MAREK ŠINDELKA

Chyba (ukázka z aktuální knihy)

Obloha vypadala jako voda ve dřezu, když se domyje nádobí. Zdálo se, že už nikdy nepřestane pršet. Stružka, která protékala městem a dala se za normálních okolností na většině míst bez problémů překročit, se nyní rozvodnila v mohutný blátivý proud, zběsile uhánějící už téměř nedostatečně širokým korytem. Jedovaté mraky naběhlé jako nějaký zánět na nebi se dotýkaly střech vyšších budov. Déšť, který bez přestání posílaly do země, se už neměl kam vsakovat. Ve městě panovalo jakési vzrušení.
            Andrej, na kost promoklý, vběhl pod střechu nádraží. Čekalo zde neobvykle mnoho lidí. Všechny lavičky byly obsazené. Řada cestujících seděla jen na svých zavazadlech nebo na holé zemi. Hukot, který všichni dohromady vyprodukovali, se koncentroval pod prosklenou střechou haly. Andrej si znovu zacpal uši.
            Mezi tvářemi zhlouplými dlouhým čekáním se proháněly barevné šusťákovky nějakých dětí. Rodina semknutá kolem rozčileného otce jedla salám a chleba. Nějakému dědovi v polospánku klesla hlava na rameno holky sedící vedle něj na lavičce, ta přerušila hovor s kamarádkou, škubla sebou a s demonstrativním znechucením se po něm ohlédla. Milenecký pár se přestal líbat a celkem znuděně se začal bavit o nesmyslech.
            V nedalekém bufetu řvala televize. Vysílali zprávy. Uvnitř se tísnil dav lidí, snažících se opít. Z chumlu před vchodem právě vyhřezl nějaký chlap s půllitrem v ruce a posadil se před prosklenou výlohu. V prostorách nádraží se sice nesmělo kouřit, ale uvnitř občerstvení platila výjimka. Zarostlé ksichty chlapů tu pluly v šedém vzduchu.
            Každý z cestujících se co chvíli ohlédl na tabuli příjezdů a odjezdů. Většina vlaků měla víc jak hodinu zpoždění. Jeden byl opožděn dokonce o pět a půl hodiny. Zrovna ve chvíli, kdy Andrej sledoval informační panel, naskočila u některých spojů další půlhodina, což způsobilo vlnu vzdechů, pomlaskávání a kroucení hlavou, šířící se celou halou.
            Andrej přistoupil k přepážce a zeptal se, kdy jede nejbližší vlak do Prahy.
            „Teď by měl jet v šestnáct třicet jedna. Další rychlík v osmnáct třicet šest,“ řekla pokladní a omluvně, s pokrčením ramen dodala: „ale určitě se na to nespoléhejte, voda strhla koleje u Volar a u Kralup je to taky podemleté, všechno je teď kvůli tomu dost rozházený. Posílají nám to sem, jak to jde…“
            „Dobrý, tak jednou na Masarykovo nádraží. Počkám.“ Začal přitom po kapsách hledat peníze.
            „Masaryčka je uzavřená. Kvůli Karlínu, víte. Všechno jede na Hlavní.“
            „Jak kvůli Karlínu?“ podivil se.
Nechápavě na něj koukla skrz sklo.
            „No je pod vodou přece.“
            „Cože?“
            „No pod vodou, zatopený. Záplavy.“ Zdůraznila a usmála se. „Nemáte televizi, nebo co?“
            „Ne.“ Zamračil se. „Tak jednou na Hlavní.“

            Prodíral se smradem bufetu. Houfem lidí sedících a postávajících kolem čtyř stolků se protáhl k výčepu. Třeskot skla, duté nárazy vyplachovaných půllitrů. Dal si pivo a vodku. Velké a malé mlasknutí na mokrém nerezovém pultu. Zapálil si cigaretu a opatrně vdechl. Celkem to šlo. Když se zaposlouchal do okolního řevu a pokusil se z něj oddělit jednotlivé hlasy, zjistil, že nikdo nemluví o ničem jiném než o povodni. Dědek v montérkách povídal, jak mu voda vzala chalupu.
            „Včera sme z kopce se sousedem pozorovali, jak mi to strhlo celou střechu… Ta se zarazila o jeho barák, kterej to tím možná zachránilo, protože o tu střechu se voda rozráží jako o vlnolam, rozumíš ne,“ říkal. „Pak sme se zlili, no, já sem vod tý doby furt nalitej. Ten měl radost jak blbej a smál se mi celou dobu. Pěknej hajzl to je.“ Polkl pivo.
            Jiný stůl s jinou neoholenou tlamou, houpající se nad politým ubrusem s vyšitými květy.
            „Neslo to celý stromy. Zalilo to normálně pole i cestu. Jak sem se vracel, jel sem možná poslední, než zavřeli most. Ten to pak strhlo.“
A další…
            „Stará čumí furt na telku, je do toho úplně žhavá. Jak to dávaj teď nonstop, ne. Úplně skoro potahuje z těch reportáží. Jak tam lidi různě stojej v ňákym bordelu a řikaj, kde měli kuchyň, kde vobejvák a ložnici a tak.“

