JUDITH RANDOM

řeřábek

jsem mučednice štěstí
kopřivy na řeřábek
řeřichy do salátu
v koši si domů nésti
ostřici v holé dlani
posvětím slinou víno
za život v celibátu
nebylo umírání
dnes zmrtvýchvstání není
ornament na ornátu
lilii na rameni

 

 

noc

je mrazivá noc rozhodnutí
už není kam se schovat

(to proto, že mi otevíráš
dveře do léčebny)

asi mě nikdo nedonutí
zkusit to zase znova

(a hřeješ

jako sprška krve
z rozetnuté tepny)

 

 

koruna

hladina černá pod hladinou
zlámané vlny po ní plynou
není     můj milý
vidět     není
jak v hloubce černá voda pění

co ty jsi měl     to měli jiní
korunu dej mi z ostružiní

a až mě budeš korunovat
nakloň se ke mně     milý     znova

obejmout     držet     z loďky srazit
utop se     milý     v kolomazi

 

 

páteř

srůstají vlasy
z ramen do kamene
obratle nasyp
sestrám do dlaní

páteř – pohoří
ráno se přehání

vymetu z kamen tváře unavené
už ani plamen

nehořím

 

 

chci oněmět

chci oněmět
až do šeda
za oknem pomalu projíždí cisterna
stopu mi nechává na hrudní kosti

je ráno stěna
chci mít slova ve spreji
ty budeš mluvit a mluvit a mluvit
známe
a pak to zmáčknu

chci oněmět
chci mít ta slova v ruce

proudem slov očistit hlavy
tiskárny
dnes neotevírají a to už bude každou chvíli deset

 

 

febrilie (Air)

jsem ve tmě průhledná
a víla bez všech barev
zkouším si připadat mladší
já    sama sobě spropitným
se propíjím jen k ranám

minibar s manou

tak vypít tvoje tělo
to pro tebe
jsem maličká
a za chvíli se ztratím
to ty jsi mluvil o fyzičnu

a kouřím už jen tajně
což mě drásá

mraky jsou opona
a    vzduch    mým plicím chybí

 

 

vyprávění o snu o setkání

hlas jsem mu vyrvala
z kořenů

ošetří víle polámané prsty
odejdou spolu

andělíčkářka přivedla mé syny
na svět
ještě je brzy
teprv se rozednívá

otec Jeronýmek opírá
korbel o břicho
a káže mi
že ve stručnosti nenajde Bůh potěšení
a že on tu proto je
aby naslouchal a rozhřešení dal mi
– a zpíval bědné žalmy –
dcero, nech mě větu doříct!

a já mu:
otče, co mi po bohu!
a kdybych stručná nebyla
do pekla by mě srazil!
jsou věci
do nichž ani bohu

jako mně do něj

 

a mlčela jsem
plná vzteku a jedu a záště a zloby
– a na čele znamení...
otče!
co už     že já        ale i ty?

a moudře kývl na mě páter
a do ticha po mé zlobě
dcero – kde je rozdíl?

 

Epilog
a sestra Marie
jazykem ohledává
rozštěp osudu