ŠTEFAN "UNSEEN" LEŽOVIČ

svůj k svému

ke klisně klapot
k žalu žízeň
ke krvi klín a mouku
dlaň

k večeru dojít neponížen

plamen pak prosit:
„zraň mne, zraň!“

 

 

odplavovaná

vodonoš kráčí, utíkej!

šedivých kapek mokrý rej
z údolí Bylo hlínu žene,
až ke kostem se prohlodá
a nechá

- záměr? náhoda? -

vzpomínky jenom obnažené...

 

 

23.06.05

nenávist není hlasem pekla
a její barvou není krev

je šedá
komisní

tak vleklá

je každodenní pozdrav
a horko betonových zdí

šustění malých zbytečností

nad ránem první
večer poslední

 

 

šmírující

Na chodbě přikrčen před cizím prahem
skrz dírku klíčovou na těle nahém
zrakem se popásám, slina mi kane,
vzrušen jsem k maximu z té podívané.

Radostí nad sebou až kontrolu ztrácím –
- souseda, svini zlou, strojí funebráci!

 

 

hlasitá

Vzdechy a sténání udusit ve zdech? Ne.
Jsou stále silnější, vrchol se blíží!
K čemu stud? Jen ať si okolí poslechne –
- píchá mě! Píchá mě!
Píchá mě v kříži…

 

 

o pánech tvorstva

ráno se rosou blýská v keři
pavoučí pevná hebká síť,
krásná tak, až se nechce věřit…

co usoukat zná lidská řiť?