„V tom zmatku sem na to úplně zapomněl. Nechal sem je zavřený. No jo. Ale stejně by se už vodtamaď nedostali. Přece by nevodplavali. A co bych dělal v tu chvíli s vosumnácti králikama, he?“

„My sme v pohodě, hele. Bydlíme až pod lesem, jak uhneš u Lukešů, nahoru. No, no, no, přesně. Až na kopci. Hele chápeš, já na to můžu v klidu srát.“

„Ne, jedu za bábou do Prahy. Bojí se, vole, vo brambory. Zaplavilo jí to sklep. Tak se aspoň pudu kouknout, jak je to tam spláchlo.“
            V televizi, zavěšené u stropu v rohu u pípy, říkali stejné, nebo dost podobné věci.
            Andrej se posadil na uvolněné místo u jednoho stolu. Hlášení o příjezdech vlaků bylo slyšet až sem. Byl to jediný moment, kdy hluk v bufetu ustal, jak se všichni snažili zaslechnout chraplavý hlas z reproduktoru. Po každém hlášení do sebe několik lidí s vyvalenýma očima naklopilo zbytek alkoholu, spěšně platilo a odbíhalo k nástupišti.
            Rukou klouzal po mokré sklenici. Pil rychle. U stropu visel nehybný oblak kouře. Každý z těch lidí se z něho nadechl. Těžký vzduch předávaný z plic do plic všech v místnosti. Nic čerstvého. Děvka, napadlo ho. Vzduch, co dá každému. Nadechl se dechu nádražáka sedícího naproti němu. Tentýž nádech šel předtím skrz nozdry dědka, jemuž voda vzala střechu, skrz několik potetovaných chlapů, kteří se podle celkového vzhledu živili jako taxikáři, skrz vychrtlého mužíka s řídkým knírkem mačkajícího se v silonové bundě u dveří s rumem ve dvoudeckové skleničce.
            Sledoval pohyb šedivých vlasů vlnících se na koncích cigaret. Pohyb čelistí mluvících o řece. Pivo chutnalo po saponátu, kterým tady vymývali sklenice. To se výčepnímu ostatně moc nedařilo, protože na jejich okrajích byly proti světlu zřetelně vidět mastné otisky rtů. Nad vším se vznášely vzteklé údery do tlačítek dvou automatů u dveří, které občas elektricky zaržály jako nějaká zmrzačená pouť.
            „Na třetí koleji nastupujte do zpožděného rychlíku ve směru Česká Třebová, Ústí nad Orlicí, Choceň, Pardubice hlavní nádraží, Přelouč, Kolín, Praha-Libeň a Praha hlavní nádraží.“ Hlášení na chvíli přehlušil rachot odsunovaných židlí, „…jídelní vůz a vůz se službou úschova během přepravy jsou umístěny v zadní části vlaku. Omlouváme se za zpoždění.“
            Andrej vstal. Trochu ztratil rovnováhu, takže cigaretu v popelníku típl o něco větší silou, než původně chtěl. Zatímco se snažil najít levý rukáv svetru, prázdně se díval na stůl někam mezi papírovou kaši rozmočených pivních tácků.
            Za pár chvil už seděl v ostrém pachu koženkové sedačky. Na železo kolejí, výhybek a odstavených nákladních vagonů neúnavně padal déšť.

* * *

Je zvláštní, že člověk nevydrží nespat. Rychleji než hladem může zemřít přílišnou bdělostí. Pokud se tělu dlouho nedostává snů, umírá. Pokud je mysl příliš dlouho racionální, umírá. Prožitek ve snu není o nic méně skutečný než prožitek v bdělém stavu. Smysly fungují stejně v obou případech, všechny chutě, doteky, pachy a ostatní vjemy jsou ve snu plnohodnotné. V bdělém stavu nerozumíme logice snu a ve snu neplatí zákonitosti a pravidla bdělého stavu. Stejně jako si často nemůžeme jasně a přesně vzpomenout na většinu událostí ze snu, tak ve spánku si pamatujeme jen málo z času, kdy nespíme. Jsou to dva světy, v nichž žije naše tělo. Vlastně jen mozek a smysly. Dva světy navzájem propojené křehkou spojnicí naší paměti, která kvůli své omezenosti funguje zároveň jako jejich nejostřejší předěl.
            Tak přemýšlel Andrej, když se probudil v rychlovlaku blížícímu se k hlavnímu městu, a díval se do temné krajiny za oknem, z níž se občas vyhoupl náznak stromu, sloupu nebo závory. Snažil se vysvětlit si události posledních dnů. Nic nedávalo smysl. Propadal se do podivné apatie. Nerozuměl už ani trochu směru, kterým se ubíral jeho život. Zbytečnost cesty do Prahy, k níž se bůhvíproč upnul, jej samotného zarážela. Co čeká, že se tam stane? Co vlastně chce udělat, až Kryštofa uvidí? Zbít ho? Říct mu, že zničil všechno, pro co žil, nebo něco podobně hloupého? Proč? Tma. Světla aut u závor. Proč? Bylo mu to vlastně všechno jedno. Nina, Kryštof i Kristýna, jeho vlastní nemocné tělo, všechno.
            Nad vším, co je a bylo, píšu Nihil. Nic. Sykot kolejí a tma.

