IVANA SVOBODOVÁ

Vzpomínka na Grimma

Vešla do staré známé místnosti a byla v pasti.
Usmál se na ni
a předvedl zuby.
Pak se vysmál jejím šatům, hučce a vůbec.
„To ti šila babička?
Proboha, dej to všechno pryč!“
Zase zuby a červené uvnitř.
Byla v pasti.
„A kam to mám asi tak dát?“
řekla vzpurně a čelo se jí nakrabatilo.
„Pro mě za mě, třeba do... kamen.“
Sedl si na postel a pozorně si ji prohlédl.
„Pocem,“ poklepal na matraci.
Taková hodná holčička,
šla za ním a sedla vedle něj.
Pak se v ní vznítil ten bezmocný vztek a ponížení.
Obrátila se a políbila ho.
Zub za zub. Jazyk za jazyk.
Zatuchlý dech a její ústa provoněná malinami.
Plná šťávy.
Rukou zavadila o čepec.
Svezl se mu z hlavy.
„Můžeš ho hodit do kamen,“
pošeptala mu do špičatého ucha.

 

 

Pobřeží Čech (Toyen)

Chodila jsem po břehu
a sbírala škeble.
Ulity kolem praskaly na slunci
jako kostky ledu v horkém oleji.
Stačilo rozevřít skořepiny
- v každé byl růžový jazýček
stočený jako zárodek.
Sladkoslaný.
Něco mi připomněl,
až jsem nemohla dýchat.
Jen jsem otvírala pusu.
Byla jsem nadosah blízko,
na okraji toho slova, jména,
balancovala jsem
a po kolenou mi plavaly ryby,
mezi prsty vířili ježci
a mezi žebry zapletené řasy.

Břeh mě stáhl.
Zaplavil mi plíce
a přidržel mi hlavu dole.
Slyšela jsem škeble šeptat
na mravenčích rádiových vlnách.
Mezi rozbitými lehátky
a odvátými slunečníky.

 

 

Perspektiva

Myš
na dně sklenice
chodí dokola.
Malé tlapky se dotýkají desky stolu,
která tam tak docela není.
Poškrábou vzduch.
Proti směru hodinových ručiček
a zase zpátky.

A pak je tu sklenice
s jednou myší uvnitř.
Ta ťape a hledá,
lechtá,
aby našla díru,
štěrbinu,
nápovědu...

Myš
leží na dně sklenice
a její sny
jsou plné úlomků skla a rozházených střepů.

 

 

Siréna II

Malá mořská víla se právě proměnila.
Má prsty plné řas
a oči plné tepla.
Chce pohnout ocasem
a dostat se z té špíny,
ale ocas je ten tam
a malá mořská víla cítí
v prázdnu po ocase chlad a vzduch
a jemnou srst.
V prsou jí vyhrne strach,
ale lapá naprázdno.
Malá mořská víla se právě probudila.

 

 

Obhajoba

Jsem vlkodlak
a proto musím chodit tiše,
našlapovat jako na břicha ryb,
vyhýbat se sochám národních buditelů v parku,
vyhledávat stíny
a malovat si je podobojí víčka,
aby k mému prahu nepřišlo dítě
ani žena, která krvácí,
natož panna.

Mé prsty jsou zvyklé hrabat hlínu,
Tedy je naprosto nevhodné
žádat po mně práci v administrativě
-za ty zmařené životy obyčejných lidí,
kterých se nikdy nikdo na nic neptá,
to nestojí.
Volím noc,
neboť se podobá lůnu,
což je archetypická záležitost.
Až mě zabijete a rozčtvrtíte,
chci spočinout v děloze
heinovské noci,
kdy mrtví básníci pijí víno z řeky
na počest bludných duší
mezi ruinami plnými balvanů,
které jsou nazvány Země.

Ale tou vraždou osvobodíte vlka.

 

 

Myju si oči v moři,

mé ruce jsou nasáklé solí.
Myju si oči v moři.
Ve vodě září strom.
Lidé přecházejí po břehu
a přikládají ke kořenům
náruče dřeva.
Pták, který si smočil křídla,
zmizel ve výbuchu jisker.
Cítím každou cévu na rtech.
Kořen, který ve mně doutná
a kroutí se jako kočka.
Pachuť mi drhne o parto
a laská mi jazyk.
Než se rozplyne v pramíncích na tváři.
Myju si oči v moři.
Po nahých nohou mi poskakují světla.
Myju si oči v moři.
Nebyls... 

 

 

Sevři má teskná zápěstí,

zasnub se s mými prsty.
Jsem pustá
a v noci se musím pevně obejmout.
Napínám uši jak vyděšené zvíře
a zdává se mi,
jak ke mně přichází má dvojenka.
Lehá si vedle mě do suché trávy
a šeptá mi do ucha:
„Sevři má teskná zápěstí.
Zasnub se s mýma očima.“
Má rána pak mají sytě měděnou barvu.
Mé vlasy mi splétají síť.

 

 

Elaborát

Měsíc je patron kočičího toulání
a prudkých návalů citu.
Měsíc je také synovec spektra,
oblíbená kulisa básní
a vysoce magická záležitost.
Má sklony k sebereflexi.
Měsíc je v Anglii ženského rodu.
Pije.
A to dost.
Má v sobě určitou zlomyslnost
a zapšklost hlavě vůči neonům a laserům.
U zvlášť citlivých jedinců narušuje stavbu DNA.
A...
přichází občas v noci do mého pokoje.
Posadí se u mých nohou
a od špiček mi pomalu proniká do těla.
To on je důvod,
proč moje vzlyky budí sourozence
a derou se ven pro tu tepající horkost.

 

 

Jak zhltnout obraz
      („Siesta“ od Miróa)

Ten večer jsme snědli černý měsíc.
Ten večer jsem si dala absintovou hlavu.
V onu bezměsíčnou noc jsme ještě měli
červenou stuhu do vlasů, co zbyla po servírce
- kohout zhltl nefritového bažanta,
na posezení -
pak desku stolu z citrónového krému s rumem
a dvě kafe a pistáciovou zmrzlinu a něco červenýho,
o čem jsem si chvíli myslela,
že je to má noha,
a kohout si to myslel taky,
protože pak jsme tam zůstali sami
a dívali se na sebe
a polykali jsme sliny.

 

 

Až usneš,

                tvá hlava ztěžkne jako bota.
                bude se pářit den a zápach prvních chodníků.
                uslyšíš vláčné stopy tramvají.
                protnou se ti víčka.
                vstanu já.
Skloním se k tobě.
Rána budou ve spodkách svlečená.
Až usneš,
                přijdu k tobě.
A tvé bezmocné hlavě vezmu oči.
Duši potom.