LADISLAV NEBESKÝ

Zaplňování prázdna

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Aby bylo možné číst na nějakém místě písmeno, které tam není napsané, je třeba na něj ukázat. Například řadou abecedně uspořádaných písmen, která je právě v tom místě přerušená. (Řada může být svislá, vodorovná nebo  šikmá; a dokonce může být v místě  přerušení zlomená). Pokud je to ze souvislostí patrné, lze abecedně uspořádanou řadou ukázat na písmeno i na takovém místě, které řadu bezprostředně předchází nebo naopak bezprostředně následuje. To místo nemusí být prázdné; může na něm být napsáno jiné písmeno; protože tato dvě písmena nejsou napsána přes sebe (napsáno je jen jedno), při čtení si nepřekážejí. (Když je v abecedně uspořádané řadě písmen jedno vynecháno, aniž by po něm zůstala mezera, řada pouze ukazuje, které písmeno by bylo možné číst, kdyby tam pro ně místo bylo).

Slova, na jejichž písmena lze ukázat, se dají  přečíst i tam, kde psát nelze, třeba na zdánlivém řádku před prvním nebo za posledním řádkem stránky, ve zdánlivém sloupci před jejím prvním nebo za posledním sloupcem. Někdy se dají spolehlivě přečíst slova na zdánlivém prodloužení řádku nebo sloupce mimo stránku. A také slova, která na skutečném řádku začínají a písmeny na jeho zdánlivém prodloužení končí.

Březen 2007

 

 

Tři binární básně

 

 

O vzniku binárních básní

Výraznou částí mé aktivity v experimentální poezii 60. let bylo vytváření tzv. binárních básní. O tom, jak binární básně vznikly, jsem psal naposledy v r. 2000 (Dvě poznámky o binárních básních, Česká literatura 48, 2000, 431 — 436). Asi dva roky poté jsem nečekaně nalezl své dávné zápisky,  díky nimž mohu své vzpomínky poopravit a doplnit.

V srpnu 1965 jsem napsal text obsahující ukázky fiktivních jazyků; nesl název aština, beština, ceština, deština, děština, eština. V příštích několika týdnech přibyly výpisky z efsko-českého slovníku a oblíbené geské palindromy. Začátkem listopadu jsem se v Praze setkal s Ladislavem Novákem; tohoto autora experimentální poezie, který žil v Třebíči,  jsem dosud znal jen z dopisů. Novák mi tehdy půjčil publikace věnované konkrétní poezii. Konkrétní poezie je větví poezie experimentální, nějakou dobu patrně byla její větví nejvýznamnější. Tradiční báseň je v ní nahrazena tzv. konstelací; zjednodušeně řečeno, konstelace je takové rozmístění  (někdy se opakujících) slov na stránce, které má učinit vztahy mezi těmito slovy viditelnými.  Publikace obsahovaly konstelace v různých jazycích. Ke konstelacím v méně rozšířených jazycích byly připojeny překlady jednotlivých slov do některého z jazyků světových. Ty překlady připojené ke konstelacím mě fascinovaly. (I když jsem se experimentální poezií zabýval již od r. 1964, s podobnými publikacemi jsem se do té doby zřejmě nesetkal). Ještě týž večer jsem napsal text haština, jazyk jako stvořený pro konkrétní poezii; skládal se z osmi konstelací hašských slov a z jejich překladů do češtiny. Textem haština, … jsem se ocitl v jakémsi „bodu nula“, z něhož jsem se nechtěl vracet, ale v němž jsem nemohl setrvat. Ale jak dál? Napadlo mě, že úsilí, které vynakládá autor konstelací v přirozeném jazyce, bych měl při konstrukci umělých konstelací nahradit jiným úsilím. Potom jsem se rozhodl, že umělá slova v mých konstelacích nebudou z písmen, ale z materiálu mnohem tvárnějšího: z prvků binárního kódu (tyto prvky jsem zapisoval obvyklým způsobem jako O a I). Ještě v listopadu vznikla lekce binární poezie. Její komplikovaná stavba přímou návaznost neumožňovala. Brzy jsem však dostal jiný nápad: vytvořit umělé slovo tak, že písmena českého slova, které má být jeho „překladem“,  nahradím jejich vhodným binárním zakódováním. Výsledek jsem nazval binární básní. Skládala se ze dvou částí: z prezentace zakódování použitých písmen a z konstelace umělých slov provázených jejich českými „překlady“.  Ze svých zápisků se dozvídám, že již  v prosinci 1965 vznikl cyklus dvanáct binárních básní.  Binární kód jsem zkoušel využíval i jinak; jeho různá použití vedla k rukopisné sbírce Kurs binární poezie, kterou jsem dokončil v květnu 1966 (byly z ní publikovány jen části, dnes už bych ji asi celou rekonstruovat nedokázal). A naopak, umělé konstelace jsem někdy vytvářel i z jiného materiálu (patřily k nim např. básně – výpočty). Ale k psaní binárních básní jsem se až do konce 60. let opakovaně vracel. (Některé mé binární básně z r. 1968 spolu s popisem vzniku jedné z nich tvoří knížku Osm binárních básní, kterou v redakci J. Valocha  vydal v Brně roku 1996  P. Rudolf jako 6. svazek řady Editio nova).

Trojice binárních básní, jež je k této vzpomínce připojena, před čtenářem nic neskrývá. Je snadné se přesvědčit,  že první binární slovo (resp. druhé binární slovo) první básně lze při zadaném kódování písmen dekódovat jen jediným řetězem písmen, totiž tím, který tvoří slovo „útěk“ (resp. slovo „návrat“). Totéž platí o druhé básni. To jediné (ale dvojnásobně představené) binární slovo v třetí básni lze při zadaném kódování písmen dekódovat přesně dvěma řetězy písmen: slovem „útěk“ a slovem „návrat“.  Tyto tři binární básně jsou nové, ale od těch, které vznikaly v 60. letech se nijak podstatně neliší. I tehdy mohla být rozdílnost významů dvou českých slov vyhrocena, zmírněna nebo zpochybněna volbou slov binárních.

*  *  *

Lekce binární poezie byla publikována ve sborníku VRH KOSTEK (česká experimentální poezie), ed. J. Hiršal a B. Grőgerová, nakl..  TORST, Praha 1993.

 

 

Vznik jednoho textu