Oranžové světlo lamp obarvovalo mlžný opar stoupající z hlíny parku, kterým člověk musel projít, když opouštěl budovu nádraží. Barva světla byla pravděpodobně dlouho a úmyslně laděna až do chvíle, kdy se shodla s odstínem filtrů cigaret, které se válely všude kolem v trávě a na asfaltovém chodníku, a které tím pádem přestaly být skoro rozeznatelné, čímž město ušetřilo na výdajích za úklid ulic.
            Bylo půl třetí. Tiché lepkavé kroky několika rozespalých cestujících se po mokrých cestách rozešly na různé strany. Chladný městský vzduch s chutí prachu. Praskot roztahovaných deštníků u východu, jako by vzlétl nějaký vyděšený pták. Úder vraních křídel do nebe.
            Noc. Andrej rozmýšlel, co dál. Byl najednou hrozně slabý.
            Přece jen Kryštof?
            Ne… teď ne.
            Neměl sílu ani mluvit, natož někoho praštit pěstí. Musí ho vidět s čistou hlavou. Je to celé přece jen hloupost.
            Jet zpátky…?
            Ubohý nepovedený svět. Nejhorší z možných. Zmateně se zastavil na konci parku, chvíli se nerozhodně rozhlížel kolem sebe a nakonec se vydal dolů, směrem k Václavskému náměstí.
            Největší špína Prahy. Místo, kde policisté, opření o otevřené dveře aut, unaveně pozorují pohyb feťáků a prodavačů pervitinu. Kde skupina Němců zoufale hledá nějaké prostitutky a vyptává se kolemjdoucích, kde by tak asi mohly být. Kde ve stáncích s občerstvením bez přestání dvacet čtyři hodin denně smaží klobásy, jejichž pach zaplňuje celé náměstí a do hlav spících bezdomovců na všech lavičkách vplétá sny o ambrosii a maně. Kde se neustále něco opravuje pod zemí. Práce tady neustává ani v noci, soudě podle stínů, které se občas mihnou ve světelných škvírách v plechovém plotě ohrazujícím staveniště. Je to nemocná oblast města, žijící nezávisle na denních a ročních dobách.
            Andrej snědl nějakou mastnou hloupost, kterou koupil u jednoho z těch stánků. Vrazil do něj žebrák.
            „Pardón,“ vyvalil na něj smrad zkyslého vína, „neměl byste ňákej drobáček?“ Oči plné nemocných slz se do něj nepříjemně zapíchly. Andrej se na vteřinu zarazil, bělmo toho chlapa bylo úplně zkažené, žluklé.
            „Vypadni, ty sráči!“ odstrčil ho od sebe.
            Bylo mu na zvracení. Napadlo ho, že by se ve městě mohla zřídit služba, která by po nocích sbírala tyhle trosky, rozdrtila je všechny v nějakém lisu na kaši a tou by pak hnojila stromy v parcích…
Zastyděl se. Vzpomněl si na vůni v kostelíku, kam ho brali každou neděli, když byl malý. Zahnul do ticha boční uličky.
            Marián! Napadlo ho najednou.
            Rozhodně. Mohl by u něj přespat. Snažil se vzpomenout si, kde bydlí. Nebylo to zas tak daleko. Za čtvrt hodiny už se opíral o tlačítko domovního zvonku. Tichá ulice v kopci. Po každé straně řada zaparkovaných aut. Úplný klid. Jen v protějším domě na stropech dvou bytů synchronizované pohyby modrého televizního světla. Nic. Znovu zazvonil. Chvíli postál, zkusil to pro jistotu ještě jednou a odešel.
            Zapadl do nejbližšího nonstopu, na který narazil, a pil, dokud mohl.

 

Ukázka z aktuální knihy Chyba (Pistorius & Olšanská, 2008)