BOHUSLAVA HLADEČKOVÁ

Rejnok

Samozřejmě. Samozřejmě, že vím, jak to bylo. Ale nechci na to myslet. Rozumíte? Přišel jsem o kamaráda. Nechte mě být.
     "Doktore, jste si jist, že nás vnímá?" otočil se vychovatel na lékaře.
     "Naprosto. Z nejhoršího je venku. Tedy myslím fyzicky. Ale říkal jsem vám, že s nikým nebude chtít mluvit, že nikoho nechce vidět. Takže, ještě tři minuty, pánové, a pokud se vám nepodaří navázat s ním kontakt, návštěvu ukončím." Vzal mou ruku a přitiskl svůj široký palec na mé zápěstí. "Ostatně, jenom vaše přítomnost ho silně rozrušila." Pustil mou paži a já pevně stiskl víčka. Nechci vidět ani jeden ksicht. Ani jeden.
     Někdo zatahal za deku. "..Ivo"
     "No tak, pánové..," uviděl jsem doktora, jak se postavil mezi mou postel a ty tři, z nichž dva byli bůhví odkud, "..pro dnešek dost." Jeden namítal, že ještě neuběhly tři minuty, ale on je vystrkal ze dveří. Zlatej chlap. Potom otevřel okno, vyklepnul z krabičky malinké dražé, které mi vmáčkl mezi zuby.
     "Koukej se pořádně vyspat a dej se do kupy. O nic jiného nejde." Přátelsky na mne mrknul a tiše za sebou zavřel.
     Zvláštní. Cožpak na téhle klinice nejsou sestry, že se kolem mne motá skoro pořád jenom on? Chvíli jsem se ještě touhle nesrovnalostí zabýval, ale myšlenky mi začaly utíkat, trhat se.. Usnul jsem brzy.

***

Cítil jsem se mizerně. Všechno z bavlny. Všechno. Prostěradlo, povlečení, pyžamo, nikde nevymnu ani špetku elektrostatického náboje. Všude, kam jsem dosáhl, stíraly mé rukávy jenom omítku a smýčily prach, pokud tu nějaký byl. Zásuvka nebyla daleko, ale nedosáhl jsem. Mít tak alespoň kousek drátu. Hnusnej život.
     "Nechci polívku!" Talíř opsal oblouk nad pelestí postele a jak letěl, trousil nudle po dece. Jako smyslů zbavený jsem se sápal na lýtka sestry, která tam stála jako Lotova žena. "Chci silonový povlečení, silonový pyžamo, nebo aspoň tvoje silonový punčochy..." začala ječet hlasem čajové konvice. Několikrát jsem ji udeřil polštářem, nánu uřvanou. Vyběhla ven.
     Dva páry rukou mě vmáčkly do přikrývky, z injekční stříkačky vytryskl tenký pramínek, světelná jehlice se na hrotu v kapce prudce roztočila a propíchala mi oči...

