ALENA SCHEINOSTOVÁ

***

A ještě hejna sýkor,
hrubost podloží,
slídící vítr svívá hrudky.

Dočerna tůně mezi plavuněmi,
za paždí stromů visí stín.

Potřikrát měsíc dolů,
co jsme si čarovali,
v podbřišku tančí fašankový krok.

 

 

Duben

A rozemneš-li drnek v hrsti,
napořád budeš páchnout česnekem.

Tok slunce po medvědích stráních,
krákory straky v topolech.

Dobujna zase tráva posedaná.
Vespod dubový mráz.

 

 

***

Je kalužitých věrných dušiček.
Černavo dotvrda a neprodyšně
a černající sláma zespodu.

To aby v rozbřescích se umíralo tiše
a netlouklo se o zem koleny.

To strne v půli nepodané slovo
jak krystal soli pod nemocnou dásní.

 

 

***

Palčivé bdění do dvorany noci
se prověsilo jako kolébka.
U veřejí jsme vyčkávali
v útočišti svých stínů.

Pak námi prošla jako prodanými
a odváděla mezi pokoji,
pro koho nezbývalo na krajíčku.

V zahradě ráno vlála prostěradla,
boty stály samé bílé bláto.

 

 

***

A ještě štěkají liščí hlavy
v lískách, co zůstaly tu po lese.

To pak čas rozevře se na plániskách
jako dřevařský nůž:

nanovo štípe leden po modřínech,
po kmenech tluče fabiánský mráz!

 

 

***

Po Martinu sněžilo
a stébla stála v řadách,
jak opíral se vítr do pláně.

Temný sníh vířil, prostupoval
větvemi, pruty
do tuhnoucích vod.

Tudy jsme procházeli na noc,
dva slepotisky ve vlně a kepru.

A ujistit se, že jsme nezahlédli
bílou tvář v habrech za námi!

 

 

***

Po Martinu sněžilo
a voda mezi břehy
hnula se k luhu chladnoucí a černá.

Obzor se přikrčil a vítr jako kuna
zanášel zmrazky do skřípavých vrb.

Na bedrech lesa zaléhala mlha,
strnule sivá, mezi pásy tmy.

 

 

***

Nahoře v břízách ticho po hejnech
k průzorům z výše, sivá nádrž kalu,
noc táhne nebem jako švarmy.

Po kusech zapadal sníh do stavidel,
za hrázkou z kyzu hybné víry
stravují zmrazky, lysé olšoví
zatíná kůstky pod visuté břehy.

Nahoru dolů komíhá se haluz
jak paže mrazu, která nad ránem
dunivě bude tlouci do zárubní.

 

 

***

Seshora ze tmy tuhé listy vrb
se řítí v ustrnulém pádu.

Řezy maliní po obloucích
jako žebro.

Vratič. Po hmatu potočnice,
kyhanka, řídká hlína.

Kořání. Co je vespodu.
Mokro je hutnější než dech.

Měsíc jak nehet, odstín běloby,
jde krokem vlka.
Kyselá hlína. Co je vespodu.