OLGA STEHLÍKOVÁ

Spolubydlící

Už svítalo a sníh se leskl jak štrasový ozdobičky. Vlčí pes uběhl nejmíň třísetpadesátý kolečko uvnitř svýho kotce a Maruna už za drásavejch zvuků odhrabavála lopatou prašan ze zápraží, aby taky mohla šmírovat, protože stát a vokounět jen tak by bylo bejvalo moc přímočarý. Zásah eště nikdy neviděla.
Jak ho nakládaj, koukala za kuchyňskym závěsem nevěřícně i Hana, tak von ho stejně prásknul: bylo to jak ve filmu, akorát že Pepan neležel břichem na autě s propnutejma, násilim roztaženejma nohama a hrdym výrazem, ale vopice s nim klátila chvíli vpravo, chvíli vlevo a vočka se mu roztvírala a zavírala pomaličku a nezávisle, jak automatický dveře v hotelu Imperial. A nehrála k tomu filharmonie mohutnejma smyčcema, jako když v tom filmu zavíraj rovnýho chlapa, kterej chtěl skvěle naplánovanou krádeží jenom zachránit svou malou holčičku, aby měla lepší život, než žil on. Pohybovali se v těch naditejch přepásanejch kabátech jak medvědi, ale šlo jim to od ruky. Vošahali ho na stehnech a mezi nohama a pak ho chytli basketbalovym chmatem za temeno a nasměrovali do auta. Z pusy jim všem šel mrazivej kouř, a jak mluvili, rozsekávali ho rtama do chomáčků. Takle to znala z Schimanskýho a tim to celý zhaslo. Veškerý výrazy z Pepanovy tváře vygumoval ten záhonek zelenejch, co zdolal. Pak nastartovali a vodjeli, načež se na náměstí utvořil hlouček prokřehlejch, drbůchtivejch sousedů. Zas měla kus baráku vopravenej a zas byla sama.
Na půdě potom namontovala kočárku zpátky kolečka a vylila vodu z flašek. Jeho věci spálila v kamnech, jednu po druhý: trika, ponožky, i tu kostkatou košili. Všechno to bylo hozený za kamnama mezi dřevem, takže to Vincek ve svym běsu neobjevil. Kapesní nožík ulepenejc od paštiky hodila do šuplíku k ostatním: takovou rybičku může mít každej skautík a byla by jí škoda. A to bylo celý. Trvalo to necelou hodinku. Že to Vinca celý ví, už bylo a je fuk. Vo tom se tu nikdo nebaví.

Vincek Vopěnka se přikradl k plotu, když Hana přicházela okolo hospody. Pupek se mu rozlil mezi pláňky jak těsto do formiček. Chtěl jí říct, že si jako všim, že u nich na půdě někdo svítí, když tam vona neni, přes tejden, ale nejdřív si jí zas trochu prohlídnout. Jó?, řekla by vyděšeně, to ste hodnej, že ste si všim a že ste přišel, a mohla by ho u toho pozvat na kafe, vomrkl by konečně, jaký to má vevnitř. Jestli tam má ten chromovej kuchyňskej robot, co ho s nim stará furt votravuje. Jenže Maruna věšela prádlo, samý bavlněný bombarďáky, vždycky je předtim rázně protřepala, u čehož se jí třásla ďolíčkovatá kůže na pažích a ňadra se rozvlnila jak Atlantik. Do mokrýho bílýho tílka najednou začla řvát a celej plán mu tim posrala: „Vincooo! Vinco, už si vodvez ten bordel z dvorku? A vohřál sis tu sekačkuuu? Vincoo!“ A cvak, cvak, tílko se houpalo na šňůře jak čistotnej oběšeneček. Nenáviděl jí. Obratně se vyhejbala slepičincům. Ortopedický sandály mlaskaly špuntíkama o popraskaný paty a cípek silonový zástěry pod její prdelí povlíval v podzimnim větříku s nepatřičnou něžností. Vánek jí občas prohlídl i vyrudlou trvalou. Jenom ho srala a srala. Hubu nezavřela. A imrvére ho ztrapňuje před chlapama, megera stará. „Kurva no jo furt,“ vypustil vztekle do unavený hrušně na Hanině zahradě.

Smrkový větve v okolních lesích už ve velkým pouštěly šišky a mezi koloušíma pěšinama se táhla cukrová vata lepkavejch podzimních pavučin, protože léto bylo pryč, i to babí. Autobus ji vyklopil na rozcestí a jel dál. Mohla by s taškou jídla stopovat, ale procházku od silnice k vesnici měla ráda: voblíznout letmym krokem první rybník, po prudký zatáčce minout druhej, vyplašit volavky zapichující kůlky svejch nohou do bahnitý vody, nakouknout pod čímsi napadenou břízu, jestli už tam náhodou nečeká křemenáč. Potkat chlupatou housenku, jak se vlní přes žalostnou asfaltku. Křížit si pražský myšlenky s chalupníma, nechat je rozprskávat jedny o druhý. Minout zbitej sudeťáckej hřbitůvek s kostelem bez střechy, kde pochopitelně straší. Vdechnout v poslední zatáčce navinulej pivně-kouřovej smrad z hospody, pro kterou jsou všecky cenový kategorie málo velkorysý (někdo tam zrovna do rumotu škytal: „A ty…a ty seš blbej jak daleko vidííííš, ty“), před chalupou naposled přehodit tašku z jedný ruky do druhý a zas ho vydechnout.
Sedne si jako pokaždý na chvíli na lavičku na zápraží – ten pohled vždycky potěší. Chalupu má nejdál od náměstíčka, je to skoro samota. Samota v lese, kterej už se barví. Takže má Hana výhled do údolí a na vesničku utopenou v něm jak posledek v míse a nejlíp slyší ozvěnový hučení kolejí škrtících protější kopec, když zrovna jede Budějovičák. Její stavení je ještě pořád usedlost, kdysi k němu patřil i prasečí a kozí chlív, stáj, stodola, kovářská dílna a další přístavky, pluhy, sochory, rákosy, podkovy, cepíny a pakosty. Ruiny s manželem a děsnou dřinou odtahali, pavučiny, starý seno a válečný dopisy předchozích obyvatel vymetli, střechu opravili, patýrko i půdu zrenovovali, záchodové mísy přidělali a manželství vzápětí rozvedli. Jelikož bylo bezdětný, ukázalo se, že nikomu to zvlášť nevadí – jako když umře dědeček, taky se řekne: „no jo, co chcete, dyk mu bylo vosumdesát“ a pokrčí se ramenama.

