Náležitý

Srha vymírá vstoje; pole planí
říjnovým deštěm. Jdu stále s tebou.

Březový háj jsme zastihli v nestoudném obnažení
- bílá kůra jako čísi kůže,
tak mnoho ran:

všechny ty vzkazy, které nikdo nečte.

Podzim počestný jako vlhká hlína
se s námi bojí osiření,
sám sebe požírá mlhou.

Sblížím se v něm
s čepelí listu,
pořežu vzduch, bude-li chladný.

skica ze břehu

písečná je tvář moře,
kde jeho vrásky se lomí,
zatíná břeh smrtelnou ránu

v ní kolmí se alka větru,
střemhlavý pád – a rybám

dopuštění

sunou se prsty pískem,
hladové z beztvarosti,
dávení vlny dospívá

…a Měsíc vstoupil do zahrad

Pastýř prochází souhvězdí ryb,
své srdce až v kraji oblohy.
…je neznámý
život pod ledem.

Kluzké noci
jsme otevření uvnitř snů
– časem, kdy nebe je šikmé.

A stále jsme nedočkaví,

a žárlíme za každou včelu,
když právě opouští úl:

jak marně
v nás volá kdosi:

Ty? kde že jest Království tvé?

Předzvěst léta

Sakury postupně svlékají růžovou,
jaro postupuje svou smrtí k létu,
už brzy bude
          rudými plody obtěžkáno.

Přijde čas
a pokvetou plody dubnové starostlivosti,
kterou nás chránil mráz

                                  – jako nůž
nařízne dužinu
                       třešně! –
a léto vykrvácí.

…společně s hladinou Mrtvého moře,
už brzy

nastane sucho i v jeho ústech.

Orfeus na prahu

Cesta se ztratila. Příkrov
lesa začal tížit –
černými křídly promluvil strom.

: Mysli na kámen!
Mysli na soudržné síly.
Vaz jeho těla nezlomí řeč
kladiva. Údery.

Větve připomínaly vysušené kosti,
márnice lesa se otvírala. A
my stáli nepřipravení
na tento příchod.

V myslích se burcovaly kameny,
držely sebe za sebe

- právě zde
- právě v nich

:Eurydiké umírala.

Ryba na háčku deště

tak lehce by to šlo
zaseknout háček do dásně
a trhnout

podzimním nebem

draci se křižují
na provázcích z rukou
nesou se

dětské sny

a hospodář? prostořeký
vítr
rozsévá vzpomínky pod kabát

Jeden tah štětce

Už nebudu vysvětlovat k čemu jsou dobré mraky;
obloha zůstane i tak
o jeden loket výš
než obočí,
se kterým právě pohnula.

…
jen to zaklonění hlavy
ti naznačí,

že mlčet znamená:

přimalovat draka.

Ztracený klíč

Okno naplňovalo věci,
bylo součtem veličin prostoru;
                               otevřené,

zdálo se jako čísi hlas.

          V pokoji šeptaly stěny,
          naléhaly na krychlový objem vzduchu,
          strop zadržoval volný pád.

A přitom:
nikdo s nikým nemluvil
a
pokoje pustly prázdné.

Zimní návštěvy

I.

Moře se schovalo
za dveřmi od sklepa:
tma

obléká předměty spánkem.

Dnešek je nejhlubší část
našeho dne;

jen pusté přístavní molo.

II.

Mlhou temperovaný vzduch.
Přes jeho stěny
proniká bílý podzim

až k tobě.
Vrůstá.

Skutečné ustrnutí.

III.

Ještě vítr
a čekání na déšť...,
skleněná srdce,
nebe se hroutí.

Potopa;

holubice se vrátila,
bílá se vrátila s nejtišším zpěvem.

Srpen na plátně

Prolamují se ruce stromu,
pod tíživým létem,
dužnatá sladkost jako náušnice.

Dozrávání, hledání sytosti barev
a Cézanne.

S ním léto
je rozvěšeno za okny,
místnost, jež čeká, kdy se odhodláš.

Jablka v studu – červená
tentokrát není krví.

…pomalu vstupuješ do obrazu,
pomalu táhne štětec
horkého slunce.