RADKA MAJEROVÁ

Knihovna
(2009)

Nádech pachu, co mi vyvolá tíseň okolo žaludku. Jak se člověk zase uvrtá do nějakého postgraduálního studia, jak do toho zase spadne, přestože si slíbil, že se školským systémem vzdělávání jednou provždy končí, že se nenechá nikým úkolovat a hodnotit, těžko říct. Když jsem odtamtud před osmi měsíci potřebovala půjčit nějakou beletrii před cestou do jižní Itálie, raději jsem o to požádala kamarádku. Ještě byla v systému a měla průkazku. S tou beletrií jsem v malé kavárničce v Praii, městečku nedaleko Eboli, mezi domorodci, jimž svůdná možnost zaměstnání majitele pláže anebo mafiána anebo obojího většinou předčasně ukončí jakékoli sekundární vzdělávání, usedla. Začetla se. Jeden z místních ke mně přisedl. Pozoroval hřbet knihy, vydání z roku 1964 ve spravované zamaštěné vazbě. Řekl anglicky, že je politolog a psal diplomku v Praze, jmenoval se Salvatore a „Kristus se zastavil v Eboli“ mi vzal z rukou. Nečekaně zabořil hlavu hluboko do rozevřených stránek a přičichl k jejich hnilobnému pachu. Řekl: „Klementinum!“
     A teď jsem byla zase tady! Tíseň mi sevřela břicho. V tom stavu jsem si zařídila průkazku. Vzpomněla jsem si, jak ještě nebyly elektronické katalogy. Lístečky s Jiráskem byly tak osahané a uslintané, že z nich člověk mohl dostat lepru. Aspoň že tak! Vzpomněla jsem si na Salvatora. Jak jsme se smáli! Ptal se, proč u nás knihy tak smrdí. V angličtině se člověk raději vyjadřuje poněkud jednoduše. Je jich moc. Malé sklady. Náš prezident zdržuje výstavbu další knihovny. Asi že byl politolog, řekl rázně „See“ (anebo „Si“, to se nedalo určit). Nadechla jsem se v hale služeb. Bylo to ono! Podprahový pach starého prachu na nostalgických, dnes již nedotýkaných katalogových skříních, kolektivního stresu, zda seženu, neseženu, budu v rezervačním pořadí aspoň na třetím místě, to jest uvidím knihu za čtvrt roku, půjčí mi materiál do studovny, a obav ze studijního výsledku. Prošla jsem detekčním rámem a zastavila se u otevřeného atria. To bylo vždycky na Klementinu nejsympatičtější. Malá dvorana pod širým nebem. Studenti posedávali nebo polehávali na lavičkách, sešity s poznámkami před obličejem spíš jako ochrana proti slunci, některé studentky si opalovaly nohy. Jak jsem to mohla nechat na léto?! Vstoupila jsem do malého vestibulu velké studovny. Horko k zalknutí! V barokních mramorových kašničkách na stěnách, těch lasturách, co baroku přineslo rokoko, jež možná kdysi sloužily jako nádržka na svěcenou vodu, byly napěchovány petlahve všemožných velikostí a uzávěrů. Pití se do studovny stále nosit nesmí! V létě usilovně pracuje po mnoho hodin denně s hlavou skloněnou pod lampičkami v monumentálních řadách stolů v takzvané velké studovně hrstka vysokoškoláků, kteří nezvládli zkoušku v červnu, tedy je čeká v září, dále mnoho cizinců, také mnoho zapálenců nebo doktorandů různého věku s již hlubokým zájmem o věc a běžně i několik vážených, například osmdesátiletých badatelů, zpřesňujících své celoživotní dílo. A všichni tito se musí co chvíli odebírat za dveře ke své lahvičce, aby mohl mozek pokračovat v práci. Najít tu svou, riskovat, že do ní někdo ne snad naplival, ale že se z ní třeba omylem napil. A tak jsou si tito lidé, v jiných chvílích třeba již vykonávající svá důstojná povolání, nuceni podepisovat své flašky, vytrhávat do etiket všelijaké originální tvary, ty starší jsem jednou viděla ovazovat hrdlo své lahve provázkem. V tom jsme světový unikát.
