PETR HRBÁČ

Okayama

Okayamo, křivdil jsem ti,
tvoje řeka, sošky chlapečka Momotaró,
podíly na duhové obloze a v kanálech
kovově mořských!

Okayamo, oblouku řeky
s parkem Korakuen,
jehož stromy vydechují
mluvící stín!

Okayamo, tvůj obzor
ozvučený květinami
a tancem dřevěných mraků!

Tvůj sen o Okayamě,
Okayamo, tvoje pastelové
fontány brilantně tříštící
mladou noc i citlivá jablka chlapců
poklekajících před prosoleným přízrakem otců,
Okayamo, tvoje světlušková cesta
prošplíchaná skřeky mrtvých volavek!

Okayamo, stýská se mi, a ty to víš.

 

 

Nokogiriyama, Hamakanaya, Pacifik zní

Tajfun naházel před několika dny
ke břehům spletence chaluch i slizké kmeny.
Mžení žertovně mává bambusovými rákoskami,
vystupuji pod lanovku okolo buddhistického hřbitova.
V kabině jsem jediným cizincem,
Japonci jsou trochu rozpačití,
tady je poloostrov Boso,
a ne tokijské nároží.
V propasti pod nohama
byliny, keře, kamení
dávají horám
znamení,
obrostlých skal srázy
rozstřikují mlází
jako svěží nákazu,
v sukovitém obvazu.
Lana naštěstí drží,
ale ta pekelná síla
dračího zubu,
vykotlaného na
hustý, pacifický amalgám!

Arény schodů nahoře,
v nichž se bojuje
za moře,
závrať zavírá hučivá
mokrých stupínků
uchiwa.

Podívám se vlevo a vidím
třídu malých Japončat,

jak se natlačila k zábradlí
na strašné nahnuté skále,
zvané Jigoku nozoki
(pohled do pekla).
Kluci ječí,
jako kdyby tam
už chtěli skočit.

Sestup ke stovkám sošek
povstalých v jeskyňkách
připomíná létající prádelnu
kamenného molocha.
Zastavuji se u kapradin,
jaké u nás nerostou,
stín října je zde stejně teplý
jako u nás
májová jitra.

Po roztrhání mračen
slunce vpouští na prostranství
ozářeného skalního obra.
Nejdříve spatřím hlavu sochy,
potom
už jaro,
i když je podzim.

 

 

Pod dubem Quercus phylliraeoides u svatyně Achijinja v Kurashiki

Na koncích větviček
slunce zasněně
kolíčky houpe.
Amulety omamori
třepetají papírovými
křidélky.
Podzim kreslí vlky, ďáblíky
i podobizny mrtvých
pod velením
pijácké pestřenky,
dosahující mezipater
kamenných sloupů
vzlétnutím i falešnými
pády.
Jakýsi pták v tůni listí
švitořivě cirkuluje medy.
Nesmírně šťasten v Japonsku
chtěl bych se na chvíli utopit
v kobaltovém nebi.
Můj říjen,
jejich buddhové a kami!

 

 

Konpirasan

Křivé bambusy mósó
v prudkém úbočí hory
smrkají černé blesky
vzniklé tím, že slunce
lhostejně tříská
do laku taxikářských
toyot.

Byl by to snad pouhý sen,
ale moje kolena si dobře pamatují
masu schodiště,
po němž jsem stoupal
ke svatyním
vrůstajícím jenom pomalu
do hlediště hory.

Hlavními herci jsou staré vysazené stromy
vrhající rozvážně i ve smrtelné náhlosti
vůně ke kamenným lucernám
i ke stúpám se štiplavými znaky.

Kočky jsem neviděl, zato živého koně
i jeho sochu,
lodní bohy
a župan z klidného listí.

Stranou hlavních čnění
šakuhači
změny.

Raději půjdu dolů do Kotohiry
koupit pohlednice.

 

 

Devent (od slova Advent)

Přišel jeden z posledních večerů v roce,
pára stoupá šikmo k růžově fialovému nebi,
které jako by si utančeně stýskalo po slunci,
ve skutečnosti je to díra v mlžné dásni
po přerostlém zubu – ohnivém tesáku.

Dostal jsem dvě zajímavá přání,
otevíral jsem je v pořadí určeném stupněm zvědavosti,
teď se k nim nemohu vyjádřit jinak
nežli jemným pocukrováním vánočky,
mám na mysli zvuk cukřenky
i pohyb zápěstí.

Starý televizor jsem na novém dvoukoláku značky Pegas
vyvezl k Miličově ulici.
Protivný Vincenc trčel na slunci
jako z kapely vykopnutý
bubeník.

 

 

Mlha čoudí městu díry

Zvuk jednoho nákupu
se překlopil na záda
a vystoupala z něj
gravitační kapka.
V dálce u trati,
v domcích i před nimi
srkají lidé mlhu
jako slepcův
potoční
kabát.