Hana Fousková
Vlastní životopis
Vyrostla jsem ve Světlé pod Ještědem, odkud pocházela moje matka, i když jsem se narodila ve Šluknově. Rodiče se rozvedli, když mi bylo sedm.
Zůstaly jsme samy s matkou a sestrou. Matka nepracovala, žily jsem ze sociálních podpor. Nejenom že jsem měla nedostatek podnětů na zapadlé vesnici. Rodina mě přímo hubila. Nejenom že jsem musela oddřít téměř všechnu práci (v 8 letech jsem kromě uklízení musela naštípat dříví do celé chalupy), ale zakazovali mi číst a štětec s černou a bílou temperou jsem dostala až ve 13 letech. Marně jsem matku prosila o nějaký hudební nástroj. V patnácti mě dala na dvouletý učňák na tkadlenu, přestože jsem se dobře učila, protože to bylo zadarmo. Většina mých spolužaček vyšla ze sedmé třídy.
Z prvního ročníku mě poslali na střední textilní průmyslovku, výtvarný obor. Až na to, že k textilu jsem neměla žádný vztah a malování tam bylo velmi málo. V druhém ročníku mi matka neposílala už téměř žádné peníze, byla jsem živa z toho, co mi dali spolužáci. Přerušila jsem studium z podvýživy. Byla jsem nejnadanější žákyní školy. Druhý rok jsem při studiu myla v noci nádobí a téměř jsem nespala. Můj profesor se mě pokoušel dostat na akademii, ale ministerstvo školství to nepovolilo, protože mi ještě nebylo osmnáct.
Nakonec jsem se duševně i fyzicky zhroutila a upadla do naprosté deprese. Podvědomě jsem vytušila, co je to chtít malovat za komunismu. Matka mi bez mého vědomí vyběhala důchod z psychiatrie, protože jsem se pokoušela o několik sebevražd. Peníze mi nedávala a já jsem otékala hlady. Nakonec jsem našla domov na psychiatrii, odkud jsem chodila i do zaměstnání. Ve 21 letech mě z psychiatrie definitivně propustili a já jsem odjela do Brna. Chtěla jsem si najít práci a zbavit se důchodu. Měla jsem na to dokument nadepsaný „Pokus o práci“ a s tímhle papírem jsem samozřejmě žádnou práci nesehnala. Doktor, který mi jej vystavil a napsal důchod na hlavu, se brzo na to zastřelil jako těžký schizofrenik.
Pochopila jsem, že jestli chci vystudovat, tak jedině s invalidním důchodem, abych měla z čeho žít. Navíc jsem vlastně měla základní vzdělání a uklízečku se mi dělat nechtělo. Kreslila jsem 6 hodin denně. Zkoušky na AVU jsem nakonec neudělala, i když asistenti i profesor obdivovali mé kreslení. Na pohovorech, které ostatně vedl student – předseda SSM, jsem nevěděla, co je to Bangladéš, a řekla, že vůbec nečtu noviny. Byla jsem naivní. Strávila jsem mládí v blázinci a myslela jsem, že za totality stačí pro přijetí na školu jen dobře malovat. Na zpáteční cestě jsem hodila celou těžkou slohu kreseb do Vltavy.
Velmi snadno jsem se dostala na střední uměleckou průmyslovku na Holarově náměstí. Byla to dobrá škola, ale udržela jsem se tam jen rok, protože škola mě nemohla už nic nového naučit, přestože jsem absolvovala kreslení ve všech třech ročnících. Co se týče teoretických předmětů, tam jsem docházela jen jednou za čtvrt roku na vyvolání. Když jsem odcházela, řekl mi ředitel, že by mě nechal projít maturitou, i kdybych propadala, jako výjimečný talent. Ale mně tvrdil prof. Libenský na UMPRUM, kterému jsem nosila práce, že mě dostane do školy na dispens, abych se střední školou neotravovala. Kromě toho jsem věděla, že maturita při důchodu na hlavu nemá vůbec žádný význam. Navíc jsem v Praze neměla kde bydlet. Stýkala jsem se s Křížovnickou školou, později jsem přebíhala k undergroundu.
Bylo mi 25 a mí 17letí spolužáci mě nebavili. Ale ten rok jsem zkoušky nedělala, narodila se mi dvojčata a vrátila jsem se na vesnici. Chtěla jsem to zkusit, až bude dětem rok.
