ZAFER ŞENOCAK

V NOVÉM SVĚTĚ

Přeložila Tereza Brdečková

I.

Říkají mi Viktor
narodil jsem se kdesi na hřbitově
ze všeho nejdřív na světě spatřil jsem náhrobky
a možná proto jsem si osvojil ten zvyk:
v bílých kalhotách se toulat špinavými městy
hodiny vysedávat na mastných sedadlech v přecpaných autobusech
a během dlouhých poutí napříč městem
zalamovat se mezi cizí těla
jež opuštěna svými obyvateli
bez ustání se ve své samotě stravují
a s časem navzájem se loví
kdo kdy kde koho měl a na jak dlouho
odhalí pouze prozřetelnost
nevěrná chlípná koketní růžovým olejem navoněná družka
města
zažloutlá mapa v babiččině truhle
je rodokmenem tohoto města
na něj teď kdysi mocní muži močí
šiky nemocných pramužů
pluk nastoupený podél náhrobků
pažby pušek na ramenou
jeden z nich právě vyšel z bordelu
červená pustina kde náboj vystřelil přihlížeje
má svraštělou tvář a na konci zažloutlý špičatý knír
oči v denním světle slábnou
přece však oči orla v temnotách
volno muž odchází a nastupuje další
čerstvě operovanou prostatu močovou trubici tlusté střevo
všechno jediný nádor dílo padesáti let
ženy celým tělem tarasící
mladá a otevřená jí zůstala jen ústa
jazyk bdělý a zlý proklínající žvanivý hadí jazyk

staří odtud a staří zdaleka se neznají
přestože čůrali na tentýž kmen
a práci v tomtéž městě sdíleli
ale ne život
ti jedni žili v dálce z níž za prací do města přišli
mezi zdmi pracovního města den je vysával
aby je do dálek za noci ve spánku posílal
do dáli vzpomínek
zato jiní vtaveni jsou v toto město i s jeho osudem
každý nůž který město rozdělil jim k páteři pronikl
na každý strom jeden stařec močí
a na lavičkách v parku v popředí
tráví hrdinky práce života soumrak

během dlouhých poutí skrze toto město
vídávám rodokmeny z nichž opadalo listí
v nich ornitologové se zašedlými vousy po vyhynulých ptácích pasou
město nemá paměť
jeho duté tělo se prohání po kanálech
lapá po dechu
po právě vdechnutém výdechu
po hlasu nezvěstných generací
polyká svých dvaasedmdesát řečí
a plodí děti za deštivých dnů
na hřbitovech vyděšené děti
z břicha Země nikoho
dětem z brlohů na slunci oči pukají
kdo jede skrze to město v bílých kalhotách
to špinavé město štítí se světla
byť by to byl jen zapalovač toho spolucestujícího

 

 

II.

To všechno děje se za jedné noci u nás ve dvoře
zatímco právě zapisovaný mizející text
vysílá ozvěnu otevřenými okny
až k uším pisatele
pisatel je hluchý
všechny hluky mu dobře ladí
dovoleno je všechno co není dovoleno
když zůstane to mezi námi
zdi jasně slyšitelné jsou jenomže mlčí
avšak za otevřená okna nikdo neručí
už vůbec ne když hluky zevnitř jsou tak rytmické
originálu k nerozeznání podobné
a vůbec nepřestanou když jim člověk naslouchá
jak žijí jak zdá se samy od sebe

za každým dalším oknem stále více očí
plný je dům plné jsou prostory
zvědavost rychle namnoží osoby
ledacos je slyšet k vidění nic není
dvůr potřebuje tmu aby promluvil
dvůr všechny slyší
je zrcadlem hluků
ozvěnou originálu k nerozeznání podobnou
oči ústa uši vyzvědači rozumu
dnes večer se i bez nich obejdeme v tomto dvoře

nevěda co se venku děje
se šramotem drásá se zmizelý text do vlastní kůže
slyšitelná je pouze bolest rozkoše
tak vroucí tak rytmická tak jiná nežli hlas televizní moderátorky
než slova hlasatele zpráv z druhého patra
než kostrbatý lomoz válečného filmu z podkroví
jak jinak simuluje dvůr zvuky od mé sousedky
jinak než nejlepší simultánní tlumočník všech dob
nic neopomeneme
my z přízemí
hluší a neznalí
jsme oslněni smysly

 

 

III.

Až přijdu domů
záclony budou nadranc
okna slabikují zapomenuté řeči
děti na postelích řádí
v kuchyni zdivočelé kočky

ba i nervové dráhy jsou na uzel
budou si vykládat že jsem gangster
už si připadám nedostatečný
poněvadž nenosím revolver

bílé kalhoty mám zamazané
krví a popelem
a zpod starého slamáku
mi uplývají vlasy

dopadám na židli
u plynového sporáku
hledaje místo kam hlavu složit

 

 

IV.

