JAN SMETIPRACH
periferie
cesty a ulice odlétly do večerů, ironické
- jak bída vysedávající na zánebí malého města
od idiota nás dělí - jen trochu toho jódu
“je to skoro próza co nemá posvěcení,
smazané myšlenky bez řetízků logiky”
třeba nepůjdu když říkám odcházím
vyrytý do obdélníku cizího prostěradla
skládám se na ještě a na zbývá, v drobných
“zmlknout, jak karneval rozpitý na plátně,
jak torso sochy na lůžku v nemocnici”
opilci už tě nedojímají, v odrazech lamp se rodí
nové nekonečno zatlačit oči mrtvému ránu
- jen ruka překrvená vínem stírá cákance slunce
(Spálené dopisy, 2005)
fasády
večer štrykuje
vláknem žárovek
jednou hlaď se
podruhé obrať se
...
hotová píp-šou
vrabec kočce vytýká
temné pudy
prý: vrať se - kudy?
narodil se
čas šustí
jako gabardén
když mráz zakalil
mléčnou krustu
...
dotekem kulatí se
bříška prstů
a v stoupačkách
už kope den
uličníci
zvonkohra je:
zmáčknout
- a pryč !
jeden takovej - od Loretty
...
zrezlej a těžkej
tahám po kapsách klíč
co odmyká
jen půlku věty
(Psi, pane!, 2006)
dobotiče
dva toky světel,
sečtené potokem
podobně, před rokem:
hnízdo a půl
- druhé ráno,
sklizený stůl
klášterní modré
nudné, jak státní pohřeb-
oči Mariiny
mezi barokními vlysy,
dřou jazyk pohledů o hřeb
kříže
nad strahovskými rukopisy
(Klášterní modré, 2006)
satori
vídal jsem svého pomateného otce
pěsti ošetřovatelů dopadaly
na rozškrabanou, vyholenou lebku
a ten starý blázen se smál jako moře
…
jednou se tázavě podíval vzhůru
trochu roztržitě smrknul do rukávu
vyběhl točité schody - po větru
skočil
a už nikdy nedopadl na zem
Rogoznica
už otevřeli kavárnu
v přístavu voní suché fíky a dehet
dva psi se přetahují o cár sítě,
zadky zametají chuchvalce pucvolu
dřívka, zátky a rybí kosti
…
čekání na nádech...
večer je těžký jako padající vlna
v posledním tažení odchrchlává
na horizont krvavé sliny
- až pojde docela
na život
hra na kutálení kamenů
vržených odněkud nikam
- čas vstupuje do času,
asi jako dvě zrcadla stojící proti sobě
…
pravidla:
kdo je bez viny, hází jako první
kdo hodí první, je rázem vinen
a vyloučen ze hry
kdo jenom cekne o větrných mlýnech,
bude na místě zastřelen
forštelunk
za snížené dopolední vstupné
budoucí veršotepci
- s usoplenými nosy-
okukují podivuhodně vrásčitého
akrobata s dětskou tváří
lapeného časem na visuté hrazdě
mezi
saltem narození a saltem mortale
uzel
nasucho polykám
leklé ryby úsměvů
- už ani nechci zpátky
všechno co jsem kdy viděl
svlékáš si vlasy, zakrýváš zrcadlo
...
léto je chladná krajina
napjatá světlem
šupiny kůže a malé divadlo
byla jsi
dvě děti co se vedou za ruce
robinson v pátek
odpluj už
odpluj, ať můžeme věřit,
že je ještě kam odplout
…
přeskakoval jsem
z jednoho plochého kamene
oslizlého řasami na druhý
- trochu jako nezkušený provazochodec,
nejistě, ale stále kupředu
a pořád dokola
…
byli jsme - konec konců
na ostrově…
da liegt…
slaně usrkávám z rozbitého rtu,
kapku po kapce
malá daň za malou vraždu
dřevo, které zvrásnělo mým čelem
tápe tisícem prstů v příbytku ohně
…
do úlů skládá oči včel, do medu dní
pěnou se zdobí v ohybech světla
zaklesnutá
do třmenů vlastních břehů
pohání louže - zpátky k mořím
…
je ještě jedna cesta,
spáleným obilím
- pozvolna dolů po vyhřátých kamenech
na kterých hnízdívá smrt léta se žlutou hlavou
je ještě jedna cesta
…
da liegt der Hund begraben!
(Hlídač zlomů, třicet nebásní, 1994 – 2006)
Slaměná kantáta (kolébavě, noc amore)
když smrtka pletichářka, nejspíš z dlouhé chvíle
za vsí topí koťata
v režném pytli se třese zimou
ještě sedm životů
…
babky sudičky
- hašteřivost zachumlaná v šátku z pouti -
rozčesávají čas
nad kolébkou nekřtěňátka
…
tehdy slunce rodí už jen neduživá mláďata
a ze suchého plevele, na obecním
vykvetou křídla
(ale vůbec není řeč o andělích, Jakoubku)
tiše to zapraská
jak chleba vytažený z pece
jak kradmé myší hodování
jak požár - chvíli po setmění
…
to ve stodole na slámě
se milují ti dva (pořád ti stejní, už od ráje)
- až venku taje sníh
- až vítr tají dech
…
ochmelka měsíc je šmíruje oknem
zapomněl roli
i tu lebku z papírmaše někam zahodil
a dávno už se na nic neptá
(Kantáty, 2005)
|