IVANA MYŠKOVÁ

ODPOLEDNE S LILIPUTEM
=====================

rozhlasová hra
(takové protesty proti danostem a soukromé ideologie dvou umanutých postav)

3. DĚJSTVÍ

BEZKREVNÝ: Tedy...(těžce dýchá)
pauza

TA: Dobrý...
pauza

BEZKREVNÝ (zakucká se, překotně) Pojďte dál.
(kroky, běžné úkony)

TA (nesměle): Máte tu hezky. Čisto a uklizeno. To já...

BEZKREVNÝ: Nesnesu nepořádek. Jak nemám uklizeno, nemůžu se soustředit. Ovšem pořád se něco zanáší. Stále dost nevyčistitelných zákoutí.

TA: To je zvláštní... u muže. (nutí se do uvolněného tónu) To kolem mě může být spoušť a já si přemýšlím úplně o něčem jiném. Umím si to odmyslet...

BEZKREVNÝ (od lesa): Ověřil jsem si, že jste dostatečně vzdálená. Tam by se už žádný gen neměl přelít. Tudíž žádný gen by neměl otravovat naši rozmluvu.

TA: Ověřil? Proč?

BEZKREVNÝ: Rodové souvislosti. Genealog se v tom přece vyzná.

TA: Tak vy jste...

BEZKREVNÝ: Něco takového. (dunivé rány – pohodil těžké fascikly na stůl) Nahlédněte...

TA (obrací stránky): Krásně vyvedené...

BEZKREVNÝ: Krásně vyvedené, to ano. Ale ty tragédie. Každá ta větev... naprosto ztrouchnivělá. Lepší si vůbec nedomýšlet, co se to děje tady mezi nimi. A lepší nedomýšlet, kam až... tohle všechno...(zabouchne jeden fascikl)

TA (obrací stránky jiného svazku): Tady jsou vaši rodiče.

BEZKREVNÝ (jako by ji neslyšel nebo neposlouchal): Jakékoliv ortodoxní vyznávání rodových souvislostí vede k příšernostem... aristokratismus, nacismus, rasismus – jedním slovem genocidy. Svět paradoxně anebo nepřiznaně masochisticky opěvuje rodinu, jež bývá ve skutečnosti pravým zdrojem všeho neštěstí a utrpení.

TA (jako by neslyšela jeho): U vašeho bratra se to pěkně větví... A vy?

BEZKREVNÝ: Nikdy. Nikdy! Vědomí, že dochází k jakési vzájemné výměně mě vždycky vyděsilo natolik, že ... ústup, tak nějak. Ovšem vy takovou pohodlnou možnost nemáte, proto ty tři interupce... Zajisté.
Problém je s lidskou přilnavostí. Jsou jako kousky mikrotenu, které se přichytí na šaty, a sotva je chcete smést rukou, chytí se na prsty a pak vám nezbývá než je spláchnout silným proudem vody. Jsem tedy očištěn, ale ne zcela – pořád se dožadují splnění závazků, které mi bez mého vědomí uložili. Ďábel je metamorfózou příbuznosti. Nechá vás podepsat smlouvu krví a pak si ji laboratorně porovná... A jestli souhlasí, jsme ztraceni. Takový notář. A co jste zdědila?

TA: Myslíte jako...

BEZKREVNÝ: Jako jmění.

TA: Pole.

BEZKREVNÝ: Pole?

TA: A traktor.

BEZKREVNÝ: A traktor?
pauza
Předpokládám, že nepojízdný.

TA: Nevím. Asi. Možná ne!

BEZKREVNÝ: Ale určitě. Určitě! V nějaké stodole... Úplně rezatej.

TA: Třeba pojede... Vyzkouším to.

BEZKREVNÝ (kuckavým smíchem): Tak to zkuste, zkuste, zkuste...Vopršelej, zadřenej... Hekne, zdechne. Celá ona – něco takovýho!
pauza
To máte za vaše dobrodiní.

TA: Vážím si toho.

BEZKREVNÝ: Pár tun to bude... (kuckavý smích)
(jiným tónem) Kolik se vejde do traktoru lidí?

TA (udiveně): Asi dva. Předpokládám, že dva...

BEZKREVNÝ: A valník k tomu máte?

TA: Valník? Nepsalo se o tom. Zřejmě ne.