     Plynuly dny v učekaných hodinách na materiály. V naštvání, že nemají ani Chomského Syntaktické struktury, základní lingvistickou literaturu, jsem potkala partnera své učitelky arabštiny. Vyprávěl mi, jak psal disertační práci na dílo františkána Nicolase de Liry. Jeho dílo bylo svázáno do pěti svazků. Do Klementina mu byly doručeny za tři dny, protože bylo nutné je expedovat ze skladu v Hostivaři. Knihovník za přepážkou velké studovny mu sdělil, že knihy jsou ve zvláštním ochranném režimu a ke stolu si může vzít pouze dva svazky. De Lirovy komentáře k evangeliu nebo talmudu, které kamarád aktuálně potřeboval, byly svázány do svazku II a IV. Logicky si vybral tyto. Četl daný komentář, ve kterém náhle De Lira odkazoval ke svému předchozímu textu, o němž kamarád vzápětí zjistil, že je svázán ve svazku III. Šel tedy ke knihovníkovi a požádal o vydání svazku číslo III. Jeden ze svazků však musel vrátit. Rozhodl se vrátit dvojku. Našel příslušný odkaz a jal se bádat dál, když tu narazil na místo, v němž františkán odkazoval k textu, svázanému, jak jinak než ve svazku II. Následně kamarád onemocněl. Když viděl, že se blíží uplynutí lhůty, po kterou jsou vzácnější knihy z Hostivaře v Klementinu rezervovány, telefonoval do velké studovny. Žádal o prodloužení rezervace o týden, neboť tušil, že za tu dobu bude jistě zdráv a určitě schopen ke knihám přijít. Bylo mu sděleno, že ochranný režim si žádá expedovat knihy zpět do Hostivaře a že si je pak bude muset objednat znovu. Argumentoval tím, že několikanásobný převoz knihy poškodí více, než kdyby mu je v Klementinu nechali déle uschované. Neuspěl. Zeptal se, kdy naposledy z nich někdo něco studoval. Podívali se do záznamů a sdělili mu, že před dvaceti lety. Zaťala jsem zuby! Vyprávěla jsem mu, že nemám šanci hned tak dokončit svou práci. Potřebovala jsem světově proslulé časopisy Neurolinguistics, Neuroscience, Psycholinguistics, Brain and Language, nikoli jen anotace, které lze najít na internetu. V Klementinu o nich neměli ani ponětí. Na univerzitě mi bylo řečeno, že můžu požádat o peníze z mezinárodního studijního programu Erasmus a jet si do Lipska, Heidelbergu nebo Augsburgu studie z časopisů okopírovat. Tyto časopisy jsou vydávané převážně v USA. Ale vtipné je, že člověk nemusí jezdit tak daleko, aby je získal. Stačí jet k sousedům do Německa nebo do Rakouska, tam všude je mají. Jsou základní výbavou knihoven! Takže když německý student jede v rámci Erasmu do Čech, vynakládají se peníze na to, aby si u nás poslechl přednášky, diskutoval s profesory, no co si budeme povídat, aby si prohlédl Prahu. Když český student jede do Německa, jede tam sjíždět německé kopírky, hoblovat hřbety vazeb a platit mezinárodními penězi za xeroxy materiálů, které má mít každá zem, jež má univerzitu, fyzicky nebo elektronicky v domácí knihovně. Napadla nás strhující performance. Různá fota různých českých studentů, jak dvacet let po pádu železné opony stojí u německé kopírky a v zubech, ve vlasech, všude kancelářské sponky, spínají ty xeroxy amerických časopisů a cpou to do baťohu! Mohla jsem zatím navštívit zdejší studovnu periodik a prověřit řídký český materiál.
