Večerní chlad
Zádumčivý
jak zeď
tisíckrát pomočená
houfy psů a opilých
bláznů bez příčesku
a prsty od kouře
Vlhkýma cihlama
ten večerní chlad
uchopit
do omítky
a drolit se
do tmy(Den jako každý jiný)
Vysočina
Déšť sněží
a louky v kopcích usínají
už od Václava mátožné
koleje v mokré trávě
k tobě vedou
-
memento pěti okamžiků
než slova písně odběhla
když díváš se
v kraji kde Žďár
líhá v těžké peřiny
Déšť sněží
Vše je jak být má
když louky v kopcích usínají
Panna Marie Sněžná
Jak duše katedrály v podzimním ránu
když dvé prvních paprsků
po střechách
v jinovatkách bruslí
Tak tichá jsi
Do věží nahlížím
Hledám tě
Tak jako Bůh
v tom svítání
jsi
A nikde nejsi(Den jako každý jiný)
Zastavárna v listí
Zastavil jsem léto
včera to bylo
Znechucené oči platily ho
v bankovkách ze starého listí
Jsem Jidáš
a usmívám se
když ze stromů jej sundavají
když hřeby pavučin
zrezivěly
Zastavil jsem léto
a radost mám
z dlouhých kabátů
a hořko na jazyku
***
Zamiloval jsem se
z pozice kraba
a obratník raka je mi svědkem
Bokem už utíkám
a hezky zpátky(Den jako každý jiný)
***
Básníci mají
nedokonalá těla
A ještě jsou tu básnířky
Úplně jiná kapitola(Den jako každý jiný)
Jak starej seš...
„Zejtra se rozprsknem
k nepoznání
tak vstávej už, dědku“
„Jak seš stará…
to nevidíš co kolem se hejbá?
Nedráždi sluneční vichr!“
předzimní haiku
Jak mezi námi
nebe se vyjasnilo
a na zem pad mráz
Memento mori
Mé memento mori usmívá se
a ze rtů rudých vylamuje
polibky z černé čokolády
jež byla kdysi krví
Lásku pít
Až za hrob
V třetí noci pak
naze stojí
bojí se možná
A jen ty rty
V nepohádce
končí to
šťastně
***
Prostřižení do spánku
do tichého napadání sněhem
do plování těsně pod hladinou
Stříh!
Do čepelí zubů ostrých špiček
Do kamenů s nohou
u dna
do života
s tebou
U nás prší víno
U nás prší víno
ještě než nasněží
tvoje kroky
Zmáčení zmámení
pouštím se otěží
Déšť klidně ustává
A už jenom sníh
až zapadnou všechny
dveře
Neplecha
Řádil jsem ve tmě
až ohluchl jsem
Ucho se
utrhlo
Mikulovský zámek
Mikulovský zámku
kolik ti pohledů patří
když v zimním slunci posledním
sám se díváš do rovin
Jak pyšně si prohlížíš
tu krásu stovek sloupkořadí
těch kostí země
jež obalí jaro
masem révy
až zase procitnem
z udivení
A to Zlé pryč
Z pod víček slyšet
jak se rozléhají
za filcovou oponou hromy
Jak pod krustou z ledu silnostěnou
a pod závějí
až tak z dálky novinky přicházejí
až tak mění se letopočet
a ani struna podvodu
prošlých kalendářů
změnu nezviní
S tou tíhou do nového
a ty – Zlé – kde je pryč?