Pepan dnes už popatnáctý vykoukl ze špehýrky mezi střešníma trámama. Před dvěma měsíci odtud vytáhl dvě tašky, protože mu ten výhled stojí za to, ačkoli nic neříká o tom, kdo právě přichází po cestičce na náměstí nebo odtud pokračuje k lesu. Kdyby byl někdo nějakou náhodou seděl na střeše, obhlížel kraj a pak se mrknul mezi špičky svejch tenisek, všim by si, jak na něj tou škvírou v plástvích obezřetně civí páreček očí tak kulatejch, že okolo nich bezřasá víčka krouží jak prstence okolo Saturnu. Ale co Pepan pamatuje, nikdo tam na střeše nikdy neseděl, jelikož tu určitě nikdo nebydlí.
Očka si prohlídla protější svah, pak sjela trochu níž k zahradě, naskenovala jabka, co už trochu hnily na stromech, a vrátila se k improvizovanýmu vařiči, na kterym se právě škvířil hemenex. Spíš to ale byl jenom ten ex na sádle. To si Pepan narejpal ve sklepě ze zavařovačky do plechovýho hrnku, hodil na to ještě tři cibule, pět brambor, po kratším zaváhání celý plato vajec (kdybych vzal jenom dvě, tak si toho všimnou), dvě konzervy rybiček, jednu krabičku s protlakem a prastarou tatranku, z šuplíku v kuchyni vytáhl další dvě svíčky a krabičku sirek a s tím vším běžel zas nahoru. Dejchlo to za ním sklepním chladem, tichem a vlhkem. Spíš uháněl, ačkoli by kdekdo řek, že v ponožkách, na špičkách a potmě se uhánět nedá. Rozsvítit se pořád bál. Ale protože už tu byl tak dlouho, dovolil si jednou za čas zapálit po půlnoci svíčku, když měl konečně dojem, že vesnice spí, jenom ten vlčí pes vyje, a nikdo si ani při dobrý vůli nemůže všimnout, že tu čte noviny z června, co v nich bylo zabalený dřevo, a dámský časopisy o boji s nadváhou, přípravě banánovejch koktejlů s kokosem, vyčerpávajících dětskejch nemocech, jaký je to mít zajíčka a jaký zas páprdu a vo botoxu. To ho zaujalo. Myslel na Marii, ale hned ji zas zaplašil. Přistihoval se pak, že se mu ruce rozklepou a vidí jak laborant škrkavku ten její vyzáblej krk z tý centimetrový vzdálenosti. Zamíchal vajíčka a začal myslet na zimu, což se mu dělo vždycky, když měl náhodou talíř skoro plnej kouřícího zázraku. Aby se to vyrovnalo.

Vincek se vysadil s jistou námahou a se sekanou do okna a nespouštěl z Hany oči: uklízela na zahradě a ladně se přitom shejbala. Narval si do pusy stydnoucí bramboru a pomaloučku ji přežvykoval. Vždycky když sebrala jedno jabko, rychle kousek polkl. Měl pocit, že jí tim pomáhá. Ta Hana si bere kozačky i na zahradu. To je ženská! Občas se zahleděla do krajiny, to Vinckovi znehybněly sanice. Kdyby ho viděla Maruna, na tom okně, už by se ani nedivila, že sedí v okně a talířem balancuje na břiše, ačkoli dosud vždycky obědval u stolu s tváří trochu rozpitou za orosenym půllitrem a komíhal na ulámaný špičce palce pantoflí. Jenže Maruna se nedivila, jelikož se zrovna bavila se starou Málkovou, hospodskou, bok měla vytrčenej jak křivá kobyla a komentovala růžovo-zelenej domeček z vobrázku, kterej si tu na návsi postavil bordeltatá z Vyšní: „No jó, nechaj si do baráku dávat plastový vokna. A vono vám to prej dobře izoluje, že v zimě ušetřej za topení. A tedleten,“ ukázala k opečovávanym domku vlka samotáře, „tam má neska tu mladou, vite, a von se s ní tahá, i když vona má tři děti a je z Prahy a ten její vo tom ví a nic. A ta jejich nejstarší, to ste neviděla, jak ta je voráchlá… Voni spolu choděj do stodoly… Von si najímá bezdomovce na práci a vona jim vaří, i vepřovou jim peče a voni mu už postavili garáž a eště sou vděčný. Ale to vite, verbež to je a nic jinýho…“
A prstem píchla zas k návsi, kde zrovna dřepěl u rybníka cigán Horváth za svým pupkem. Hlasem vyrvanym z poslední vůle zničenejch hlasivek řval na svýho maličkatýho, rozklepanýho ratlíčka, jehož noženky se předbíhaly a kmitaly kousek nad zemí mezi kolama projíždějící škodovky jak strunky v piánu: „Ja tě ži-vim! A ty se necháš za-jet! Hajzl je-den!“ V říjnovym slunci se zablejskl zlatej prsten a zub.
„A von teda mladej neni todle, na chlapečky?“ zeptala se hospodská Maruny.