Když myslím na tebe
předčítám nahlas
co nedokážu v sobě zadržet

já sdílím dům s ledními medvědy
co v létě přezimují
možná se tvého tepla děsím

řasy se prodlouží
a zastíní ti unavené oči

ze stínu lásky
kynou nám mrtví

sousedé na útěku před pošťákem
za prázdným stolem starci fantazírují o pijatyce
kina zatlučená prkny rozpité nápisy

v zastoupení koho listům jež ti píšu
lze rozumět jestliže neznám tvoji řeč
tajnou řeč vzpomínek
jinou než tamtu kterou mluvili jsme spolu

s cizími městy jsem se důvěrně obeznámil
v mé čtvrti přímo z vyprávění
neuhasitelné lampy
od postav světáků made in Bogart
co do zažloutlých časopisů vstupují či odcházejí pryč
jsou vždycky na místě kdykoliv sním
o mladých ženách na zastávkách autobusů
v jejichž otevřených knihách vítr listoval
kolik jen autobusů nechaly odjet
nežli přijel ten pravý
a jejich nejtajnějšímu přání veřejně ujel

nevinný sám sobě život odpírá
zatímco teplota klesá
zima utužuje gravitaci
mrtví drásají vzpomínky do zmrzlé půdy

 

 

V.

Nezapomeň si řasy na stole
dnes v noci se tu už neobsluhuje
opilci dychtí ještě po jedné
dveře třískají jedny o druhé
léto svléká kůži
zcuchané vlasy odečítá vítr ze stromů
pod kterým kaštanem ztratily ženy nevinnost
panáci ustrnuli v jedné pozici
u baru natáčejí němé filmy o parfémech a tabáku
posílají si fotomontáže vlastních pocitů
zoufalství má trvale obsazeno
dnes v noci se tu už neobsluhuje
tady už ne

v temných komorách se pro budoucnost rozhodne
poskytne-li se ještě jedna známá sklenka důvěřivé ruce zasněným ústům
fotograf se štve od stolu ke stolu
v duchu kšeftuje s tvářemi
s koutky úst
s peněženkami těch kdo si to mohou dovolit
beze slova

ještě alkohol
ferment milenců
pátrajících po vzorci krásy

dostane-li se kdy komu jistoty
jediné číselně vyjádřitelné vůně

ve vyprázdněných obchodech čekaly dějiny na nové vývěsní tabule
hlava nabírá další smetí
když je hlava tak lehká prázdná necháme obchody být
kdyby to všechno byla jen otázka dekorace
vina jakožto záležitost kapesního zrcátka

každý stůl je hraniční stanicí
barák totožnosti
dvě stopy bez původce každá pádí jinam
navzájem dotýkají se pouze bezvětrní
náhradníci pro příští odvolatelné letní revoluce

ještě alkohol!

každý sám se obluzuje v novém světě
jako tanečník v zrcadlových oknech
na lodi s vysokou hladinou alkoholu
která se naklání aby neklesala ke dnu

 

 

VI.

S mapou města v ruce dále kráčí
dlouho poté co se mu všechny ulice uzavřely
v noci nikdo nesmí býti mladší nežli on a nikdo starší
imaginární básník ani jednou jeho jméno neuzná

to heslo s nímž světem procházíme neviděni
jímž na ulicích krmíme zvířata uprchlá vlastnímu instinktu
každé nečisté slovo každý rudý rytmus v tomto městě soptí dýchá
a kameny vyprávějí příběhy

rozkládá plán města jako mapu světa
ulice poledníky na státních hranicích temnota a chlad
hlasy pomatených kteří si čas už nepamatují

a mládež chcípá na vlastní neužitečnou krásou
chcípá protože není třeba masa ani mléka
v hlubokých hrobech je zahrabána
zmizela v labyrintu navěky

 

 

VII.

Nad věznicemi vyvěšují šátek bílí vrazi
vztyčili svoji nevinu
jednoho oslnivého odpoledne
vzbouřeni vykročili ven

lidé pod stožárem
samá rozmíška
žádný z nich jiného nezadrží
šikují se okolo minulosti

kdo se teď zastaví promarní jedinou šanci
na shledanou
venku očekává svou hodinu
svou kůži

 

 

VIII.

V pondělí nabízejí zboží úplatní prodavači
zákazník je král koupí-li vlastní mrtvolu
nedělní nákaza tentokrát přinesla tisíce mrtvých
soumrak světa promluvil v ten den skvělého zisku
pod zelenými plochami pece vyrůstají
morálka světí všechny prostředky
všechny epidemie získaly povolení
neboť se konec času blíží
každý lump se může Mesiášem stát
pacholek jemuž je vykoupení cizí

každý člověk tam dole delší je nežli vyšší
každý svou přijatelnou i nepřijatelnou cenu má
cena cen je uměle vyhnána
uměle vyhnané jsou náhrobky
na popel se láhve hodí
na kosti hrnce
po celý život bude člověk pot prolévat a
přece nikdy nepoplave
v potu svém kuchař svou vlastní ruku vaří
ostatky všech osob v nedosažitelné výšce visí

mrtvoly v konzervách o výročí
obětiny se zase jako čerstvé zboží nabídnou
cena rozhodne o čísle výšce holínek a podpatku
kursy kolísají
cifry popisují mrtvé abstraktně a přesně stejně
Každý sám za sebe.