BEZKREVNÝ: No proto... Ještě valník... Na valník se jich naskládá...

TA: Čeho? Snopů?

BEZKREVNÝ (kuckavým smíchem): Taky... Snopů taky... Ano...

TA: Proč jste tam nepřišel? Vás se to přece týká nejvíc.

BEZKREVNÝ: Já tyhle rodinné sešlosti nemám rád. Ale pohřby jsou něco jiného. Tam se čas od času objeví opravdový žal... Leckdy jde sice jen o tu délku společného soužití a o hloubce nemusí být řeč, ale uvěznění je koneckonců také způsob, jak vytvořit pevný vztah. (tlumený nesrozumitelný řev za zdmi) Ten řev může pocházet jen a jen od lidí, kteří se tak dobře znají, kteří jsou takříkajíc svoji.
(důvěrně) Někdy za sebou zapomenou zavřít dveře a někdy nechají otevřená okna a nezatažené závěsy a my se na to všecko musíme dívat; na jejich „dohromady“ a „pohromadě“ a na to, jak se v té rodinné kaši společně čvaňhají. (jako důkaz jeho slov se nad nimi či kolem nich ozve tlumený nesrozumitelný řev jednoho přes druhého – dvě ženy, muž, dětský nářek...)
Je to, jako když by docela neznámým lidem ukazovali bradavici v tříslech nebo jim dali přivonět moči...
(nádech TÉ, která chce něco říci)
(zakřičí)
Zavřete si za sebou, ano? Můžete být tak laskaví? (k TÉ, opět ztišeně, důvěrně) Ale málokdo má zvukotěsné dveře, byty jsou tenkostěnné a světlíky a výtahové šachty to roznesou po celém domě...
(nádech TÉ, která chce něco říci)
(mocný nádech, nové vzedmutí)
Ale někteří lidé k tomu všemu své příbytky zbaví zdí – střech ovšem nikdy – a ukazují, jak jsou útulné, a někteří ve zdech nadělají díry a tlačí a hrnou tam všechno, co jim ten příbytek prasí, a z domu to vylézá jako z mlýnku na maso a vyhřezává to tak angreštově...
(nádech TÉ, chtěla by něco říci...)
A někteří při pucování balkónu zcela důsledně a bezohledně zapomínají na ty pod sebou a kaskády těchto smrdutých vodopádů pak s veškerou razancí dopadají na nevinné!
(zcela obrátí, teď mírným vlídným tónem) Co si počnete s tím polem?

TA: No... nechám ho...

BEZKREVNÝ: Ladem. Ano. To vám schvaluji. To je to nejlepší, co s ním můžete udělat. Jen žádné osívání. Jakákoliv semeniště... Ale nechme toho. Bude to nádherné krtčí město! Zcela s vámi souhlasím.

TA: Ale já bych tam chtěla kukuřičné klasy anebo slunečnice. V dětství to bylo tak tajemné...

BEZKREVNÝ: V dětství jsme měli velké oči a hebká těla a žasli jsme nad všemi nesmysly. Jste tu vozem?

TA (se rozesměje)

BEZKREVNÝ: Smějete se...

TA: Jste tak archaický...

BEZKREVNÝ: Když říkám... vozem? A když říkám třeba přezůvky? (zlobně) Jsem také tak archaický, když říkám – přezůvky?

TA (se přestane smát): Jsem tu tramvají... tramvajovým vozem.

BEZKREVNÝ: Nemáte vlastní vůz.

TA: Nemám vlastní vůz...

BEZKREVNÝ: Ani cokoli pojízdného...

TA: Tak pojízdného asi ano... Kolo třeba... pojízdné.

BEZKREVNÝ: Ale pro jednoho.

TA: Pro jednoho, jak jinak...

BEZKREVNÝ: Dobře děláte. Že máte kolo pro jednoho, že nevlastníte vůz.

TA: Někdy si říkám – nebylo by to špatné. Člověk je v jistém ohledu svobodnější...