Haně se udělalo z tý hnilobný spouště na zahradě mdlo, „holt víkendový a sezonový dojíždění, bez auta, bez chlapa, udělá z tý zachráněný chalupy zas ruinu“,„plíseň, asi by se ty jabloně měly přece jenom nastříkat“, „co sem ten přesplotní Vopěnka furt tak čumí, sem mu snad jasně naznačila, že vode mě ať teda nic nečeká“, „udělam si večer vajíčka s topinkou, nebo ne, jednou si uvařim pořádně, když už tu zbyly ty šílený zásoby“ táhlo jí paralelně hlavou jak bezútěšný hejno hus. Vyjela s kolečkem do přerostlý trávy a házela do něj padavky, který ještě stály za to. Předtim se ještě v dílně převlíkla do montérek po Petrovi, obula si ty příšerně už rozviklaný otřesný kozačky, který jí máma koupila kdysi na škole a který musela nosit do roztrhání a i teď, když už je máma definitivně mrtvá, nemá odvahu je vyhodit a tahá je dál, aspoň na zahradu, jak kdyby nad ní z rozmilejch bílejch chomáčků na nebi nad hlavou trčel mámin naditej prst, přefiknutej na poslednim článku nesmrtelnym snubnim prstenem. „Jediná tvoje výhoda je, že už dávno nerosteš,“ říkal jí táta bez špetky úsměvu a myslel na šaty, co na nich ušetřil za ty roky majlant, protože dcera může nosit pořád stejný. Haně z těch prošlejch hadrů ty samý celý roky bylo nanic, ale i dneska, když už vydělává slušně, nosí často starý džíny, ostatně šetrnost se dědí. A furt jí sou.
Postupně se smrkalo, na občanskej soumrak vlastně trochu netrpělivě čekala, až ty víkendový sekačky, cirkulárky, vrtačky a sušičky babek dozpívaj labutí píseň a lufťáci i místňáci kecnou do svejch rurálních židlí k rurálnim zprávám. Taky se na ně těšila. Trošku jí to na sebe mrzelo, že se ještě furt zajímá o světový dění, ačkoli se postupně zbavila všeho, co považovala za stádní, všeho, co se naučila, že se dělá, aby měla pocit, že rozvod byl přímou cestou ke svobodě a nezávislosti, nikoli k samotě a nudě, k těm litovně povzbudivejm kamarádkám, na jejichž levačkách visí rozjívený děcko, zatímco pravačku prodlužuje víkendovej nákup. Ačkoli se zbavila dosavadní potřeby zapadnout a bejt jako oni, který to tu uměj bez námahy a kterejm máloco připadá směšný, to věčný počínání od narození k smrti jim přijde smysluplný, klid se sebou neměla. Skoro tam už taky byla, v tom příslovečnym normálu s horizontem práce, rodina, známí, po mnohaletý dřině a převracení svýho vnitřku vrchem dospod, proti věčnýmu pokušení ponořit se do nicu, nechodit do práce a nevystrčit hlavu z bytu, jenom koukat, jak se na věcech vrší prach a občast slízt po schodech pro chleba a cigára. A pak třeba, jednou...
A najednou se suše luskne prstama starý dámy: zjistila, že k nim jednou provždy nepatří. Přišla na to tak, že stála ve frontě u vietnamskýho stánku a najednou se podívala na krájený a pečlivě zafoliovaný kousky ananasu oblepený vosama, který s tim igelitem hrály nerovnej zápas, vrčely do něj a skučely, ale ani kapičky tý sladkosti se jim nedostalo, sosáky už měly celý unavený. Pustila rudej meloun, pak pustila k vodě manžela a pak i práci. Takhle si to aspoň říkala a takle to vyprávěla Robovi, ovšem exmanžel Petr to viděl jinak: vodešel sem vod ní, protože je divná, možná i máklá, protože to neni pořádná ženská, směje se, když sou ostatní vážný, a nemá ráda vtipný historky. Protože žije jenom napůl a tou druhou půlkou se toulá někde, kam já se nechci ani podívat. Obecně nebyla zrovna sympatická. Mluvila buďto moc, anebo málo. A ty divný, vobecný votázky, na který se nedalo odpovědět! A jak se pak stáhla… Nikdy nebyl klid, věčný napětí. A byla to s ní dřina.
Když otvírala dveře, měla dojem, jako by byl jejich vrzot zdvojenej, jako když se zlomí dvě větší párátka naráz, jelikož jsou poslední a nemá smysl držet si kvůli nim tu papírovou krabičku.

