HladinaNatashe. Chodívala sem ráda. Sedávala na břehu a stéblem trávy dráždila vodu. Hrála si s ní a okouzleně pozorovala, jak se stéblo pomalu potápí, jak jej voda bere do průzračného náručí a láskyplně objímá. Toužila stát se tím stéblem a nechat se obejmout. Nevidět nic, než tu životadárnou kapalinu, která ji obklopuje. Být daleko od břehu a nemuset se vracet. Tvář, která se mění, a přesto zůstává stejná. Za svitu měsíce se měnila v překrásnou společnici oděnou do stříbra, tančící a naslouchající. Měsíční paprsky se odrážely od hladiny a kouzlily po okolí fascinující obrazy. Spoutané světlem a stínem, a přesto živé. Obrazy zvlněné větrem, které se s jeho lehkostí dotýkaly všeho kolem. Jako kdyby tu neexistovalo nic, než voda, skály tyčící se na protějším břehu a ohnuté figury borovic. Jako kdyby to byla tichá společnost, která žije v rozjímání a občas šeptem hovoří s větrem. Hovoří o pravdách sahajících daleko za lidské chápání, hovořící o citech, které bychom v sobě měli znovu najít. Ale ne vždy bylo jezero klidné. Čas od času se konejšivá nevinnost hladiny ztrácela. Průzračná duše jezera se plnila temnotou, voda získávala matný povrch a těžkla. Líně se převalovala a připomínala kotel jedovaté rtuti. Rtuti bez lesku. Ale dnes ne. Její tvář byla zase jasná a oči zářivé, jak se od nich odrážel sluneční svit. Naslouchala tichému šustění jehličí, se kterým si pohrával vánek. Naslouchala, a bylo vidět, že je plná pochopení. Pochopení, lásky a moudrosti. Plná všeho, co je potřeba. Vzduchem se prohnal ostrý, kovový svist. Duše jezera se schoulila ke dnu. Polovina roku 2002 |