BEZKREVNÝ: Svobodnější? Diskriminace lidí schopných a ochotných řídit motorové vozidlo! Takové ihned zištně obklopí, aby si z nich udělali neplaceného taxíka. A neplacený taxík vozí a vozí, aniž by se do konce svého života dostal tam, kam vlastně chtěl. Neustále přizpůsobuje směr své cesty a jenom smutně míjí místa, na kterých se kdy toužil zastavit. Předpokládali... spoléhali na to, že si jednou udělám řidičák a budu je vozit. Ale já byl pevný jako skála. Tůdle. Jsem archaický, když říkám tůdle?
Odolával jsem náporům náznaků i docela neskrývaných obhroublých úšklebků, posměšků a výčitek. A odolal. Majitelem řidičáku nejsem dosud. Nemohu tedy vozidlo užít ku svému prospěchu, ale ani ku prospěchu jejich, za což jsem si nadosmrti vděčen.

TA: Podivný typ pomsty...

BEZKREVNÝ: Zakládám si na své podivnosti...

TA: Průměrnost je přitakání.

BEZKREVNÝ: Trošku mu čelit – rodinnému vampírismu.

TA: Kulkami ze stříbra.

BEZKREVNÝ (kuckavým smíchem): Kulkami ze stříbra! Naprosto zbytečnými. Výstižné!
pauza
Mám taky svá zaříkadla. Veškeré promluvy vlastně... Cokoli řeknu.

TA (mu domlouvá): Jediní lidé, kterým se můžete svěřit...

BEZKREVNÝ: Jediní lidé, kterým se nemůžu svěřit s ničím!
pauza

TA: Fungují? Ta vaše zaříkadla?

BEZKREVNÝ: Dalo to práci. Spousta usilovného přemáhání. Neřekl bych tomu kouzlo. Nikoli odříkáním formule. Ale odříkáním... Úmorný přerod.

TA: Úmorný přerod v co?

BEZKREVNÝ: (kuckavý smích) V mrtvou větev rodu.

TA: Vaše maminka občas...

BEZKREVNÝ: Ano. Občas si povzdechla.

TA: Podivný typ pomsty.

BEZKREVNÝ: Zakládám si na své podivnosti. To věčné ohánění biologickými argumenty. Láska a úcta coby automatismy. Proč z nich mám dělat prominenty? Já jsem tvůj bratranec – no a co?

TA: Nevážíte si jich jako věcí, které jste získal zdarma.

BEZKREVNÝ: Jsou jako bonusy, jako prémie, jako nevyžádaná pošta.

TA: Spamy...

BEZKREVNÝ: (povzdech) Jsem archaický.

TA: Jste posedlý touhou všechno si zasloužit.

BEZKREVNÝ: Jinak to netěší. I lidé rostou pod zemí jako lanýže. Musím si svého přítele vydolovat. Nesmí to být tak příšerně lehké... Musím mu přece pomoci ven z jeho světa na svůj! A musí to trvat několik dní a raději roky! A oběma se nám musejí trhat žíly. A první slovo, to nemůže být něco jako dobrý den, první slovo, to musí sám ze spečené masy slov odsunutých napotom, slov uvízlých hluboko v jícnu klopotně vyříznout.

TA: To musí mít ostré hrany, a jak bude stoupat, musí mu sem tam proříznout hrdlo. (šeptem, rozcitlivěle, toužebně)... Ale přesto stoupá stoupá a za chvíli může být slyšet! I nějaké vražedné slovo prozrazující blízkost. Velikou blízkost. Zapuzená slova, ke kterým se nikdy neodvážil, kterých se bál pro jejich ničivost, ke kterým vymýšlel nespočet zamítavých odpovědí...

BEZKREVNÝ: ... nebo si pro to slovo můžu sám do toho jícnu sáhnout.

TA (hlesne): To ne!

BEZKREVNÝ (si toho nevšimne): Rozhodně nesmí vytéct... Nesnáším slova vyteklá. Někteří lidé mluví, jako by močili. Pak se v nich rozlije bezmezná úleva, v které se rochní...

TA (rozcitlivěle, ale snaží se to potlačit): A kdy vy... kdy vy naposled... kdy jste vy naposled něco podstatného řekl, vyřezával...

BEZKREVNÝ: Já (zasměje se) já... Ani si nevzpomínám. Já mluvím lehce – i před vámi – docela bez zábran. Kdepak spečená masa slov... naprosto pragmaticky... mám slova v přihrádkách, oddělená. Vždy podle potřeby...

TA (šeptá, poděšeně): To není možné... Člověk, který mluví o tom, o čem mluvit chce. To není možné...

BEZKREVNÝ: Někdy vyhráváte jen tím, že zestárnete. Stará trápení vysunou nová... Postupně všechny ty zábrany, obavy, stud... všechno to zakrní.

