Do třpytu a třepotání jasanů
volají mě budníček a strnad:
„O – či – ma – pojď – a – zur – sr – kat!“
„Vsi-li-ci-přijď-čis-tit-či-vy snů!“
– Jak rád bych si k vám na větvičku přised
a houpáním se dával konejšit!
Nemusel bych v smyčce vodky těžce viset
ani ve snách potácet se jako Věčný Žid.
Jasným zrakem obhlížel bych rodné Podolí,
až bych zahlédl i ji:
jak tak s nákupem zas domů k dětem spěchá
a od plotu ji přizdobuje vavřínová střemcha.
Zjihlým zrakem objal bych ji,
jásal v snové, opojivé kráse...
a hrůzou, jak čas krutě míjí,
na rameni rozeštkal se.
První den máje.
Kaštany kvetením oči si jitří,
světlo v nich zraje,
oblé a hebké… vy tři:
přítomná, nejsi
u mého vratkého stolu;
lihem a slzami napájím běsy,
spílají: „Každý si zdechejte spolu!“ –
odešlá do trýzní
zrcadel, v nichž se tak mládne,
do stodol, ke sklizni…;
žnec žnečku pojímá na mlatě, za dne –
přicházející až z předsmrtné touhy
vzkřísit to vše,
co život byl, dlouhý
jak zádušní mše.
Leží na oltáři Hradce
obětina šťastných dnů.
Dřív než v Boudě vystydnu,
zalituju hříchů… sladce!...:
prvotního pohledu,
užehnutí, uhranutí
krásou, která pokrást nutí,
když oslepit se nesvedu;
prvotního pokušení
sklouznout pod žimrovský splav
a rozemlít se do představ,
jak se čerti s ďábly žení;
prvotního doteku,
podsvětního Rubikonu:
ještě v jeho toku tonu,
tokem teku… poteku…
Zalituju úst a údu,
jejich slastných objetí.
– Ovečko má, co je ti?
– Na porážku brzo půjdu.
Zalituju hrůzných chvil,
kdy se láska vyjevila
babiznou, co chlípně spílá.
Stokrát jsem ji přizabil!
– Kde je naše sněžné srdce?
Bosý jsem ho vyšlapal.
Na obloze? Ještě dál?
– V hrudi studí, tvrdne prudce.
– Kde jsou mapy slepých cest
vandrovníků? Bloudit domů!
– Utracené listy stromů…
Tklivě tlí tu, padlé v klest.
– Kde jsi, milý? – Kde jsi, milá?
– V třasu osik. – V míze bříz.
Roubovák se do nás vříz.
Diēs īrae. Diēs illa.
– – – – – – –,
– – – – – – – –.
– – – – – – – –,
zalituju. Ne-li, –.
* * *
Chvíle porodila věk.
– Ani smrt už nevylije
z olověné baterie
žíravinu vzpomínek.
(Z připravované sbírky Račí mor)