JAKUB KARAS

Sex s lesní vílou

je jako rumunská lesní víla
krásná jako smrtí prosycená
gotická píseň stojí proti mně
v přeplněném autobuse
při cestě do paralenem načichlých dek

dva afty na rtu spodním snaží se skrýt
mně však připadají
jako znaménko krásy cejch Afroditin
líbat je chtěl bych svou bolestí v krku

labutí hrdlo nakazit
virem chtíče

potím se při pohledu na umělecké dílo
nihilistického Boha
něžnou a hrubou tvář její polykám
jako kočka pojídající placentu
čerstvě narozenému potomkovi
její surovou krásou se zalykám
v paralenem nasáklém loži

místo cigarety nabídnu víle horký
bylinkový čaj se zázvorovými sušenkami
přes nastydlé hrdlo nemohu vydat hlásku
odsedne si a již víckrát ji neuvidím
tak raději zapnu televizi

 

 

Pomoz si sám, my jsme mrtví

Nádraží Braník
cestu za světlem okolo Vltavy
lemují polorozpadlé budovy
šedivé panely
od kyselého deště
povadlé stromy v aleji
míjíme umrlce
pohupujícího se pod železničním přejezdem
a dalšího spícího
sladkým spánkem na koleji

kolik života stráví člověk nežitím
který z nich
včera zapomněl vzít prášky
který z nich to přehnal s pitím
možná je přestalo bavit existovat
možná je navštívilo uvědomění
revoluce!
duše se povznesly do éteru
v astrálním těle popíjejí
a smějí se za rohem celému pokolení

nestačila jim
každodenní cesta tramvají
a hlína polohlasem šepotá
„obalit tvý maso lehce se stanu hrobem“
oni našli zkratku
doběhli do cíle jako vítězové

zatímco já jsem na poli startovním
lidé kolem vytvářejí kulisu
žijící mrtvoly
tramvaj změnila se v tubu plnou hnisu
pán naproti nemá doma ubrousek
snídal Tiramisu
a umrlci se smějí
pomoz si sám - my jsme mrtví!

 

 

V oblíbeném lokále

v oblíbeném lokále
na záchodě shora plíseň prorostla
zasněžila kabinku
kde rozleptává se nosní přepážka

                     černí oči a krmí žíly
                     občas zjevují se víly

na míse kde otisklo své pozadí
nespočet sociálních mrzáků
nechtěných harantů
rozmazlených parchantů

došel mi toaletní papír

ze zdi nářků
popsané nemravnými strofami
šklebí se Burroughs v heroinovém opojení

                     zkostnatělými prsty

mazlí se se spouští a míří na mě
se slovy „seš na řadě magore“

ze zdi nářků
vyplazují na mě jazyk obličeje

                     dělají dlouhé nosy

slyším jak brousí si

                     své kosy

vytřu si pozadí touto básní
a pošlu v obálce do vydavatelství
bude cítit mým životem

                     a vonět po tom zač stojí

někdo to nazývá

                     avantgardní umění

vy byste to neudělali?