MONIKA SERBUSOVÁ

Opilý koráb

      Oh, Džou! Klátíš se ulicí jako zmrskaná troska a z neoholené brady ti kape Amundsen. Ty objeviteli života, tak už jsi přišel na to, že ti všichni lžou, Džou? Nedokážeš zabít lva. Nerozdrtíš pěstí skálu. Nepřekonáš teorii relativity. Vysmála se ti do očí a skočila do postele tvýmu kámošovi. To máš tak, Džou. Oni se z tebe zkrátka neposerou.

 

 

Frida

      Lea má vlasy jako kukuřičné pole za soumraku, tvář jako broskvovou slupku a oči jako jiskřivou čepel. Prohání se výškami anestetického bezvědomí. Za letu se přidržuje oblaků bělostného nemocničního prádla. Pulzující zářivka přebírá její tep jako vedlejší produkt duše. Spolu s ptáky ze spánku sténá a prosí o další den. Po nohou jí stéká jahodový džus s celými kousky dítěte.

 

 

Lyrické woodoo

      Anna nelituje, že už není panna. Přála by si ale, aby byla na světě jediná. Zvládla by to, na každého by se dostalo. Dneska vykoupila hračkářství. A galanterii. A pak špendlíky probodala všechny bárbíny. Některé také zabalila do papírového pytlíku a dívala se, jak se v něm potí. Tak jsem vás obdivovala, holky! Směje se, Anička. Ví, jak je všechny přechytračila. Pak si namočí hlavu do peroxidu a půl roku nejí.

 

 

Monako

      Oto se veze v Marice jako v Mercedesu, ale bez řidičských zkoušek asi brzo nabourá. Jediný okruh s cévnatými mantinely byl až dosud volný jenom pro něj. Nikdy mu nedošel benzín. Nedalo se nikam odbočit. Marika sama si zvolila takového jezdce a určila mu předpisy. Protivník se tu objevil náhle, zprudka. Samozvaně. A teď se řítí v protisměru. Skřípou brzdy. Copak to nevidí, že se srazí? Marika přivírá oči. Marika na to nemá silné srdce. Odlétávající kusy havarovaných vozidel přervou jeho stěny.

 

 

Haněný mýval

      Už třetí večer nespí hnědooká Hana sama. Všichni na ni házeli vinu. Nikdo ji neměl rád. My však víme, že neprávem. Teď si ale konečně našla pro své noci společníka, malého chlupatého mývala. Celý den tráví toto neobvyklé zvířátko důkladnou očistou. Hanin mýval nejí, nepije, nedívá se na televizi, necvičí judo ani nečte Tolstoje. Jen se myje. Občas ho Hana podrží pod vodovodem a směje se tomu malému pošetilci. Jako by špína smýt šla, kamaráde! Drží ho pod vodovodem bez puštěné vody a karikuje jeho iluzi.

 

 

Metro

      Když malý Toník vytahuje svačinu z pytlíku na psí exkrementy, přemýšlí, jakou barvu asi správně má mít houska. Jeho maminka je poněkud zvláštní. Utírá Toníkovi pusinku do napuštěných ubrousků na prach a uspává ho předčítáním názvů stanic. Metrem jezdí oba rádi. I když maminka je tak hezky extrémní a metro je jenom někde mezi.

 

 

Nezmar

      Jenomže jemu nevadilo, že není snovým slibem. Čekal už akorát na to, až jej Lada políbí pohrabáčem po srsti. Slastně se vzepne a kníkne do chrčivého kašle. Ladí tak všechny svoje masochistické struny. Až do ledovcových konců pramení řeku.

 

 

Cesta jinam

      Pár minut po půlnoci jsem se stal tajným agentem. Čas 0:07 se rozblikal na monitoru počítače červeně a měsíc mě v tu chvíli vycucl oknem na mléčnou dráhu. Se mnou se v ní cachtaly i vysoce nadpozemské celebrity. Nikoliv Švandová či Švandrlík. Vážná věc to byla.

 

 

Nina

      Nina zní něžně. Lechtá Otu dechem na spánku a on zavírá oči. Stěrače sekají svět na drobné pruhy. Dva jezdci nejedou proti zdi, nesnaží se udusit zplodinami. Vždyť stačí, že stěrače sekají svět na drobné pruhy. Jako když Marika porcuje pažitku. Jako když Marika krájí salám a jeho kolečka se rozkutálí po prkýnku. Nina vypadá tak krásně. Má vlasy moderního střihu, na cancourky. Vzdáleně vypadají jako ten hadr, kterým Marika vytírá z podlahy přebytečnou minulost i s budoucností, zeminu, co padá Otovi z bot a voní. A Nina přitom nemá ani trochu času na myšlenky, které se Marice dlouze honí hlavou.

 

 

Chybějící řízek

      Před Kazi právě leží bramborová kaše. Kazi do ní zaboří lžíci a přeje si, aby její zběsilé myšlenky zůstaly stát stejně. Stejně jako ta lžíce v bramborové kaši. Ale nepovede se to. A můžete se třeba postavit na hlavu právě do té bramborové kaše. To je ta chvíle, kdy se do misky poprvé plivne. Nalije se do ní odlakovač. Postříká se červeným sprejem.

 

 

Když jedinou možností, jak stvořit bezbolestně rým, je rýma

      Papírový kapesník má uvnitř sebe díru. Sledujeme-li tímto otvorem Danu, jež venčila psa, zdá se nám poněkud polámaná. Nebesa jsou bílá jako onen šnuptychl a nezdá se nadějné, že by alespoň deštěm projevila lítost. Což je celkem s podivem. Uvážíme-li, že kapesníkem místo smrknutí prosvištěl automobil.

 

 

Genderová

      Ela je nenarozené miminko. Plave si v plodové vodě a dny tráví přemýšlením o druhých odmocninách. Kdyby měla v ručičkách nějaký papírek, mohla by si své výsledky také zapisovat. Ona ale nemá vlastně ani ty ručičky. Ještě jí nevyrostly. Ale má už ouška. Přes plodovou vodu a kůži a krev a tuky Ela poslouchá svět. Tatínek říká, že maminčino jídlo stojí za hovno. Na její básničky že sere pes. A že i nejhorší kurva je zábavnější než maminka. Má tatínek pravdu, nebo ne? To se na to tedy podíváme! Řekne si Ela a narodí se o sedm měsíců dřív.

 

 

50 na 50, že neumřeme za minutu

      Držím hrací kartu v napřažené ruce a očima se biju s Donem Losem Lososem. Je vzteky růžový a nepopadá dech, má mírně uzený nádech. Paroháč s rybím zápachem mi mává před očima velmi ostrou kostí z vlastního ocasu. Nenechám se zastrašit, kreaturo! Držím tu jedinou kartu a neohroženě povídám: jakákoliv snaha o normální život pokaždé znamená brutální hazard.