/
Ten večer jsem potmě
poslouchala noc
a když jsem pak rozsvítila
a přistoupila k zrcadlu
měla jsem velká savá ústa
a malé krvavé oči
jako bych je upírala
hluboko do dna tmy až po kořínky hvězd
až mi je noc vysála
noc bezedná až do dna mlčení
a má duše se ústy přisála
až na zježenou srst létavic
Tak jemně
že čas
mi ji už bude vracet jenom po troškách
s každým úderem hodin
jednu ránu do srdce
jednu do pohlaví
dokud mé krvavé srdce bude odtikávat čas
po troškách
Blázen
Jsem žhavý uhlík
na popelu světa
jsem spálená na troud
srším jiskrami
občas na mě šlápne tvoje bota
zahořím a propálím se hvězdami
Jsem bílá kost již můj pes jak lunu
nese v tlamě
jsem okusek v pařeništi země
který jedí růže k snídani
Jsem kostí ve velrybím chrupu
o kterou si brousí dálky oceán
jsem hrbem na tvém trupu
zkus mě zakousnout
vyvrkneš si chřtán
/
Nečeš mi duši bolesti má
svým krvavým hřebenem
praská to
zebe to
hoří les kostí mých
divoká ovečka mého srdce
máčí čumáček až po roky
do stažené krve tvého temného temene
z vemínka mé luny
už odkapalo všechno mléko
do splašků času
Splašené spřežení let
a jeho zplesnivělá rozevlátá hříva
nade mnou plete oprátku
Oprátkou zavěšenou na stříbrné háčky hvězd
pohupují nebeští beránci
ach tak vysoko ach tak hluboko nade mnou
Až jednou spolknu nekonečno
určitě se nezalknu
/
Nořím se do spánku
jak do bahna
čepel nože
Jak vyschlá řeka vyprahlá
a volám tebe bože
Jak loď bez kýlu
a bez ráhna
nořím se ve své hoře
Jako liška v noře
koušu si svůj chvost
opelichaný až na kůži
Jen trny bez růží mi nechala minulost
a všude je noc
Tou nocí já putuji k hoře
a svoje vychladlé lože
teď nechávám kojotům
Svým snům
teď říkám mé děti
Právě mi zas
omyté krví
vyhřezly z duše
a byl to těžký porod
(Troud)
/
Otročím svým očím
jež nic nevidí
párkrát se otočím
a jsem bez lidí
Kotel na dřevo
svou věčnou píseň zpívá
Země zimomřivá
zase dýchá samotou
Měsíc bez těla lačně prohání se tmou
Co bys nechtěla?
Snad aby ti
luna zvěčnělá spadla do těla?
/
Někdy tma hřeje
a někdy děsí
Někde kdesi pod nebesy
pánbůh hřeší
V lese je v noci útulněji
nežli v pokoji
stěny mě svírají jako brnění
nikdo není pod nebesy
jsem poslední člověk na zemi
Jen letadlo bloudí v tmách
jako posel z jiných světů
okna mají slepé oči
a mé duši brání v letu
A luna v tom kolotoči
zabloudila v jiných planetách
Jsem poslední člověk na zemi
Jen pes vedle mě tiše vzdechl
a tikající budík krájí ticho na kusy
Je půlnoc kdy v nábytku
cvakají zuby démoni
Zdechlinu dne zas někdo vleče do minula
možná že kdybych se nepohnula
přežene se čas přese mě
já zůstanu taková jak jsem teď
vystoupím z času
jako jsem už ze světa lidí vystoupila
ale to bude smrt
a ta je bílá
Jsem plamen
a jako svíce vzlínám k bohu
/
Tvoř a hoř
a sálej žár
kolem tebe suchopár
nedopusť
aby bůh
byl stár(z rukopisného výběru z básní z let 1999–2002 Narodila jsem se sama*)
/
Ticho
a samota
jsou mými jedinými hosty
Stromy jak kosti
mlčky ční k nebesům
Všechny své mrtvé jsem ztratila
a nenajdu je už
všichni mí mrtví
mi zůstali
v srdci
jak tupý nůž(z rukopisného celku Básně ze zápisníku /před 1998/)
/
Mezi ohlodanými kostmi smrků
jsem tiše šla
a svírání po mně slepě tápalo
rozžhavenými tlapkami
v srsti smrků
jiskry praskaly
má duše žhnula
plamínky trávy
něžně olizovaly má chodidla
a tam kde končí tam
hořel obzor
pochodní
již hory svíraly
ve svých protáhlých čeniších
má duše vyla
prsty jsem vybírala hnidy
zhaslých hvězd
prskaly v prstech vzteky(z rukopisného souboru básní z roku 1998)
/
Všude pusto a prázdno
všude vězení
všechny dveře jsou zavřeny.
Jediný východ – šílenství.
mračna se vzpínají na duši
jak divocí koně.
Šílené zdi útočí
to duše, která tone,
třese svou prázdnou náručí.
A auta pláčou pod okny
jak uhánějí v dál.
Tebe už míjejí i sny
Tvůj svět už Bůh rozprodal.
/
Samota mě trhá zaživa
a má střeva požírá.
Čas mě drží
jak špinavý strop.
Svět si ze mě dělá hromosvod
blesky se o mne tříští za bouře
když se nebe se mnou rve
má samota táhle řve
a všichni si před ní zacpávají uši.
Do dlaní Ti položím svou duši
a Ty ji vypiješ
jak syrové vejce k snídani.
Až svítání zahoří
bude po hoři.(z nejnovějších rukopisů)