IVA KŮŘILOVÁ
Snad, že kašleš chuchvalce odrostlých pampelišek,
staneš se bezstarostným chodcem,
zaschlou stopou v mé dlani.
Chvíle vzletu stačí k opilosti.
Bílá hůl, a pak táhlé
bezvětří.
***
Je doba plení, každý druhý krok vytrhnu i s kořeny.
V zahradách s předkusem
ujídám z kmene stromu
každé polknutí je zabodnutím trámu
do rozorané dásně
Za žňového horka,
kdy ohýbáš se tak,
že stěží odlamuješ slova,
strom vrhá ten nejdelší stín–
jateční
V cementovém pruhu vybílený
hlas
jako když drhneš kloubem o ztvrdlou zem
zní mi
***
Na hladině střech
Půlslunce
vrávorá opilé
a ty
pod ním
hltavě polykáš
drolící se teplo
***
v podkroví svíjející molitan
jako tvé břicho připravené
vrhnout z kopce do údolí
oboustranné dítě
Pomočenec
Visel přes vanu.
Snad, aby zařval dům
nebo se jen ohnal svou mohutnou zdí.
Z očí mýdlová pěna.
Froté ruce.
***
Ani nezaklepala, vešla
a strhla mi strup z těla.
Trochu krve, zmatku,
kýbl s dezinfekční vodou.
Když jí bylo pět,
vypadla ze zamřížované postýlky
na hlavu,
od té doby pořád řve.
Už přes šedesát let.
***
Šustění igelitek
kostí
s ochozenou chrupavkou
s patní zpuchřelostí
ztyřelá guma u gatí
vyrobíš jednorázový prak
a vystřelíš!
Vylíhnutí
zapadlé ruce do pukliny těla
zapadlé a beztvárné v tepajícím mase
jako když otvíráš plechovku lančmítu tupým nožem
voda vteče mezi prsty
a blána praskne
***
něco na způsob toulavé kočky s rozštěpem
sedíš za stolem s chuchvalcem v hrdle
a ona staví na čaj
jako kdyby nic
jako kdybys uměl smrkat do kapesníku
Vyskládaný život z papírové krabice
Hučí v tobě
jako po výplachu zanesených střev
silnice víkendových chat
s králičími řízky v krabičkách od nanukových dortů.
K večeru ti ostříhala nehty,
aby ses přestal škrábat na hlavě.
K večeru otevřela pokoj do prázdna.
Bylo to, jako by rozpárali břicho stromu za domem.
Řekla: Všechno je do výšek,
tak nějak nadosah.
Všechno je vyskládaný život
z papírové krabice.
Zní jako bouchnutí králíka do zátylku.
|