Irena Vlachová
Je noc. Tma všude. Maximální. Temnej Jižák – město snů. Jsem pod peřinou, hlava mi kouká. Poslouchám hlasy a autobusy. Slušná jízda. Jsem ospalá, ale v hloubi stále ještě bdící duše cítím povinnost napsat ještě dnes (vlastně už je dvě hodiny zítra) něco o sobě, něco, co by doprovodilo mé fotografie nebo něco o sobě nebo obojí.
Je tma. Všude. Občas se po zdi vyleje z tuše stínu černý cár. Otisk Draceny možná. Ani občasný paprsek světla odkudsi nestačí k tomu, abych dobře viděla na papír, na který píšu. A tak je to spíš čmárání, nahoru, dolů, chvíli na papír, chvíli úplně mimo. Baví mě to moc. Snad vám z toho něco zbyde.
A propos, až zítra vstanu a kouknu se z okna a venku bude zrovna pršet, uvidím to, co vy na jedné z mých fotek. Hádejte co?!
