PAVEL SOBEK
Vteřina ticha v San Pau
Spustil jsem sérii tvých fotek
(sne nevím jak je zastavit!)
podkroví - průchod moře
vane sem odevšad
prohýbá se strop
skoro-ty se lehce pouští
dotýká se rameny a ňadry
odplavuje oči
Chodci slaví halasně
podvečer vikýřů
a posvátného neodkryta
ukazují si
co prosakuje prostorem
dávají dětem rita
zaujati věčnou pamětí
míjení...
Sedíme v podkrovní prázdni
k sobě čely a úplností světel
všímavé řeky proudící
přes prastaré trámy
Siesta v Soranu
Fáze kdy poledne vrší ostatky
na kavárenských stolcích
služebné staré matrony
s přesností sfing vyčkávají
každodenní propast ustrnutí času
za zelení okenic nehybnost
shrbená vážnost plnící misky
vodou pro kočky
tik a lepkavost malých slunečních smrtí
těsně před přehozením bílého závoje
nového prostírání
Okraj Barcelonety
V písku kreslím podivné obrazce
vnitřní dítě je druhou rukou maže
na vlnách které porážejí břeh
moře
ve své síle zjemněno
přesouvá se k srdci
odkud laskám tě
přítomnost tvého úsměvu
prostírá tento podvečer
Celistvost
Když se docela přiblížíš
někdo v tobě poodejde
Nezbude žádný stín
žádné tiché „pak!“
Stromy neměří vteřiny
přítel ve tmě nepodléhá času
úsměv do hloubky
nemá vysvětlení
kresby noci
a poledne
Simonina tvář – Passatge de la Pau
Natáčí se do stran
pomalu pluje zrakem po chodcích
představuje se mi…
Mandlové! hádám jak se kolem šeří
lámaná angličtina
Ty oči!
Hoši poblíž právě začali
prodávat vstupenky do mrtvého ráje
v nejvyšším patře starobylého domu
se už tančí
Udělá lehký pohyb: Pojďme, čekají...
a usměje se křehce
Tuším lehký vnitřní rytmus
ohebné našlapování
a kroužení…
Za stoupání vzhůru
neosvětlenou chvílí schodiště
není už třeba více
o ničem hovořit
La Mar Bella
Betonová hadí kůže… vrůstají
milenci běžci psi a cyklisté
každý shazuje ve svém tempu
stopy napětí nánosů zaschlé tíživé
bláto dne
Anin hlas
doprovázený radostným pohledem
rozezněl veselou paletu barev
Na plátně se rychle prosvětlují
bolestínské temné kouty
kdosi přidává
něžnou milostnou píseň v místním nářečí
Mateřský prostor noci
dech-pára milenecky šeptajících
anebo běžících prostupuje objímá
až k hvězdnému...
Výsledná kresba:
mladý muž na lavičce
objímán dívkou
jež na něm (bez chtíče)
tančí
Oba v tu chvíli
vidí a cítí
totéž moře
Oknem – na Carrer de L'Almirall Cervera
V pokoji bílého světla poledne
jásavá modř tvé siluety přicházíš
přisedáš ke stolu jíme mlčky
svá sousta
(ta tvá jsou rovněž bílá)
moře vzdálené sotva dvě ulice
přichází a pak se vrací k sobě
někdo v sousedním bytě
prudce rozrazil okenice
bouchly dveře
sklenice poskočily
otočily se dnem
rudé hladiny v nich
nehybné zůstaly...
blesklo to
jako by někdo vyfotil závan vzduchu
zvedla ses
a začala sklízet
Z připravované sbírky Přenosné moře
Ze starého domu
Mám tu jen tohle zažloutlé plátno odkudsi
pro obrazy kapkami štětce zraku
tebe to stojí vzbuzení úlek čelní pot
nevěřícné zírání do kuchyně
na ručičky půlnoci
mně to jde skoro samo ty žebříky
bílé červené i žluté
přistavené ke všemu co bere dech
do výše
už jako dítě jsem si byl jistý
že existují modré propasti beze strachu
jdou vzhůru mění se na louky
vzdušných bytostí a jejich příběhů
mám tu jen tohle zažloutlé plátno
svítá na ně
kresba slábne
a zlátne
Spánkem napřed
Připravit se znaky snů NA CESTU
starodávná rydla darovaná tmou
uvolnit si zápěstí vyčkat až slechy
přijmou větřící ztichlo psí
za chůze hradby borové sloky kaluží
koncertní stébla dětí
kamkoli vydáš se odtud uložíš
jen spánky na bělma v křišťálové pěsti
marnotratný syn u brány sluneční
Postava bez konce
Vzbudím si tě z dlaně, říkával.
Slovům dalším jsem nerozuměl.
Chodil jsem za ním uličkami poblíž přístavu.
Kupoval pomeranče, chléb a růže.
Sedl si vyzývavě na lavičku,
čelně k moři, a loupal - svá slunce.
Pak zvedl se, drobil létavcům i psům,
kteří nejevili zájem.
Růže jsou pro příliv, pro věčný příliv, Pane...
říkal neviditelnému, a házel.
O cizinci na skotských vrších II.
Ráno se po snídani vzdálil
u stájí prudce lilo
jako by někdo rozpáral nebeskou hladinu
teklo všemi směry
žena křehká venkem zarputilá
zírala a pak se nečekaně ještě usmála
hořce
a jistě
přívírala okenice
předtím s ní za úsvitu upíjel mléko
děti ještě spaly
na cestu pak dostal pálenku
otřás’ se
vyrazil plnou silou prudce rázným krokem
a přece zatuhlý
odlamován kamsi
neb nevěděl a nic mu nedávalo smysl
zase se vzdaloval či přibližoval se?
Přílivy sledy přílivů
běsy
za osmero kopci putyky ztracenců tuláků
holek pro potěšení
odcházel a měl již v krvi
proměnu nebyl už odkopnutý hloupý pes
či přízrak nesplněných ženských přání
spíš upustil už od jistot
přiznal si úskalí smiřoval se
beze stínu zázemí
přízračně přeci vracela se
tvář té opuštěné ženy
svět prý čekává odhodlané
jaký blud!
co se dá čekat od nadějí a hravých představení...
slunce
to je vše po čem teď touží
na přílivu krásné
ne ale nadějné
hleděl vzhůru do brázd zvlnění kopců a ještě výš
a protože spatřoval jakousi možnou krásu
ještě věřil
z té tmy nečasu
hýbal se a divil se sám sobě
v úžasu
kolik lze nad sebou domoci...
O cizinci na skotských vrších III.
Byla tma a na vrcholku kopce strměly sochy stromů.
Díval jsem se dolů k domu,
skrze rychle sypané řezivo deště.
Chlad prostřel páry nízko nad zemí -
tušeny, zábly...
Vzpomínal jsem na tebe, ale vše bylo už daleko.
Pobřeží, váš dům a otec, který po lidech jako já
hned vystřelí...
Šel jsem tedy k O´Connorovým, měli nálevnu,
páteční tančírnu...
Celý večer jsem seděl za barem,
smál se, pokoušel se bavit,
víc nevzpomínat na pokus setkat se
s onou druhou polovicí své dětské duše...
Tma sice neustupuje, ale půjdu...
Je velká šance,
že za osmým přehybem bude opět moře, útesy
anebo čísi domov...
anebo zádumčivý a možná chápavý pohled sedláka
do očí nočního chodce
z cyklu Siluety
|