Podivní přátelé

Podivní přátelé, spouštíte se ze stromů!
Mohl jsem to tušit. Pořád jsem si říkal, kde vás vezmu, a teď koukám: ze stromů!
A jak se vezou!
Je jich jako pavouků,
to asi nedokoukám,
určitě nezbude na všechny,
tolik kusů nemám,
znám se přece, všem nemám co nabídnout,
a kdo se ke mně neprotlačí, ten prostě
utře.
Neuvidí mě ani z dálky.
Z výšky... snad. Další a další naskakujou a berou to sešupem. Nádherný skluz!
Když si neužiju tohle, tak už asi nic.
Myslím, že nezestárnu.
To nemůžu stihnout, vy to ke mně určitě stihnete dřív, podivní přátelé!
Dopřejte si mě beze spěchu,
vždyť stojím docela klidně. Očekávám, že mě ušetříte všech hrůz budoucího světa.
Co by jednou někdo dal za tak strhující pohled,
vysoko nahoře koruny stromů, průhled na oblohu, a o něco níž... na které z těch sjíždějících těl se dívat dřív, jak hladce a vznešeně se blíží zemi? Mám z toho až závrať.
Jen doufám, že se v poslední chvíli nic nepokazí.
Ještě zdaleka nejste dole. A pak? Snad jste dostatečně vybaveni!
Hlavně nohy, ty se hodí.
Pokud sobě máme co nevidět stanout tváří v tvář, tak bez nohou se to prostě neobejde.
Bez toho se prostě nepodaří naše podivné přátelství úspěšně uzavřít!
Zůstanete viset ve vzduchu, a co já potom? Chvíli bych se ještě díval, ale zas nějak moc dlouho bych to asi nevydržel. Bylo by mi za vás trapně, že jste to nedotáhli.
Kolik tisíc let jste na to měli?
A já se přece kvůli vám nebudu vracet!
Neříkejte, že jsem si špatně vybral. Neříkejte vůbec nic!
Takové přátelství, jako je naše, se přece obejde beze slov.

(2005, text pro festival „slam poetry“)

Kdy a s kým

(Průhledný příběh)

1.
tak všechno co ještě čekal
mělo její přísvit
                 a co měl s ní?
                 sesuv a svítání

2.
jeho
                 už jsem tady
                 a jde mi na záhyb

proti jejímu

                 je to má nahota, co utíká!

3.
nedá se vsadit na nic, co odešlo vedle

dokážu si představit, kolik vytočených čísel
                 zůstane bez předpovědi
a kolik předpovědí bez vytočených čísel

za příchozím jde přepadávající
a co má největší smyk, udělá ti dítě

4.
v tu chvíli
skrčit se na židli a stát se ponorným vařičem

5.
dál sladká
málo platné

tak jako běh je přespolní
a života

má za nás
kaz

a jaká dohra
za hadrama

                               (2005)

Až Tě

Rozetnout to ve chvíli, kdy se to spojí.

Past dlouho dělá, jako že nic.

Před zamčenými dveřmi mě kdosi vyhlížel, ale o tom jsem nemohl vědět. Bylo mi jedno, jak pozdě dojdu. A nevyznal jsem se v ničem, každou chvíli jsem se zastavoval, silnice byla v tu noční hodinu už prázdná a klikatila se dost na to, abych ztrácel ponětí, odkud se co vynořilo. Najednou jsem si něco říkal pořád dokola a znělo to jako vyzrazení, od první chvíle uzavřené a jasné. Předznamenávající. Ale možná, že se to takhle spojilo jen náhodou a měl jsem to co nejrychleji zapomenout. Tak jako tak — past. Doteď vím, jak to jde za sebou.

Jedno tajemství zní: Spustit.
Druhé: Zadržet.
Třetí: Nevynechat.
Čtvrté: Že není.

Příšerné šablony: ruka ruku myje.

Tak jako tak — past. Vždyť zmizíš, jen co tlesknu. Tak jako tak — past.

Když jsem ji poprosil o nůžky, jako vždy to se svou ochotou a úslužností přehnala a přinesla mi místo jedněch hned dvoje. Při přebírání mi jedny upadly a bodly mě do palce u pravé nohy. Ty nůžky byly oboje úplně stejné. Jediný důvod, proč přinést dvoje, byl právě ten, aby jedny spadly a bodly mě.

