwendolyn Brooksová napsala
báseň o jedlících fazolí,
jež život bolí a nebolí,
životem běží, tancují
o holi.

Vstávají lehají
sedají za stoly
hudba hraje
na nástroje, oni na
prsty. Melodie.
Smutná a nevšední tónina.

A každý večer velký stín.
A každý večer odlesk na jezeře.
A báseň z obyčejných luštěnin,
a věčně otevřené dveře.

O co běží v životě,
a za co lidé sedí.
A o co stojí
a jak se jim rány hojí.

A jasné ráno na náledí.

INTERVIEW

v knížce, kterou mi daroval
bylo na tisíce čtyřverší
potichu se tomu smál

potichu mi vyprávěl
napsal věnování
a na tisíce vilanel

pak jsme domluvili
loučili se spolu
a vezla jsem si pásku z rozhovoru

s afroamerickým básníkem
který snil tak jako se sní
na univerzitách

když jsem tu knížku
doma otevřela, vypadl z ní
intimní šedý vlas

LED

Prosinec se plouží za strouhou,
kape ticho za tichem.
V domě starost o zádíčka.

Dálka pluje,
naléhavá blízká,
chodbou tmy.

Šeří se šlápotami nebes,
neslyšným tlukotem.
Úsvit a soumrak
- krátká setkání v rozlukách.

HLUČNÉ VŠE

kropice úvah
břeh celkově stočený
sklouzává
o hlavu bije
něco se nad ním
divě hlásí o samo(spouště)(h)lásky
vokály pouště

SKULINA

Opravdu pochopit
se dá jen s odřeninami
rozbitou hlavou
napuchlou aortou

Výsledek se sváže do uzlíčku
připevní u krku
Zaskřípe rez hvězd
drť ví své o řádu

Námezdní úsvit
zbaven hlav
jak strom kmene
drncá o souhlásky
třísek křeše hrst jisker
křísí dříví

VĚKŮ

Mázdry vzrůst
slyšíš
volat do nebes
vertikální směnou zor
ob(zor) už ne vertikála

Léto skončilo
mimem zrcadlem toho co nikdy nebylo
protože je to pořád

Prý není minulost Prý není budoucnost
Přítomnost prý je
Ale jak to
když čas není
Není čas
ani věčnost a není nic
jen
chybět a chybovat slitovat
se sletovat léto s nečasem
a takhle se pořád mít
sám se mít

Z TEBE OSTEN

Načase,
odpolední, po-kolení
hran, tkáň v dřevěném rámci
kavek, větná spojení,
přes plot flotily zpitých slov

zmočených rozkroků,
palčivých oznobenin,
loužičky, až z toho jsou:
Zvony
v dešti, můj a tvůj,
a naléhavě tiché
zvonky z dálky,
klima nestálé jak srdce.
Vyprávíme stíračku rzi,
hladíme výčnělky,
a pole stále strniště, strom
kmet z otevřené půdy,
důvěrnosti neznámých.

Každý pocit je vzpomínka.