     O několik dnů později jsem skutečně zamířila k místu, kde studovna periodik sídlí. Jde se tam širokou, velkými okny atria prosvětlenou chodbou od velké studovny, která posléze zatáčí vlevo do tmavší chodby, vedoucí k odlehlému traktu Klementina. Do tohoto traktu je třeba vejít a vystoupat širokým otevřeným schodištěm do třetího patra. Byl podvečer a šla jsem potemnělou chodbou, přiznávajíc místu jeho historické kouzlo. Když vtom proti mně vyšli tři muži snědší pleti, urostlých postav. Přiblížili jsme se ke vstupu do odlehlého traktu téměř současně. Arabové, studující v Praze většinou medicínu nebo pedagogiku, nejsou v Klementinu výjimkou. Dávám si vůči nim pozor na předsudky a arabsky se učím. Jenže tihle zaváhali, když viděli, že do odlehlého traktu hodlám vstoupit také. Zastavili se v průchodu sice proskleném, jenže ponuře zastavěném vyřazenými plechovými katalogy, a gestikulovali mezi sebou. Rozhodla jsem se zachovat nexenofobní tvář a okolo nich projít. Neušlo mi ale, že ve chvíli, kdy jsem procházela, se rozhlédli z průchodu zpátky do chodby, jestli nejde někdo další. Sakra! Buď něco dealujou, nebo mi chtějí ublížit! Začala jsem se bát! Pokračovala jsem spěšnými kroky nahoru po schodišti a cítila, že jinak je trakt prázdný. Cestou ke studovně periodik jsem zrychlovala. Dorazila jsem k ní a zjistila, že už má zavřeno! Podělaný, už skutečně podělaný Klementinum! Bála jsem se vrátit zpátky. Věděla jsem, že zůstat nahoře mi nepomůže, ani se vrátit do některého z pater. Všude jen zamčené přetékající archívy a liduprázdné chodby. Opatrně jsem se nahnula přes zábradlí schodiště a podívala se dolů, jestli tam ještě jsou. A uviděla tři zvednuté chlapské zadky, tři kopečky mužských těl s hlavami u země, narvané do stísněného prostoru průchodu, čela obrácená k plechovému katalogu, kterak se modlí.
     Sestupovala jsem dolů. Někdo se potřebuje pravidelně napít, někdo i pravidelně modlit. Křesťanovi by se to možná hodilo před zkouškou. Slyšela jsem, že právě v malém vestibulu před velkou studovnou, s mramorovými mušlemi na petlahve, bývala kdysi kaple. Jiná, Zrcadlová kaple Klementina, dnes slouží jako turistická atrakce. Vracela jsem se širokou světlou chodbou s průhledem do atria. Kaplický byl už po smrti a ve vitrínkách k střídajícím se expozicím pod okny byla uspořádána výstava jeho zeleného a zlatého modelu i architektonických výkresů jeho nadějného a zhaceného plánu. Končilo léto strávené v Klementinu. Myslela jsem na počáteční lekce arabštiny. Člověk se nejdřív musí naučit psát písmena, aby mohl přistoupit k učení slovní zásoby. Každé písmeno má však odlišnou počáteční, středovou, koncovou a samostatnou formu. Zkrátka jinak vypadá na začátku a jinak třeba uprostřed slova. Proto se výuka začíná vzhledem k výuce ostatních jazyků naprosto nepravděpodobným slovníkem. Tak se v počátečních lekcích člověk například naučí slovo bulbul, což znamená slavík, protože se dobře hodí k tréninku pozic a kombinací písmen B a L. Vedle toho se však již ve třetí lekci může naučit slovo jako la:makarzi:, což znamená decentralizovaný, protože se dobře hodí k tréninku psaní pozic jiných písmen. Člověk by rád sestavoval z toho, co již umí, i nějaké věty nad rámec učebnice, ale z decentralizovaných slavíků to dlouho nejde. A tak jsme se těšili, kdy se konečně naučíme kombinace písmen v takových slovech, z kterých půjde vytvořit první vlastní smysluplnou větu. Učili jsme se R, SG a slova, která ve zjednodušené transkripci znějí jako rabi „bůh“, gair „ne“, rai:s „prezident“, gabi: „blbec“, a první věta, jež dávala smysl, byla na světě! Rai:s Klaus gabi: gair rabi.