Děti mi samozřejmě vzali u porodu, i když jsem ještě žádnou diagnózu neměla. K tomu stačil důchod. Musela jsem si je vysoudit. Když jsem se příští rok připravovala s dvojčaty na zkoušky v rozpadající se chalupě, bylo s nimi spousta práce. Matka mi odmítla pomoct a můj nadprůměrný chlapeček vdechl zvratky a zemřel. Byla jsem k smrti unavená a ani jsem se nevzbudila. Příští den mi sociálka bez soudu odvedla i dceru a za 14 dní po smrti syna jsem dělala zkoušky na UMPRUM. Byla jsem polomrtvá žalem, navíc jsem během zkoušek sháněla advokáta, který by mi vysoudil dceru. Ale podle slov prof. Libenského jsem zkoušky udělala, jenže mě nevzali kvůli posudku. Na posudku z MNV jsem měla, že „se neúčastním politického života obce“. A tak jsem na školu zanevřela. Soudila jsem se o dceru, 3 dny v týdnu pracovala jako uklízečka a prodávala obrazy do Díla, kde mi brali téměř všechny. Jen barvy mi neprodali, protože jsem nebyla členkou Svazu. Vydělávala jsem slušné peníze, 10 let jsem se neléčila, ale důchod na hlavu mi nevzali, prý se ztratily papíry.
Až na to, že invalidní důchod se mi po tom, co jsem si vysoudila dceru, kterou mi za celý rok ani jednou neukázali, hodil. Nemohla jsem ji dost dobře vytáhnout z děcáku a vrznout ji zpátky do školky. Ačkoliv mateřskou školku mi nabízeli za symbolickou cenu 1 Kč denně, což jsem odmítla.
Za to nám nedali žádné přídavky, takže jsme měly 800 Kč. Neměly jsme ani vařič. Nemohla jsem jezdit ani do Prahy, protože bych musela dceru brát s sebou do hospody. Celé dny jsme často nezahlédly jediného člověka. Byla jsem jediná svobodná matka na vesnici a ještě jsem měla důchod na hlavu. Malovat jsem přestala, nebylo na barvy, a zanedbaná dcera dala tolik práce, že nebyl ani čas. A nečlenové Svazu výtvarníků už ani nesměli prodávat přes Dílo. Do Svazu mě nepřijali. Musela jsem mít posudek MNV a zase – neúčastnila jsem se politického života obce.
Nakonec po deseti letech v důchodu na hlavu jsem opravdu zešílela z nedostatku podnětů a zklamání nad tím, že mi dcera nikdy nenahradí nadprůměrného syna.
Dceru mi vzali opět – tentokrát právem, a já jsem se o ni musela znovu soudit, což mi zase trvalo rok. Matka prodala chalupu místnímu poslanci a mně dali byt na MNV. Nebyla bych tam šla, ale u soudu mi dali podmínku, že jestli se nepřestěhuji, nedají mi dceru. A invalidní důchodci neměli za komunistů vůbec nárok na byt. Pro mě by to znamenalo doživotí v blázinci.
Těch 15 let na MNV jsem pročetla. Dceru jsem po druhém děcáku a pod prášky už nedala do pořádku a nikdy jsme k sobě nenalezly normální vztah. Zvlášť proto, že dceru ovlivňovalo okolí. Pro vesnici jsem zůstala bláznem. Nikam jsem nemohla jezdit, zvlášť proto, že každý krok jsem musela hlásit na Výboře. Přesto, že jsem byla celkem normální, byla jsem tam opuštěná, že když mi bylo smutno, zaťukala jsem na vrata blázince, a když jsem toho po týdnu měla dost a nabažila se lidí, zase jsem utekla.
Po převratu dcera odešla do Prahy a já jsem začala chovat psy a začala s nimi chodit po okolních horách. Tenkrát jsem si řekla, že si budu pěstovat duši a tělo, což mi důchod umožňoval, i když sporadicky, a přebytky dám umění. Náhodou to vyšlo, básničky se ze mě nějaký čas jen hrnuly, a malování jsem taky nezanedbávala. Postupem času jsem obrazy i prodávala, což mi umožnilo občas jet do zahraniční, když už jsem se svými psy víceméně prochodila všechny hory v Česku. Opakovaná šílenství mi nijak nevadila, spíš dávala mému životu čtvrtou dimenzi.
Ostatně moje šílenství byla na tuto dobu docela normální, odcházela jsem na jinou planetu. Co mě opravdu ničilo, a možná i zničí, byly opakované pobyty v blázinci, kde člověku bezohledně ničí mozek, často neúměrně vysokými dávkami léků.
Nikdy jsem nebyla ctižádostivá vůči společnosti, ta mě už v mládí zavrhla, ale mám na sebe dost vysoké nároky, takže mám ctižádost vůči sobě.
Hana Fousková
Hana Fousková (1947, Šluknov), básnířka, výtvarnice. Žije v Hodkách u Světlé pod Ještědem. Texty z 90. let knižně publikovala ve sbírkách básní Jizvy (Fokus MYklub, Liberec 1998) a Troud (Host, Brno 2003). 