Představil si chuť piva a jak by si pak otřel hřbetem ruky pusu, jaká by asi byla po tom hemenexu bez slaniny a prohlídl si s uspokojením svý tajný dílo. Trvalo mu to právě těch pár dnů, co sem přišel: prkna v noci přeskládal nalevo pod vikýřek, čímž si uvolnil temnej prostor napravo. Zvetšelym dětskym trikem plnym mrtvejch motýlů vytřel vcelku pečlivě podlahu, z dětskýho kočárku odmontoval kolečka – obrácenej vzhůru nohama mu připadal jako ucházející stůl, celou dobu mu tu chyběl. Do prázdnejch lahví od slivovice, kterou tu někdo před stoletím musel pěkně klopit, načepoval vodu z koupelny do foroty a vystavil je s přesnejma rozestupama na to složený dřevo. V noci větral maličkym vikýřovym okýnkem. Všechno v naprosté tichosti, potom ovšem uslyšel podivný skřípot a bzikání. Připustit si, že dolu někdo přišel a zapnul si televizi, nakonec musel. Udělalo se mu trochu nevolno a přikázal si zachovat klid pomocí několika kliků. Strašlivě u toho zaskřípěla podlaha. Snědl tatranku.
Mariin krk už se ale beztak pohupoval někde ve vyšších patrech jeho hlavy jako obskurní zarudlý balón a chechtal se mu: takže tu jako máš takovej pánskej budoárek, jo? Moooc pěkný, jen co je pravda, ještě kytici gerber a prostírací ubrousek, jenže se ti tu někdo… Nenechal ho to doříct: taky o krční produkci nijak zvlášť nestál. Položil se na smrdutej gauč, kterej opatřil kabátem coby peřinou a byl zticha ze všech sil.

Sama před sebou to ignorovala, jak se dalo: když ukazovali patnáctej výbuch z Iráku zakončenej vychcanym Bushovym ksichtem, bylo ostatně vcelku ticho. U zákopčanýho počasí, což byla její jediná radost tohodle dne, měla pocit, že slyší tutlavé mlaskání a vrzání podlahy. Po zprávách už bezpečně věděla, že nahoře něco je. Jako by to tam šoupalo nábytkem. Nedalo se s tim nic dělat.
A potvrdila si to, když šla na záchod: na horní míse, která byla s tou dolní spojená potrubím, to něco masivně prdělo. Chlapsky to tam prdělo. Rourou ten bioplyn přes dvojí mísu míjel za doprovodnejch zvuků střevního ansámblu její zadek jako chalupní hurikánek. V hlavě jí bušily pogumovaný kladívka strachu a zároveň to tam šimralo vzrušenim. Pouštěla moč na porcelán po nasekaných črůčkách.

Už mu to bylo jedno. Když si sedal na mísu, uslyšel známej zvuk. A šel odspodu. V klidu se dovykadil, protože bez záchodu bejt neuměl. Čekal jenom, až si pro něj ten člověk přijde nahoru. Musel to bejt chlap, ženský čůraj proudem. Utýct teď už nemělo smysl, pokud by nechtěl skákat z okna. Což nechtěl. Hlava mu ale pracovala jako vždycky: buď ten chlap už dávno mobilem zavolal policajty, nebo si brousí sekyrku a nabíjí brokovnici. Tady neni co vysvětlovat, byl sem málo obezřetnej, tak nešť. Dvanáct měsíců svobody a ten tejden tady, za ty to snad stálo.
Sbalil si svý věci (kapesní nožík, hliníkovej příbor, dvoje slipy a dvoje zelený ponožky, bundu a náhradní boty) a sedl si na gauč. Chvilku si říkal, že uvést to tu do původního stavu by bylo vůči těm lidem slušný, ale pak se sám sobě ušklíbl: já si teda na slušňáka hrát nemůžu. A navíc se mu to tady takhle zdálo hezčí. Poprvý za ty měsíce ucejtil hroznou únavu. Sedla si mu za krk a na obě paže a tiše předla.

Haně se nejdřív rozklepaly ruce. Okamžitě se jí vybavila loňská příhodička s vykradením bytu. Vidí se, jak leží ve tři ráno na posteli s vytřeštěnýma očima, sleduje přes skleněný dveře ložnice kužely tří baterek, jak se fackujou na chodbě a ve vedlejší místnosti a poslouchá šoupání a vysypávání šuplíků, stěhování svý televize a nepříliš vzrušené šuškavé dohadování. Nakonec oči pevně stiskne, nehýbe se, dokud si není jistá, že s klíčkama od jejího bytu a auta opravdu neodešli, a od té chvíle si nepřestane nadávat za sračkovství. Vsáklo ji to jak býčí nozdra drozofilu. A teď je to tu zas. Váhá, kudy se tam dostali, slyšela přece už o těch šplhavejch pavoučích zlodějích, co kradou ve vyšších patrech paneláků a věci spouštěj na laně jak fanfány tulipány, ale co by si vzali na půdě? Ten starej kočárek, ještě po ní?
Nervózně se uchechtne představě, že její holý zadek od zlodějova oddělovala jen plastová trubka a rozhodne se, že tentokrát se neposere. Jestli ji zastřelí nebo praští polenem, aspoň umře zajímavě, jako zvláštnice, která se stáhla od lidí do svý samoty (samozřejmě přemýšlivé), která nikdy nepřestala pohrdat většinovostí. Trošku ale zaváhala.
Odložíme to, nejdřív si pěkně uvařim tu večeři a když už mam ty jabka, mohla bych upíct štrůdl. Třeba mezitim uteče. Já upeču, on uteče, zlomila suchopár svýho smíchu, a na záda jako by jí v několika vlnách chrstalo horkym hřbitovnim voskem. Otevřela vchodové dveře, jak nejhlučnějc to šlo, zesílila televizi a začla vyrábět nádobovej a příborovej randál, aby se mu chtělo dolu. A aby přebila to děsný ticho, který se nahoře rozhostilo, začla si zpívat: z krku jí vycházela přidušená fistule někoho úplně cizího.

