JUDITH RANDOM
řeřábek
jsem mučednice štěstí
kopřivy na řeřábek
řeřichy do salátu
v koši si domů nésti
ostřici v holé dlani
posvětím slinou víno
za život v celibátu
nebylo umírání
dnes zmrtvýchvstání není
ornament na ornátu
lilii na rameni
noc
je mrazivá noc rozhodnutí
už není kam se schovat
(to proto, že mi otevíráš
dveře do léčebny)
asi mě nikdo nedonutí
zkusit to zase znova
(a hřeješ
jako sprška krve
z rozetnuté tepny)
koruna
hladina černá pod hladinou
zlámané vlny po ní plynou
není můj milý
vidět není
jak v hloubce černá voda pění
co ty jsi měl to měli jiní
korunu dej mi z ostružiní
a až mě budeš korunovat
nakloň se ke mně milý znova
obejmout držet z loďky srazit
utop se milý v kolomazi
páteř
srůstají vlasy
z ramen do kamene
obratle nasyp
sestrám do dlaní
páteř – pohoří
ráno se přehání
vymetu z kamen tváře unavené
už ani plamen
nehořím
chci oněmět
chci oněmět
až do šeda
za oknem pomalu projíždí cisterna
stopu mi nechává na hrudní kosti
je ráno stěna
chci mít slova ve spreji
ty budeš mluvit a mluvit a mluvit
známe
a pak to zmáčknu
chci oněmět
chci mít ta slova v ruce
proudem slov očistit hlavy
tiskárny
dnes neotevírají a to už bude každou chvíli deset
febrilie (Air)
jsem ve tmě průhledná
a víla bez všech barev
zkouším si připadat mladší
já sama sobě spropitným
se propíjím jen k ranám
minibar s manou
tak vypít tvoje tělo
to pro tebe
jsem maličká
a za chvíli se ztratím
to ty jsi mluvil o fyzičnu
a kouřím už jen tajně
což mě drásá
mraky jsou opona
a vzduch mým plicím chybí
vyprávění o snu o setkání
hlas jsem mu vyrvala
z kořenů
ošetří víle polámané prsty
odejdou spolu
andělíčkářka přivedla mé syny
na svět
ještě je brzy
teprv se rozednívá
otec Jeronýmek opírá
korbel o břicho
a káže mi
že ve stručnosti nenajde Bůh potěšení
a že on tu proto je
aby naslouchal a rozhřešení dal mi
– a zpíval bědné žalmy –
dcero, nech mě větu doříct!
a já mu:
otče, co mi po bohu!
a kdybych stručná nebyla
do pekla by mě srazil!
jsou věci
do nichž ani bohu
jako mně do něj
a mlčela jsem
plná vzteku a jedu a záště a zloby
– a na čele znamení...
otče!
co už že já ale i ty?
a moudře kývl na mě páter
a do ticha po mé zlobě
dcero – kde je rozdíl?
Epilog
a sestra Marie
jazykem ohledává
rozštěp osudu
|