TRIGNOM

Hladina

Natashe.

     Chodívala sem ráda.
     Odmala.

     Sedávala na břehu a stéblem trávy dráždila vodu. Hrála si s ní a okouzleně pozorovala, jak se stéblo pomalu potápí, jak jej voda bere do průzračného náručí a láskyplně objímá. Toužila stát se tím stéblem a nechat se obejmout. Nevidět nic, než tu životadárnou kapalinu, která ji obklopuje. Být daleko od břehu a nemuset se vracet.
     Chodívala sem, protože věděla, že tu bude. Jezero, jehož hladina připomínala mírnou tvář, ve které se zrcadlí celý svět. A hlavně lidské duše.

     Tvář, která se mění, a přesto zůstává stejná. Za svitu měsíce se měnila v překrásnou společnici oděnou do stříbra, tančící a naslouchající. Měsíční paprsky se odrážely od hladiny a kouzlily po okolí fascinující obrazy. Spoutané světlem a stínem, a přesto živé. Obrazy zvlněné větrem, které se s jeho lehkostí dotýkaly všeho kolem.
     Tvář, kterou za deště rozbíjely kapky řítící se k zemi. Ústa, která padající vodu lačně polykala a měnila ji ve svou součást. Bylo úžasné pozorovat zoufalý boj dešťových kapek, který trval až do okamžiku, kdy se nad nimi definitivně zavřela voda.

     Jako kdyby tu neexistovalo nic, než voda, skály tyčící se na protějším břehu a ohnuté figury borovic. Jako kdyby to byla tichá společnost, která žije v rozjímání a občas šeptem hovoří s větrem. Hovoří o pravdách sahajících daleko za lidské chápání, hovořící o citech, které bychom v sobě měli znovu najít.

     Ale ne vždy bylo jezero klidné. Čas od času se konejšivá nevinnost hladiny ztrácela. Průzračná duše jezera se plnila temnotou, voda získávala matný povrch a těžkla. Líně se převalovala a připomínala kotel jedovaté rtuti. Rtuti bez lesku.
     Jindy zase začalo písčité dno jezera klesat a ztrácet se v hlubinách. Hladina pak vypadala jako obrovský pruh tmavé látky, po níž byly tu a tam rozesety diamanty. Pruh tenkého hedvábí natažený přes hlubokou propast. Propast, ve které se skrývalo něco hrozivého. Něco, co překračuje všechny strašlivé představy.

     Ale dnes ne.
     Dnes byla zase krásná.
     Usmívala se. Usmívala se na oblohu, na skály, i na smutnou dívku opřenou o starý kmen. Tiše, tajuplně a mnohoslibně se usmívala, zatímco jí větrný hřeben lehce brázdil kadeřavé vlasy. Usmívala se a rozdávala klid.

     Její tvář byla zase jasná a oči zářivé, jak se od nich odrážel sluneční svit. Naslouchala tichému šustění jehličí, se kterým si pohrával vánek. Naslouchala, a bylo vidět, že je plná pochopení. Pochopení, lásky a moudrosti. Plná všeho, co je potřeba.

     Vzduchem se prohnal ostrý, kovový svist.
     Země se zatřásla a z oblohy začal padat oheň.
     Jehličí se kroutilo žárem a zachvacovaly jej plameny.

     Duše jezera se schoulila ke dnu.

Polovina roku 2002