YVETA SHANFELDOVÁ

NECESTA

bez sebe. 
Kam? Motor
nebe vrčí, tunely vedou k světlu,
světlo se ztrácí,
Země hoří, hovoří,
z představ do představení

kropí nynějšek, z
něhož roste přelud řeky. 
Ta řeka je možná stará, ale
ne voda v ní.
Říční koryto snad staré je, ale
vody proudí nad čerstvým nánosem
zpod živých ryb. Koryto,
zbrázdělý dřevoryt dávno
zmizelého umělce.
Když se díváme na řeku,
jak pomalu teče, rychle teče,
a  někde za hladinou zapadá slunce, říkáme
si, jaká krásná stará řeka, jaký krásný starý den
to byl. 

 

 

***

Líný bůh slámy zaléhá kraj
dusným kyvadlem rovnováhy,
vánkem píská na polední
kanylku žalostivou,
přiopilou píseň drchničky a
rdesna, až naočkuje
pocestné bzukotem míz a hmyzu,
žlutou slámkou se podpisuje,
nepříčetností jak mapou mává těm, co
zůstali na mezích stavět chrám
teskných stezek, které znám.

Těžko si je splést s kaplemi, které senem
zavazují dech na kamenná přání. Za nimi
zas kraj, a světa okraj, lenivý bůh sena se jak sen
vrací k dekádám
teskných stezek, které znám.

 

 

LÍBÁNÍ

Prsty pod chvilkovou
vlásečnicí strmých tvrzí
reality - levobočka snů 
hutné bariéry vědomí -
splývají s tmou.

Střídání nejistot,
stín slunce,
tajný pohled na týl, obrys líce,
vlasy nad límcem.
Prsty. Pod -
vědomí.

 

 

INFORMAČNÍ ŠUM A VRABEC NA AZALCE

Vstávala jsem překvapená,
že jsem. Nejdřív se
ve mně vzbudil někdo jiný,
pak vyburcoval mě.
Smrt seděla jak vyhlídkový balón na palmě.
Snad jen další štace.
Svištění drah.

 

 

DNO

dno vědomí podvědomí konečky prstů dlaň soutěska
nepříčetnost
jasnovidec za víčky
moje křivka na tvé křivce
útočiště sklep přímka pod ni mocniny
umocněné slabiny tělíčko na dně oka 

 

 

SLEPOTA

Je odliv dne
a vše běží,
dech protiproudu
a nic nezačíná
jen končí.

Den na každém sklonku
jak jemný šrám
goniometrie,
zelený zákal
podvědomí
kamenné přikrývky.

Na co třeba vidět
setmělý sníh
popeláře u cest,
svůj vlastní zánik
v trvající tmě?

 

 

PŘEDPROSINCOVÝ POKROK

Zatímco sněžící měsíc
magnetizuje jehličí,
stříbrný přízrak dne
tmou srdce zaléhá.

Jak utajená duha, nesplacený
stín probuzených spáčů taje
skrytou červení.

Měď ztrát a přítomnosti.

 

 

***

Za rance čmouhy komíny
uzle ohně krumpáče
dým podmračno podfuk
apel tepich nebich saze
provaz latríny
voda led hlad
kamení marast
zmatek pak panika matek

vzpřímen kalandr.
Provandruj noc světa.
Večer spíná den, klinká
konec přečtenými řádky jak

začátek další básně.

 

 

NEZNÁMÁ ZNÁMÁ CESTA SE

listopadem bortí do dna dne 
tepem sklonku.
Kolovrátek roku přede
do dna dne do dna dne,
vzpouzí se, drhne.
Špičkami se poddává odchodu.

Nouze a ubývání živí mne
den za dnem den za dnem.
Zvon v mračných dlaních
mne hranu obzorů, načrtnutých
ubýváním nedohledna. Marně
se rozcestník ustrnul
nad měkkým úsměvem, zardělým
pláčem, marně se šipky natahují,
protínají směr. Pouť za poutí žízní,
touží, vzteká se, odolává do umření. Akvárium
mřenek. Kdysi letní rozcestí se nyní potí
až k srdci, proti své vůli
vzpomíná, vzpomíná, až ukracuje
dech. Už nejde bdít, ale o kmeny
buků se třít, odpouštět zvonicím a
připouštět k nim zvony, vylévat dálnice do
propastí, vlévat si do hrdla deště v
rybářských sítích a celé kamenité kraje
v tom hrůzně vleklém spěchu. Jen po

namáhavém výstupu
je vidět bílá mlha, orchideje, čiře
těžký horský vzduch. Však on
to někdo tušil, že
na vrcholku skal bude
věčnost pochybného trvání.
Do dna dne.   

 

 

***

Bílý měsíc nad střemchou skal
hlavu sklopil,
ze skály spad, pak dlouho
ubýval, pořezán o ostřici,
na hladinu hleděl,
tok podplácel svým svitem,
tak na tom byl bledě. Tu 
se hrabal v mlází, neměl ani retka,
jeho existence zcela pochybená,
asistenti, napůl nazí, lovili řek stříbro.
Kdoví, proč se ho zmocnil stesk,

Když už nevěděl, jak táhnout nocí dál,
úsvit ho odved z hvězdných magistrál.