Říká past — „jsem na tebe napjatá“ nebo „jsem napjatá, kdo přijde“ ?

Ani nevidět, že se nedívám.
Ani v poslední chvíli, vždyť co by to už bylo, než poslední chvíle, když není nutný vidět už vůbec nic, jak je to najednou příšerně blízko a obrovitý, rychlý, nastražený na mě. Tuším hrůznou přesnost toho, co má přijít. Zatím bez hnutí. Vše ztrnulo. Ze všech nesčetnejch pohybů, co se kdy kolem mě mihly, teď zůstalo jen tohle vyčkávání. Osudné. Nezapuditelné. Kamkoliv se ohlédnu.
(z nedokončeného cestopisu)

Tepe mě zvou co potom.                     Tepe mě zvou                     Tepe co potom.

co potom. mě zvou

„Až do této chvíle se o to nikdo nezajímal. Jste první.“
To hodilo stín.

Obrys chlupu v lampě
Lesk pružin
Pudové zapraštění

„Až sklapnou všechny pasti, skončí svět“ — tohle jestli se ti někdo chystá hustit do hlavy, na nic už nečekej! Nikde od něj není dost daleko. Snad teprve tam, kde ti hlas zazní tak blízko za krkem, že se po něm samým překvapením i otočíš:
„Čtyři světový strany? A dokdy?“

Největší past je vymezit si prostor pro past.

Kde je dokonalost — jestli v pasti, která chytila a tím se konečně uzavřel kruh, nebo v pasti, která nastražena čeká... Promiň, ale do toho se nenechám zavléct. Tenhle spor trvá staletí a nemá řešení, a co je nejhorší, ty dokonce ještě ani netušíš, že v něm stojíš na nějaké straně. Nejlepší nemyslet si o tom nic. Ale téhle výhody ses už zbavil, když jsi začal rozhlašovat, že — světe div se! — pasti o nás vlastně nestojí, že my sami se jim vnucujeme, sami kolem nich pořád obcházíme a zkoušíme, jestli snad nepovolej... jestli přece jen...

Že není: to tě nezaráží?

Spousta z nás se tím zváhla. Zalila, ztuhla, ztěžkla, zapadla. Vyhledej další slovo. Zavalila. Předchozí čtyři škrtni.

Záviš: „Pastím na obtíž!“
Sbor: „Tím tíž!... Tím tíž!“
Záviš se hroutí. Sbor odhazuje šedivé pláště a proměňuje se v pruh modré oblohy.
(Potlesk.)

Past si samozřejmě úplně vystačí s tím, že je nastražená. Vnímá svoji dokonalost, a opravdu není nejmenší důvod, proč by o ni měla přijít jen kvůli nám. Nemysli, ani mně se to nevyhnulo, taky jsem si jednu dobu začal zoufat nad tím, že pasti nás odepsaly — že se u nich už nechytáme. Ale jedno tajemství zní: Spustit. A teprve potom: Zadržet. Chci vidět toho, kdo to dokázal. Protože tam, kde ty bys rád skončil, to ještě ani nezačíná.

Past není převaha. Past je převážná část.
                                                                                              Okamžitý zúžení.

                                                                   S K L A P N I !

                                                                                              (2000–2003, z knihy že ne zas až)

Vněvýheň

Podivný šroub
zduřelý svou krystalickou mřížkou
vnitřní magnetická tendence neopomene
vysmát se zoufalému škemrání pralesa
a galejnickým okovům bezpochyby věčným
a domýšlivé pýše orlů
a rozmarnému tlachání filozofů
Obrovský šroub
vystaven stovkám chtivých očí
obléván potem roztoužených dívek
nahých jako křeč stahující obličej
a obrácených vstříc paranoickému řádění
lián (pokud to dovolí výsek z utajení)
Šíleně veliký šroub
vzýván rozjitřenými okultisty
a ve své podobě medijní malby
shledáván mstivým hlasem z minula
desítky fanatiků se vrhly ke šroubu
a objaly ho přiškvařené štěstí
u té příležitosti vydána nová
prorocká kniha
Megalomanický sloup
obklopen příjičnými vesmíry
a nevěřící výhní hvězd
kam až můžeme dojít
Navyklý šroub
odvěky věků na mou duši
„Nevěřte mu!"
vyzvala nedozírná Matice
každodennosti
„vždyť je to jenom směšný
Trapný šroub!"

(1989, z knihy Ztracené peklo)