 |
Moje zatím poslední |
Tomáš "Okeya" Koubek
Vyklíčil jsem se na Mělníku a tak jsem za svůj život hodně srostl s Polabím. Mé nejhlubší kořeny sahají na Vysočinu, do lesů kolem Pelhřimova. Vyrůstal jsem v betonové kulise Neratovic, kde jsem i dospěl. Prorůstal jsem dlažbami Mělníka, Prahy a Nijmegen. Putoval jsem hvozdy Sudet, slovenskými horami i lesy rumunského Banátu. Kdo ví kam zapustím kořeny nakonec…
První knihou, která mne hluboce oslovila, bylo Janečkem ilustrované vydání Uspávanek od Skácela. A z nich se mi nejvíc líbila ta s Hokusajem. Možná, že v té době ve mně vyklíčila první semínka mé pozdější poezie. Poezie vázané, vyrůstající z krajiny a s východní inspirací.
O mnoho let později, když se moje pozdně se rodící rozervanost otevřela s pomocí jistého filmu, začal jsem veršovat. A nestálo to za moc. Ale lidé, kteří to třeba četli, mně povzbuzovali, a tak jsem psal dál a pomalu jsem si z poezie udělal jistou formu deníkového záznamu. Četl jsem zas a znovu Skácela a pak i další básníky a hledal jsem.
O mnoho let později, když se objevil internet a já objevil jeho kouzlo, začal jsem příležitostně vkládat svá dílka na fóra, číst a více psát. Rostl jsem s Písmákem a Literrou a jak mých plodů přibývalo, stál mne každý čím dál víc práce. Spadl jsem do pasti autocenzury. A tam jsem právě teď. Sem tam něco napíšu, ale přehoupnout se přes třetí řádek mi činí takové problémy, že zřídka něco uznám za hodné zveřejnění. Ale odradit jsem se zatím nenechal.
Krom toho všeho studuji botaniku, tábořím v týpí a mám rád čaj, víno a kaligrafii.