MAEROR

VÝPRAVY

NA KONCI

Moc daleko jsem nedoběhl

Pod břízou ve svahu vyklučím zády lomikámen
Unaven roztřesenou rukou z rovnice s neznámou
Marně se posté pokusím odhadnout nejenom dráhu srpnového mraku
A syna slyším od potoka
Najednou míle daleko

Cesta jde dál do lánů líných kukuřičných klasů
Ale já tady obracím -
Udělat ještě krok
Zpátky to neudýchám

Teď!
Nikdo se chvilku nedívá a -
A právě do toho odklinká z kapličky klekáním
Znamení návratu

Je-li tam ještě ve mně bůh
Požádám o pardon
- Tentokrát jistě naposledy -
A s tlakem v slabinách
Na pár dní klidně obrátím
S jistotou, že někdo dole čeká

Moc daleko jsem dnes
- naštěstí -
nedoběhl

               (26.8.2004)

 



VZPOMÍNKA NA POUŤ SVATÉ ANNY

Přes žitné strniště vrací se provoněný vítr
V myšlenkách zpátky
Ke svátku svaté Anny
A v odevzdání podzimu
Pole se pozvolna stáčejí do ulit

Potichu oblaka ujíždí alejí dlouhých bříz
Na tvář mi padají siločáry září
A jakoby bylo před deštěm
Tam na obzoru tmavne pruh

Ve stráních nad chatou
Synovi pouštím draka
A jediný zápas s nebem
Který tu vyhrávám
Přetrhne cesta zpět

V zatáčkách po cestě
Stačí jen zavřít oči
A na tváři cítím stromů stín

V zatáčkách po cestě
Stačí jen zavřít oči:
Na přetržené šňůře
Pustíme draka k domovu

               (20.9.2004)

 



SILNICE OD TÁBORA

Včera se měsíc propadl mokrými mraky
A teď přes ostrý vzduch veškeré barvy derou se do očí
Ve smutné harmonii

Půl lánu uschlé kukuřice vzdalo se podzimu
A vítr zlostně syká, jak píchá ho ta stráň

Do kopce od Kámene
Alejí žlutých bříz a mezi těmi poli
Jenom tak hozenými nazdařbůh po kraji
Autobus drtí mojí chuť
Na chvíli mlčky stát

Naposled teplé slunce proseté na mozaice listí
Dopadá na mou tvář
V protáhlé zatáčce

Do kopce bez touhy tlačím se tiše k domovu
Abych tam přivítal jak sluší se a patří
Ten nový život
Který je před námi

V podzimní krajině
Najednou všechno, co bych chtěl
Zůstalo zaklíněno vzadu

               (24.10.2004)

 



SEN O STARÉM MAJÁKU

Když už jsem téměř spal
V bezešvé tmě na lomu noci
Ve strachu ze zimy, že padl listopad
Přišel jsi ke mně po letech
A já se rozvzpomněl

Přes násep staré železnice
Podzimním listím
Větvemi trnky daleko
Daleko přes zaoraná pole a napříč přes vítr
Dral jsem se omámen
A brečel bezmocí

Na druhé straně rozpadlého valu
Nebe mne opět vyplivlo
V pokoji majáku na modrých tapetách

Přes změť všech hodin
Přes všechno marné zaklínání
Láteřím zase na osud:
Kdyby tak aspoň paměť chtěla mne nechat dožít tam
Kde byl bych jako doma

Až usneš vedle mne
To, co se ve mně stáhlo
Do rána budu rozplétat

               (7.11.2004)

 



ODPOLEDNÍ VYCHÁZKA

Přes okno kavárny
Snažím se najít v bílé tmě smutného listopadu
Alespoň jeden navigační bod
Abych se venku neztratil
Až vstanu od čaje

Alejí javorů za městem do kopce k nebi vyšplhám
Do míst, kde cesta zalomí se
Do mokré oranice

Nevyspalýma očima pohlédnu do sněžení
Do míst, kde vytuším rozbředlou čáru obzoru
A na hranici světa, do nějž se nepustím
Zas otočím se zpět