TA: Máte je, máte... vím to... musíte...

BEZKREVNÝ: Ale ano. Někde ano. Nikdy nezmizí úplně. Člověk ale zapomene. Že to má. Anebo si to odmyslí. Z čiré nutnosti.

TA: A kdo určuje, co je nutnost?

BEZKREVNÝ (jako by ji neslyšel nebo schválně přeslechl, pokračuje ve své tirádě): Odmýšlení... jako by na tom do jisté míry závisela naše existence. Nikoli na vmýšlení, domýšlení, přemýšlení... Co všechno si musíme odmyslet? Čeho všeho si musíme nevšímat?

TA: Čeho všeho se musíme zříct?

BEZKREVNÝ (ji neslyšel, nereaguje na ni): Začíná to od spodního prádla (ztiší, trochu stydlivě) A toho co je pod ním... Musíme se naučit nevnímat ho do té míry, že pro nás přestává existovat. Protože kdybychom nepřetržitě vnímali existenci spodního prádla nebo (trochu stydlivě, zdráhavě) toho, co je pod ním, nutně bychom přestali vnímat existenci něčeho jiného, důležitějšího a časem snad i existenci svou.

TA: Což by nebyla taková škoda...

BEZKREVNÝ: ... což by nebyla taková škoda. (nejsme si jistí, jestli ji teprve teď zaslechl anebo se prostě shodli intuitivně)

TA: Odmyslet se. Úplně se odmyslet.

BEZKREVNÝ: Odmyslet si jiné lidi, ty dotěrné. Naštěstí to není vždy nezbytné. Není vždy nutné natolik abstrahovat. Někdy se sami odhlásí...

TA: Ano. (rozpláče se)

BEZKREVNÝ: Nemyslete na ni. Už na ni nemyslete. Právě ona, právě ona pokaždé vyhmátla ten zakrnělý výrůstek, ten zakrnělý ocas a laškovně za něj zatahala. Ó cancourky! Tak komické.
pauza
Ve skutečnosti nebyla tak významná. Je snadné dospět k významu po životě... Snad i já, i já kdybych nějak nešikovně šlápl... Nebo polknul.
Ale i pouhá nemoc zvýznamní. Bytost naprosto pochybnou. (zasněně) Čtyřicítky horečky... Připadal jsem si úctyhodný. Cancourky odpadly...
(kravál v horním bytě – řev, jekot) Tam se snad vraždí. (pobaveně) Tam snad jeden zvýznamňuje druhého...

TA stále pláče

BEZKREVNÝ (se rozkřikne): Nedělejte to za mě! Pro svou matku si popláču sám. Zardousit se šiškou salámu... Čelisti vypadlé z pantů... Spíš se znehodnotila než zvýznamnila. Docela znehodnocená. (Teprve teď – něco jako nářek, ale zdušený)

TA: Prý ho chtěla schovat.

BEZKREVNÝ: Před kým? Nesmysl! Chtěla si to ještě zkusit. Zatoužila!

TA: Nechte ji. Nechte ji být.

BEZKREVNÝ: Zase ten jediný argument. Teď zrovna, teď zrovna ji neurážím! Právě teď ji ctím. To jste nepoznala? No ovšem, nikdo by to nepoznal. Okamžiky mé největší rozcitlivělosti pokládají za sarkasmus nebo cynismus – snad že na ně takhle působil nějaký prapředek... Příbuzenství jako způsob, jak se vyznat ve světě. Zaměnitelnost ve jménu rodu, ve jménu krve. Vyvlastňování a naopak přivlastňování. Vaše úspěchy jako by patřily všem! Degradují veškeré úsilí na potulku nějakého genu. To po mně. To po mně to má! Vemte si někoho, zkuste si „patřit do rodiny“! Uvalí na vás všechny své spory a kletby a hříchy a nemoci... Kde jsme to přestali?

TA: Říkal jste: Právě teď ji ctím.

BEZKREVNÝ: Ano. Tam jsme měli skončit. Dobře jsme skončili.
Čaj? Teď je ta pravá chvíle. (poodejde, otvírá skříňky, lomozí s krabičkami, s konvicí, napouští vodu, volá z kuchyně) Ale ani teď nejsem zcela odpojen. Spousta mrtvých si mě vyvolila za místo svého posmrtného přebývání.