Pepan čekal ve vůni pečeně strašně dlouho, než uslyšel na schodech kroky. Byly podivně pomalý, pomyslel si, že to bude ňákej tlustej padesátník, kterej se jednou rozmáchne a Pepanovu komicky dětskou, ale šlachovitou figurku to bude stát vaz. Když byl chlap za dveřma k půdě, Pepan se konečně postavil a zavřel oči.

Hana dole nechala stát upečený vepřový a v troubě už bylo volno pro štrůdl, kterej takhle pečlivě ještě nikdy nezabalila. Tlustý červy houskovejch knedlíků se ještě převalovaly v horký lázni jak německý turisti v Harkánech. Jabka dokonce nastrouhala. I ořechy nalouskala. Ale dýl už se to odkládat nedalo. Přemejšlela, jestli si má vzít sekyrku a nakonec utřela o stehno nůž, kterym zrovna porcovala vepřový, strčila ho do rukávu a šla. Nohy měla podivuhodně nadlehčený. Přede dveřma se ještě nadechla a pak stiskla zašlou kliku. Najednou jí přišla cizí a ohlazená.
„Co tady děláte?“ vyhrkla.
„Dobrý den, nezlobte se, já sem… neměl kam jít a už začíná zima… Já sem… myslel sem, že je tadle chalupa neobydlená a…“
„A vy ste kdo?“ Byla na sebe hrdá, dokud se neškrábla nervozní gestikulací do předloktí.
„Jauvajs!“
„Stalo se vám něco? Ukažte to…,“ Pepan slušně zahrál, že mu nedošlo, na co ten nůž přinesla.
„No, já sem na útěku, vite. Já sem vám to tady kapánek přestavěl, abych tu moh bejt, ale jestli chcete, tak já to zas dam do pořádku, ty fošny sem tady takle naskládal a…“
Hana mezitim, co Pepan ukazoval svůj pokojík na její půdě, schovala nůž pod gauč. Neskutečně se jí ulevilo, ale byla furt ve střehu. Pepanova očka se po ní koulela jak míšeňská jablíčka a jeho ruce jí čímsi převazovaly to škrábnutí.
„A jak ste si moh myslet, že je to tu neobydlený? Dyť já tu chodim půl dne po baráku! Proč neutečete, co si to komplikujete? Jak dlouho tu vůbec… bydlíte?“
„Kdybych věděl, že ste ženská…“
„Tak co?“
„Tak bych se vám šel omluvit. Ale vy mě beztak udáte…“
„A…co ste proved, že utíkáte?“
„Zabil sem svou ženu.“

Vincek by Haně řek, ať pěkně zháší nahoře, když je dole. Kdyby to byla jeho stará…! Takovýdle plejtvání. Ale holt Pražáci, těm je to jedno. Ty vyhazujou kližky, nemaj kompost ani slepice a nepěstujou brambory. Maruna se koukala na novej českej seriál, asi šestej díl, a v reklamních přestávkách luštila křížovku z časopisu Žena a život. Chtěla vyhrát toho chromovanýho robota. Na hlavě se jí páslo stádečko oranžovejch plastovejch natáček.
Vinca si učesal mastnou přehazovačku, natáhl si svetr s geometrickym vzorem přes kostkovanou košili a s prkenicí v zadní kapse vyrazil do hospody – měl to přesně 26 kroků. Tadleta Pražanda by nešla ani v neděli vodpoledne na pivo. Ať dou všichni do háje.