Z prokletí nemoci
Vylžu se jenom smrtí

Než došourám se domů
Budu mít chladnou večeři

               (17.11.2004)

 



NOČNÍ VÝPRAVY

Do prázdných míst
Prodchl se listopad v hučení meluzín
A zas mne nachýlil blíž k postižení slov
U stolu v kuchyni
Kde jedině se svítí

Do prázdných míst
Zapraskal vítr klouby s neklidem vtíravým
A místo přesné transpozice snů
Zůstavil pouhý otisk vět
V zubatých obrysech

Na prázdný list
Prodchl se listopad s nevratným prokletím
S láskou, že tento dar
Který tak těžce splácím
Navždy je bez konce

Do prázdných míst
Do oken listopad
Oblakům pustil žilou

               (22.11.2004)

 



U KONCE VÝLETU

Jakoby mělo být dnes naposledy
Dává si tupé slunce záležet
Aby mne pečlivě rozsekalo na sedmnáct proužků
Skrz síto větrolamů

Jakoby naposled
Ten kraj, kde chtěl bych tolik žít
Pozvedá stráně od rozlitých vod
A přitom nemá sílu
Aby mne vyvrhl

Jakoby naposled
Vracím se domů na konci toho dne
Údolím, kde autobus topí se hluboko ve stínech javorů
A mezi těmi kopci
Které hrozí mne zavalit
Vzpomínkou na moje dávné sny

Jakoby naposled
Ten kraj, kde chtěl bych tolik žít
- Čistě jen proto, že není jiné zbytí -
Otvírá náruč uzounké silnici
Po níž se zvolna šineme pryč od západu slunce

Záplaty tmavých lesů
Dopředu znavených vidinou dlouhé zimy
Jen krčí rameny tím tichým šílenstvím

               (12.12.2004)

 

 

PROCHÁZKA PRAHOU

Až někdy zase udělám si čas
Projdu se rád
Znaveně opřený o všechno, o co jen budu ještě smět
O dlouhou javorovou hůl, kterou mi udělají vnuci
Abych už mohl odejít

Až jednou zase za pár let všechen čas bude můj
- nebo již budu mrtvý -
Vydám se zpátky vzpomínkou projít se na Boršov
Anebo Novým světem
Najít tam na kočičích hlavách malinké místo, kde veškerý tvůj smích
Prolnul se ve mně s nekonečnem

Až někdy zase udělám si čas
Budu tam v staré čtvrti nahlížet cizím do oken
Osudem v tichu zůstavený
A s ránou stále stejných slov, která mi zjevně stihla zarůst hloub
Zatímco vlasy vypadaly
A která stejně vždy přes všechnu tu snahu
Zůstala viset v půli cesty
Jak ten pán na křížku pod lípou u nás v ulici

Zatím však stojím tu
A ani o krok blíž
Splývám tu s nocí s korkovou podložkou
A strachy se až svírám:
Což nikdo se mnou ve mně nezůstal
Kromě těch ptáků kroužících nad šíjí Ořechovky?

Zas nad střechami pustá tma
Roztáhla žebroví
Za patou soumraku

               (16.1.2005)

 

 

VOLÁNÍ K JARU

Nevolej ještě
Ať neuřekneš čas
Včera bych ránem málem nedostal se domů
Jak všechny lampy to zčistajasna vzdaly
A zůstal viset sníh
Za nohy z oblohy

Nevolej ještě
Ať nezmrzne to chvění, které si hýčkám po kapsách
Které donosit chci potají trychtýřem světla dodávky z pekáren
Ať poslouchat zas nemusím
Jak starý pán nade mnou se směje
Průvanem bílých her

Nevolej ještě
Než svoje tělo dotáhnu nažloutlým šerem tam
Kde čísi vlídné ruce už prořezaly vchod
Než teplem dlaní svých tu vodu vysušíš
Která zde válí se vysoko do strání

Jakoby nebylo dost na tom
Že ani pak všechno se nevzbudí
Až nastane co má

Pár známých ještě mám
Hluboko pod zemí

               (6.3.2005)