TA (zašeptá jen pro sebe): Vás taky?

BEZKREVNÝ (jako by ji neslyšel): Přihlásí se většinou v okamžiku, kdy si připadám výhradně svůj. Moje mrzutost například není tak docela moje – příčiny jsou jiné, ale navenek to vypadá stejně.

TA (šeptá si): Lítostivost a kladívkový prsty.

BEZKREVNÝ: Byl jsem prý natolik podobný strýci, že matku podezírali z incestu. V raném dospívání jsem byl rozpolcený, tápal jsem, čí vlastně jsem. Sama mě mátla – často mě ke strýci posílala – Běž k němu, kázala, jen si běž, stejně jsi jeho... Dokud žil, ta podobnost mi nevadila, snad jsem byl na ni i pyšný, ale pak, když na něj vzpomínala... sloužil jsem jí místo fotografií, byl jsem filmem pro pamětníky. Někdy se zapomněla a oslovil mě jeho jménem. Bernarde...
(přichází s čajem, pokládá hrnky na stůl)
A někdy mi vyčítala jeho omyly... Někdy mě ovšem líbala a já cítil, že nelíbá mě...

OBA usrknou čaje a syknou – je to horké.
(nastane podivná výměna rolí; už nezáleží ani na rodu, ani na rodě – absolutní empatie; čtou si myšlenky)

TA: Připadal jsem si převzatý a každé jejich zachmuření jsem si vykládal jako zklamání z toho, že jsem převzatý, ale právě jenom převzatý, že se podobám, ale právě jenom podobám, že připomínám, ale právě jenom připomínám... A z toho provinění, že nejsem ten, za koho mě měli, jsem se uchyloval k tomu, co se mi příčí přímo bytostně; slídil jsem po jejich požadavcích i po pouhých očekáváních, slídil jsem po nich, abych je naplnil, aby mě aspoň pro tu chvíli měli přesně takového, jakého mě chtěli, abych se jim zavděčil a abych se jim líbil.

BEZKREVNÝ: Pohnutky plazivé a nízké. Někdy nemohu uvěřit, že já. Že já! Čekal jsem od sebe něco jiného. Ty největší věci.

TA: Stávalo se mi, že jsem nerozeznal svá přání od přání svých blízkých. Jestlipak mi za tohle zatleskají, krátce, ale vášnivě? Nebo mi za to budou hubovat...

BEZKREVNÝ: Pak se až do večera ploužit se staženým ocasem a naříkavě skučet.

TA: Že se nám perspektivy nesešly.

BEZKREVNÝ: Přelomy neexistují. Úspěšně složené zkoušky – první soulož – prestižní práce – veliká cesta. Takové ty milníky v kartách, ty stupně, ty schody... Hierarchie. (kuckavý smích) Dospělost. (silnější kuckavý smích)

TA: Tváří se, že je náš úspěch zajímá. Přitom se jen nevýslovně nudí, a když se nedíváme, úkradkem si zívnou. Jde o svět příliš vzdálený. A k tomu se můžeme buď přimykat anebo nad ním mávnout rukou a obrátit se k němu zády.

BEZKREVNÝ: A možná, že by se snad nenudili, možná, že by se zájmem naklonili hlavu a trošku zvědaví, sami by se ptali... Nebýt toho strachu... že jakmile nám poskytnou trošku více místa, jistě se ho zmocníme a budeme chtít ještě.

TA: Že ovládneme prostor, který donedávna ovládali výhradně oni, že pozornost všech se upne k nám a my nastolíme jiný řád a jiná pravidla. Budou se ošívat a cítit se nesví ve svém vlastním doma, v domě, který vlastní! A budou se vztekat – co že jste nám to sem zanesli? Nic takového dodnes tady nebylo a pěkně se nám žilo. Vždycky jde o území.

BEZKREVNÝ: Raději při každé příležitosti neurvale připomínají mé dětství poháněni neověřeným předpokladem, že mé dětství bylo snad něco natolik milého a zábavného, že bychom se svorně ochudili – nechat to zasuté.

TA: Přitom mé dětství byla jen směsice trapna a úzkosti!