Hana nasucho polkla. A pak se slyšela, jak řiká hlasem podomního agenta dezinfekčním mýdlem: „A nedal byste si vepřovou s knedlikem? Já tam mam rozdělanej štrůdl, tak bych to dala s dovolenim do trouby. A vzala bych si tady jedno to vajíčko na potření, s dovolenim. Já sem si hned řikala, že by dole ve sklepě mělo bejt celý plato.“
„Jo jo, to si vemte. A šel bych rád, kdyby vám to teda vopravdu nevadilo.“ Divení se v něm odložilo na neurčito a maličká nadějka, že ho přeci jen neudá, se začla rozpínat jak plyn.
Hana zvedla už bez rozpaků nůž zpod postele, obhlídla s úšklebkem půdu a šla po schodech před Pepanem. Tak ten si tam panečku udělal budoárek… V hlavě jí to hučelo překřikovanym mnohohlasim: „Volej policajty!“, „Zburcuj sousedy!“, „Co když je vozbrojenej?!“, „Proboha, seš v baráku s vrahem, dělej něco rozumnýho!“, ale místo toho prostřela v kuchyni pro dva, omluvila se za pracovní nepořádek na lince a představila se.
„Já sem Hana Hamerlová. Já tady mam chalupu.“
„Josef. Josef S… Starý,“ vymyslel si Pepan neobratně příjmení. Čelem jí sahal někam k bradě. Jeho malá ručička se v Haniný dlani utopila jak Ofélie.
Jenže sliny si po těch měsících všeobecný abstinence udělaly malou revoluci. Nemohl od toho pekáče odtrhnout oči. Přidal si nakonec dvakrát. Zapili to slivovicí: v těch lahvích dole voda nebyla. Štrůdl se mezitim dopekl, takže to ještě završili každej půlkou skořicový nohy. Někdy před půlnocí si potykali.
„A co teď uděláš?“ Ta otázka visela stejně celou dobu ve vzduchu.
„Když mi povíš, jak to bylo, tak tě třeba nevohlásim.“ Seš blbá, blbá, nadávala si paralelně v duchu, úplně a naprosto blbá. Nejdřív ho nakrmíš, naliješ mu, sama se namázneš a von tě pak za vodměnu bodne kudlou do toho najedenýho pupku. Todle je typický, takle se tvůj život vodehrává, cos rozum nabrala.
„No jak to bylo. Vona Marie nebejvala špatná ženská. My sme spolu žili dvacet let, co ti budu povidat, časem to začlo bejt nestravitelný. Ani děti sme neměli, já sem totiž neplodnej. Když se na to přišlo, tak sem měl hrozný výčitky, protože sme si děcko přáli a vona si na mě začla vylejvat zlost. Já jí nechal, protože sem si řikal: ,chudák ženská, co má kůli mě ze života‘. Dost sme se pár let natrápili. Ale pak se z ní stala úplná fúrie, byl sem pro ní kripl. Za každou blbost mě zbuzerovala, žes to neviděla. Vařila jídla, co sem nesnášel, nesměl sem chodit do hospody, vo všechny kamarády mě připravila. Byla hrozně zlá. Ale já jí nechával a držel sem hubu, bral sem to, že to musim snášet, kvůli tý neplodnosti…“
„A to ti mam jako věřit, Josefe, a eště si myslet, že je to důvod k zabití…“
„Nemusíte. Chtěla ste to slyšet, tak vám to tu vykládám. Nečekám, že to pochopíte. Zabil sem, to mi nevodpustí nikdo.“
„Promiň…“
„No né, to ty promiň, ty promiň… Jéžišmarjá…“
„No tak jak to bylo.“
„Chceš slyšet, jak sem to proved? Ty máš nárok, jinak to nikomu vykládat nemůžu. Jednou sem přišel z práce, já sem zedník. Byl sem unavenej po dlouhý šichtě, tak sem neměl náladu. A vona na mě spustila hned ve dveřích, ať jí s těma zasranejma bagančatama nelezu do bytu. Tak sem se zul. A vona chtěla, abych si ty boty nejdřív umyl. Tak sem je vzal dovnitř, že je jako umeju dole v koupelce. Ale vona začla ječet jak blázen a vystrkala mě ze dveří. Tak sem chvíli seděl zapálenej na schodech a vona po chvíli vystrčila za dveře kýbl s horkou vodou – jako na ty boty. Tak sem na ní zaťukal, že mi k tomu nedala rejžák ani něco. A vona na mě přes dveře, že ať si to prej udělam, čim chci. A v tu chvíli se mi celej svět proměnil před vočima. Každej pohyb mě nestál sebemenší námahu, jako ve vodě. Když pak vodevřela dveře, tak sem jí nejdřív chrstnul ten kýbl do tváře, už to ani nebylo tak horký. Vona zavrávolala a spadla na zem, ale rychle se začla zase sbírat. Ležela mezi těma botama… A ani to moc dlouho netrvalo, co já vim, pár sekund, a zas začla něco mlít. A to neměla dělat, mohlo to celý skončil tou vodou a byl by pokoj. Jenže vona ne, vona musela zas rejt. Už sem ten hlas nechtěl slyšet, už ne...
Řval sem na ní, ať drží už do prdele hubu, ať už je zticha. Pak sem koukal a najednou sem zjistil, že už jí držim strašně dlouho voběma rukama pod krkem, že už asi tu hubu ňákou chvíli má zavřenou. Čas mi běžel hrozně líně, chápeš. Děsně sem se leknul, taky těch jejích vyvalenejch vočí, kerý se na mě upíraly, a pustil sem jí, byl sem celej zadejchanej a kolena sem měl mokrý, jak jsem na ní klečel obkročmo v tý vylitý vodě. Ale věděl sem bezpečně, že je mrtvá, že sem jí uškrtil a že nedejchá. Ani nestihla říct Pepane. Vod tý chvíle sem byl nádherně klidnej a uvážlivej. Položil sem jí do postele a počkal do večera. Dělal se pod ní mokrej flek. Mezitim sem se sbalil, vybral konto, žádný cennosti sme jinak neměli, voholil sem si vousy, bradku sem míval, a vlasy, dohola, sebral si pár věcí, co nejmíň, rozumíš, a vypad sem.“
„Jo… Hele je po půlnoci, tak si pudem lehnout. Můžeš se vosprchovat v koupelně dole, ale moc tý vody prosimtě nevycintej, von je ten bojler malej.“

Šlo to v pohodě až do zimy. Pepan Hanu nebodnul po jídle ani pozdějc, když spolu pomoctý večeřeli v kuchyni. Ani když se pak přestěhoval do pokoje vedle její ložnice, jelikož Hana prohlásila, že ten gauč na půdě je plesnivej a že to neni zdravý. Přijela vždycky na víkend. Pepan v noci sekal dřevo v dílně a Hana to ráno skládala do hraniček. Opravoval drobný vady v domě, maloval za zataženejma záclonama. Větrali radši taky jenom v noci, jak se to Pepan naučil. Aby tam nevlezla ňáká krysa. Svítili vždycky jenom v jedný místnosti. Vopravil vchodový dveře, aby se tam už nemoh nikdo tak jednoduše dostat. Nahoře to dal do původního stavu, spravil a natřel trámy, vrátil ty dvě tašky, kam patřily, a Hana dycky přijela na víkend s nákupem, vařila a prala jeho dvě trika a spoďáry, furt dokola. Vobčas mu dala něco po Petrovi, ale bylo mu to velký a moc to nechtěl. Vobčas se pohádali kvůli penězům. Jinak nevystrčil nos. Už byl docela bílej, ale neměl se zle. Měl se dobře.

