ŠTEFAN "UNSEEN" LEŽOVIČ
svůj k svému
ke klisně klapot
k žalu žízeň
ke krvi klín a mouku
dlaň
k večeru dojít neponížen
plamen pak prosit:
„zraň mne, zraň!“
odplavovaná
vodonoš kráčí, utíkej!
šedivých kapek mokrý rej
z údolí Bylo hlínu žene,
až ke kostem se prohlodá
a nechá
- záměr? náhoda? -
vzpomínky jenom obnažené...
23.06.05
nenávist není hlasem pekla
a její barvou není krev
je šedá
komisní
tak vleklá
je každodenní pozdrav
a horko betonových zdí
šustění malých zbytečností
nad ránem první
večer poslední
šmírující
Na chodbě přikrčen před cizím prahem
skrz dírku klíčovou na těle nahém
zrakem se popásám, slina mi kane,
vzrušen jsem k maximu z té podívané.
Radostí nad sebou až kontrolu ztrácím –
- souseda, svini zlou, strojí funebráci!
hlasitá
Vzdechy a sténání udusit ve zdech? Ne.
Jsou stále silnější, vrchol se blíží!
K čemu stud? Jen ať si okolí poslechne –
- píchá mě! Píchá mě!
Píchá mě v kříži…
o pánech tvorstva
ráno se rosou blýská v keři
pavoučí pevná hebká síť,
krásná tak, až se nechce věřit…
co usoukat zná lidská řiť?
|