BEZKREVNÝ (znechuceně a zároveň nešťastně): Vlažno a jaksi navlhlo. Stále v ohrožení, věčně v nebezpečí jakéhosi příbuzenského dotyku či polibku. Jakési vřelosti! (Kňučí, s pocitem zaťatých pěstí bezmoci.) Dostávat jen nežádoucí polibky. Dostávat věčně jen to, co nechceme, o co nestojíme, co nám leze krkem! A to žádané, to vyžadované, to vytoužené... nesmět nikdy mít!
pauza, ale opravdu dlouhá – hra vzrušených dechů

TA: Neschopnost odejít včas.
pauza

BEZREVNÝ: Všechny ty interupce.

TA: Ano.

BEZKREVNÝ: Vy šibalko...

TA: Podivný typ pomsty.

BEZKREVNÝ: Spiknutí. Dvě mrtvé větve rodů.

TA: Nedovolit vyklubat se dalšímu potomkovi. Nenabídnout k zneužití. Vyhnout se mateřským vinám.

BEZKREVNÝ: Smutný pohled na mladé rodiny – veselý pohled na mladé páry.

TA: Naneštěstí jsem neobyčejně plodná...

BEZKREVNÝ: Vzdorovat svému předurčení. Zpochybnit osudovou neodvratnost.

TA: Cokoliv může přejít v pokrevnost a pokrevnost – jen láskyplné vykořisťování.
pauza

BEZKREVNÝ: Člověk se neubrání. Ale nutné je vidět rozdíly. Zatímco oni mají sklony se množit a neustále expandovat, já chci ty počty snižovat až k nejnižší možné hranici. Můj rodinný kruh má skutečně maličký průměr. Ten maličký kroužek se dá ještě udržet. Nerozuteče se tak rychle.

TA: Mám něco z paniky a oddanosti ovčáckého psa. Okamžiky shledání jsou strašné, horší však bývá loučení. Ať jsou jakkoli nesnesitelní, mám sklony je držet pospolu. Aby mě nakonec na rodině neděsil ten neodvratný rozpad! (na chvilku se vyděsí) Raději nikdy neutvořit stádo než ho k sobě marně nahánět a vábit. To prázdno po nich... Úplný psovský stesk. Naprostá nesvéprávnost.

BEZKREVNÝ: Může jít ovšem o prostou potíž s odvykáním... Kdysi jsem kouřil a poslouchal hudbu... Anebo o lehkost přivykání.

TA: Plné huby vzájemnosti a zároveň neochota blíže se poznat. Chvíle, kdy k tomu má dojít, neurvale zpřetrhají a určí je za čas k odjezdu.

BEZKREVNÝ: Anebo je bezostyšně vycpou hloupou banalitou.

TA: Kolik co stálo...

BEZKREVNÝ: A o kolik se zpozdil vlak...

TA: Anebo se pustí televize.

BEZKREVNÝ: Anebo rozhlas. Nějaké nepřetržité plkání.

TA: Plkání na nějaké téma...

BEZKREVNÝ: Které se jich stejně netkne, ale oni přesto předstírají plné zaujetí.

TA: Aby se mohli od sebe odvrátit.

BEZKREVNÝ: Sledují plkot, protože matně tuší, že je nějak důležitý...

TA: Nějak obecně důležitý, nějak pro všechny prospěšný, čímsi zásadní...

BEZKREVNÝ: Přitom se instinktivně stahují do svého soukromí. Podílu na věcech veřejných se brání.

TA: Je to tak nejistý prostor... Kdo by se nebál?

BEZKREVNÝ: Ulevují si do světlíků, ale balkóny zůstávají prázdné.

TA: Za každého počasí. I za deště...

BEZKREVNÝ: Tak proč je chtěli, proč je stavěli?

TA: Snad pro tu možnost. Aby byla.
pauza
Přece... Jak bychom se mohli ještě milovat, kdybychom se poznali až do důsledků?
pauza
Proč jste mě pozval?

BEZKREVNÝ: Jak jsem vás uviděl nad jejím hrobem... Celou tu dobu jsem měl pocit, že mluvím s ní a že mi odpouští... Že jsme si konečně porozuměli.

TA: Prosím vás, zapněte už to rádio.
(ladění radia, třeba i nějaký formální vtip – na okamžik zazní úryvek z této hry; nějaká replika, nějaký řev za zdí, až je vyladěno na stanici Vltava – úryvek z vysílání, znělka, teprve potom odhlášení)

 

 

 

konec