„A jak jste se vlastně ke Krakonošovi dostala?“
„Víte, já jsem o Krakonošovi napsala doktorskou disertační práci a to, co tady prezentujeme, to jsou krakonošovské studie věnující se Krakonošovi jakožto fenoménu, který…“ Maruna si k žehlení pouštěla rádio. Přemejšlela vo tý nový mladý, co přibyla k ní na linku v závodě. Myslí si, že když má pokovenej ksichtik, kam se jí to všechno vejde, že se bude nade mnou vofrňovat, sotva tejden tam je a už dělá ramena. Svačinu si chodí jíst za vrata a s nikym nemluví. Přitom bych jí klidně všecko vysvětlila, ukázala, jak kmitat rukama, a přitom šetřit tělo, komu se vyhnout a na koho se usmát, kam si dát holinky, když teče bláto struskou pod skříňkama, že plášť nemá prát s vostatnim a jak brzo se musí přijít, aby ještě byly teplý rohlíky v bufetu. Ledvinky, srdíčko a játra zvlášť, stehna s křídlama nalevo, zbylý vnitřnosti házet na pás, už se nesměj brát psovi dom. Na ten smrad si holka eště nezvykla, bleje v umejvárně každej den, hned jak příde. Já už to dávno nejcejtim. Pořád dělá jenom deset patnáct za směnu, takle jí brzo vyhoděj. Bílá je jak stěna.
Je to celý na nic, pětadvacet let v závodě, vod soukromýho k státnímu a zpátky, pár korun přidáno, najednou se musej nosit silonový čepice a ty kuřata počítá speciálně najatá ženská, žádný bokem do kabely. Taky kontroluje nehty, esli nejsou nalakovaný a esli sou čistý. Holku s tim černym vopreskanym nátěrem vrátila hned první den. A to je celý. Celá změna. A pak na dvorku sypat těm živejm, domácim, co beztak skončej stejně jak ty závodní.
Vincek seděl a čekal, až se zatáhne a bude větší tma. Vod toho sněhu se teď strašně vodráží a nesmí bejt nápadnej. Měl to promyšlený. Toho chlápka viděl dalekohledem zpoza tý velký hrušky v Hanině zahradě. Viděl ho tam a pak ještě mockrát, třeba jeho siluetu, jak maluje ten kumbál za kuchyní. Žádný prsa se z profilu nerýsovaly a taky ty chlapský pohyby. Viděl tu horu nádobí a to krásně naštípaný dříví. Tak blbej nejsem, abych si to nespočítal. Když Hana chodí od autobusu, tváří se už hezkej pár tejdnů nějak jinak. Trošku napruženě a trošku je v tom příjemný napětí a vočekávání. To chlap na ženský pozná. A vod tý cesty chodí sama, takže tam ten chlápek normálně bydlí, a kdovíjak dlouho už. A že ho skrejvá, to je jasný proč, v tom bude ňáká špína. Eště si nalil vodku.
„Co?“
„Povidam: proč čumíš do blba, muskej!“
„Dej pokoj. Přemejšlim.“
„Přemejšlíš, jo, tak ty přemejšlíš. Vo tý fifleně pražský, co? Vo tý mladý vodvedle! Ty si myslíš, že já nevim, jak jí šmíruješ?“
„CO MI TO TU POVIDÁŠ, PROSIM TĚ? Co si to dovoluješ?“
„Já jo?! Ty by ses měl stydět. Starej pupkáč a kouká po mladej holce. Že ti neni hamba!“
„Hamba! Já vůbec nevim, vo čom mluvíš! Já chodim vobhlížet zahradu!“
„Jo zahradu, v zimě, jo? Když je celá pod sněhem! To vykládej holubum! Kdybys rači vopravil futra, táhne sem až hrůza. Ale to ty ne, to ty ne, ty rači vočumovat, a s dalekohledem!“
„Se podivej do zrcadla, matróno tlustá! Podivej se na sebe, jak vypadáš! Dyk je to hrůza.“
Maruna se rozbrečela. „A na vaření a praní, na to sem ti dobrá furt, co? Abys se mnou líhal, na to taky, že jo!“ Ale do toho posmrkávání a krabacení už Vincek práskl dveřma. Nakonec se to zařídilo za něj. Mnul si ruce. Jenom ho sralo, že to Maruna ví. Nesmí mu to zas překazit, tentokrát má Hanu v kapse.

„Tak vidiš, už je to všecko tamvodsaď vyházený…“
„Nakonec sem byl největší haraburdí na tý půdě já, co?“
„Ale nebyl. Já sem z tebe měla strach, to byla taková zkratkovitá reakce, Josefe.“
„No počkej, počkej,“ ztichl Pepan, „co tim myslíš, zkratkovitá reakce, to jako že mě tu máš celou dobu ze strachu, jo?“
„Celou dobu ne, to ne, ale zpočátku jo, no. Se nediv. Ale já ti už dávno věřim, neblbni.“
„Tak takle to je. Kdy mě chceš prásknout? Ale až ti vopravim celej barák, viď!“
„Ty seš teda nevděčnej hajzl, jen co je pravda. Kdybys trochu přemejšlel, tak by ti došlo, že s tebou bych tak ňák udala i sebe. A proč bych to vůbec dělala?“
Ozvalo se prudký zabouchání na dveře. Pepan zazmatkoval, pak se napůl nevěřícně a napůl nenávistně podíval Haně do očí: tys mě dovopravdy práskla, Hano, otočil se na patě a vyletěl oknem jak vlaštovka. Hana zůstala klidná. Šla otevřít. Za dveřma stál Vincek: „Puste mě dovnitř.“
„Co potřebujete?“ zatarasila mu cestu.
„To si povíme,“ cpal se dovnitř a břichem ji tam tlačil s sebou.
„Co to vyvádíte, pane Malý, tady nejste doma ani v hospodě! Ptam se, co po mě chcete!“
„Kde ho máš!“
„My si tykáme?“ Haně rychle svitlo, převahu si sebrat nenechala.
„Už jo, děvenko. Podivej se, já vim, že ho tu schováváš. Mám pro tebe takovej návrh.“
„Tak za prvý, sousede, co je vám do toho, koho a co já mam v chalupě. Za druhý, na žádný návrhy já se vás neptam. A předevšim mi netykejte, to za třetí. A teď se seberte a vypadněte, ale hned.“
„Moment, moment, holčičko, takle bysme se nedohodli. Ty tu toho člověka neschováváš jen tak pro nic za nic. A jesli něco proved, tak v tom s nim vod začátku jedeš taky, když ho skrejváš. Mockrát sem ho viděl, nemyslete si, že ste tak nenápadný. Kdopak ti posekal dřevíčko, co? Kdopak ti to tu tak pěkně vymaloval? A pročpak ani nevystrčí nos před barák, co? Máš smůlu, já to vim. Můžu zavolat policajty natošup, ani nemrkneš.“
„Zavolejte si třeba Šimanskýho, pane, nemáte nejmenší důkaz o tom, že tu někdo je. I kdybyste měl, nic vám do toho neni. Můžu mít barák plnej chlapů a nebude na tom nic trestnýho. A jestli potřebujete, najděte si ho tu. Hledejte, volejte, prosim.“
Ani trochu se jí nezatřásl hlas. Vincka chytil rapl, běhal po baráku z půdy do sklepa a do dílny, sípavě u toho dejchal, koukal do skříní a pod postel jak v grotesce, a nakonec vyběhl na zahradu. Venku už svítil měsíc.
„Takže? Kdepak byl onen pán? Ještě ste nebyl v lednici. Stojí támhle na chodbě,“ Hana myla v poklidu nádobí. Druhej talíř a hrnek schovala, když byl Vincek v kumbálku.
„Jestli si myslíš, žes vyhrála, tak to se teda pěkně pleteš!“
Vincenc práskl dveřma. Klepal se vzteky. Chvilku podupával na mrazu a pak vyrazil směrem k hospodě. Pod oknama do kuchyně našel čerstvý stopy. Vedly k náměstí. Tak se obratem vrátil.

Pepan otevřel dveře a vešel. Vdechl milovanej smrad přetopený hospody plný ztracenejch lidí. Pár z nich se na něj podívalo a jejich pohled jako by byl delší, než se smí, hlubší a pátravější, než je pohled na někoho, kdo je jenom cizí. Ten pocit byl strašnej, musel ho rychle zahnat. Objednal si panáka zelený. Pak dalšího. Pak si jich objednal ještě moc. Klepaly se mu ruce, zkoušel si na ně střídavě sedat, vobracet v nich pivní tácky. Pak si řek o Startky a všechny je postupně vykouřil. U stolu za chvíli seděl sám. Jak kdyby měl lepru, všichni si jedne po druhym odsedali. Bylo narváno, jedině ten stůl vlevo byl jenom Pepanův. Smečka se narvala k těm ostatním, přešoupali židle, někerý taky jenom postávali u výčepu. Tak je to na mě vidět, na první pohled vidět. Hospodská mu ale nosila. Čárky na tom malym papírku přibejvaly, až z nich byl celej trávník.
Před půlnocí se přišla Maruna ptát po Vinckovi, takle pozdě domu nechodí. Chlapi se jí smáli, že je stíhačka, hospodská je vokřikovala. Maruna máchala rukama, aby rozehnala hustej kouř. Pepan zaplatil, bankovky se mu kroutily před vočima jak noviny v ohništi, nebyl schopnej rozeznat, kolik do těch mokrejch rukou nakonec vysázel. Vypotácel se z hospody a po pár krocích padl přímo do závěje. Cejtil jejich pohledy v zádech a divný ztichnutí. Jeden z lesáků od pily nakonec vytočil 158 a za chvíli byli tu, ačkoli byl ten dřevorubec ožralej a žádnej pádnej důvod neuved.
Z hospodskejch dveří se na něj valil kouř a útržky slov: ale zaplatil…, nikdo neví, vodkud…, Vincek…, divný..., a prej někdo před rokem…
Sníh ho chladil do obličeje. Vyzvracel se do něj a pak ještě jednou. Nohy byly horký a těžký. Dělal se pod nima mokrej flek. Co bylo divný, že vlčí pes byl zticha. Jako když se přepne páčka na stroji, vystřídala ho policajtská siréna. Venku už skoro svítalo, na nebi se v poklidu sešel měsíc se sluncem a noc nevěděla, jestli už má teda odejít, nebo ještě chvíli počkat. Od vavek byl sníh za hospodskym prahem roztátej do přesnýho půlkruhu.