***

"Už budeš hodnej?" usmál se na mě doktor, "pár dní tu nejsem a už o tobě slyším jobovky."
     "Chcípnu tady, doktore." Ne, že by mě ta představa nějak skličovala, ale cítil jsem se mizerně a nikomu jsem nedokázal vysvětlit proč.
     "Hmm," sáhl do kapsy. Nevyndal krabičku, nevyklepal prášek, ale jakoby nic mi položil k hlavě malé klubko měděného drátu.
     Srdce se mi zběsile rozběhlo. "Nerozumím.." blekotal jsem a žaludek se mi zvedal z potlačovaného přání hned klubko rozmotat a drát vsunout do zásuvky.
     " Ale rozumíš. Víš, doktor je něco jako zpovědník. Měl jsem službu, když tebe a Aleše přivezli. Jemu jsme už pomoct nedokázali, ale s tebou jsme si pohráli. A když budeš u někoho po narkóze sedět tak dlouho, jako já u tebe, dozvíš se i kolikrát si čistí zuby, chápeš...?"
     "Chcete říct, že všechno..."
     "Všechno ne. Leccos. Aleše si nevyčítej. Nemůžeš za to.."
     "Aleše.., Aleše..," to jméno se mi nevešlo do úst. Rostlo, dusilo, vázlo v krku jako živá ústřice. Nešlo spolknout, ani vyslovit, propalovalo mi slzné kanálky... .Aleš, můj jediný kamarád! Vyl bych jako vlk v železech...
     Doktor se otočil zády, asi aby neviděl, jak trhám polštář zubama. "Ta rána nebyla přeci určená jemu, ale Petrovi..."
     "...ale já ho nechtěl zabít. Ani Petra ne. TO samo. Nedokážu TO zastavit. Aleš mezi nás vběhl právě ve chvíli, kdy TO spustilo. Chtěl mi pomoct, rozumíte, pomoct, a umřel...!"
     "Jeho neštěstí bylo v tom, že měl slabší srdce. Normální člověk by výboj vydržel, jenže on...už jsem ti říkal, aby sis to nevyčítal.."
     "Vždyť vy mě vyslýcháte," uvědomil jsem si najednou, "jste stejnej jako všichni ostatní.."
     "Když myslíš.." pokrčil rameny, "...víš stejně dobře jako já, že je to pro tebe jediný způsob, jak nezcvoknout.." dodal už ode dveří.
     "Počkejte!" křiknul jsem za ním, "teď přeci nemůžete odejít.."
     "Neodcházím, beru si židli." Sedl si vedle mne tak, aby mi viděl do tváře a založil si ruce na prsa. "Možná tě bude zajímat, že Petr.."
     "O Petrovi nechci nic vědět. Nic! Nezajímá mě."
     "Dobrá, nemluvme o něm."
     "Nikdy!"
     "Nikdy." Zvedl doktor dva prsty k přísaze a vážnost, s jakou to gesto udělal, mi připomněla jakýsi okamžik z dětství.
     "Já už ani nevím, kdy jsem si uvědomil, jak hodně mi syntetické materiály vyhovují..." odhodlal jsem se konečně ke zpovědi, "..nepamatuju si, kdy jsem se naučil rozeznávat je od přírodních, ale vím , že to bylo hodně dávno. Dotek mi dělal dobře. Měl jsem neustálé nutkání mnout a třít je mezi prsty. Už jako dítě. Pak jsem zjistil, že nikdo jiný takovou potřebu nemá. Pamatuju si, že už jako malý špunt ve školce jsem dával rány. Ve škole mi pak začali říkat Rejnok. K prvnímu velkému výboji došlo, až když jsem byl starší. Hráli jsme s klukama fotbal a jeden ze soupeřů mě dost surově ofauloval. Já vím, že jsem vznětlivý, ale tenkrát jsem se třásl vzteky. Vyskočil jsem a vrhnul se na něj. Cítil jsem se jako sopka před výbuchem.
     A pak TO přišlo. Krátký modrý záblesk a kluk se mi válel pod nohama. Nikdo, kromě mne nevěděl, co se stalo. Ani on ne. Stáli jsme těsně u sebe a drželi se za trika pod krkem. Když jsme oba vychladli a mluvili spolu zase normálně, zjistil jsem, že si myslí, že ode mne dostal pěstí. Nechal jsem ho při tom. Svěřil jsem se jenom Alešovi.
     Od té doby jsem ale pozoroval, že ke své spokojenosti potřebuju být "nabitý". Pak už jsem to věděl naprosto přesně. Protože jsem se ale té síly v sobě bál, vyhýbal jsem se všem konfliktům. Víte, nedokážu ji ovládat. Na intru jsem si tím vysloužil přezdívku "Srab". Utíkal jsem od každé hádky a začínající pranice. Moje křivdy a pomsty na sebe bral Aleš, zatímco já se zamykal na pokoji, nebo záchodě a čekal, až ze mne zlost vyprchá.
     S Petrem jsme si nepadli do oka od začátku. Byl nejagresivnější ze všech. Pořád se mě snažil vyprovokovat. Pak stačilo, abych ho jenom zahlédl a už jsem zdrhal. Věděl jsem, že jakmile se spolu dostaneme do křížku, bude mazec.
     No, a právě ten čtvrtek za mnou přišel na pokoj. Vpadl tam, otočil klíčem a opřel se zády o dveře. Musel jsem se zatvářit děsně, protože Aleš vyskočil ze židle a snažil se ho vypakovat ven. Petr s ním smýkl a stál u mne. "Chci si konečně prohlídnout z blízka toho zasrana s nejrychlejšíma nohama. Tak, kampak dneska poběžíme, co?"
     "Ivo, klid. Mysli třeba na holky, snaž se ho ignorovat.." křičel na mě Aleš
     Petr se rozpřáhl a já málem rozvalil stůl, jakou jsem chytil ránu. A pak dostaly události rychlý spád. Olízl jsem si spodní rozražený ret, pomalu jsem se zvedl a bleskově si pro něj hrábnul. V tom okamžiku mezi nás Aleš skočil. Držel mi ruce vší silou a něco křičel. Já na něho taky řval a snažil se ho setřást a odhodit stranou. Jenže on na mně visel jako klíště. Náhle osvítil pokoj namodralý šleh. Stíny se rozeběhly proti zdem a roztříštily se o ně. Vzápětí pokoj znovu potemněl. Aleš ze mne ochable sklouznul jako igelit. Já i Petr jsme najednou věděli, že není živý. Stáli jsme proti sobě, Aleš ležel mezi námi a kdybych se díval do prázdných důlků, nemohl by to být pohled děsivější, než byl pohled do tmy v jeho otevřených očích. Nedokázal jsem se odvrátit, ačkoliv jsem cítil, jak mi ten obraz projel mozkem, jak mi nadouvá hlavu a zevnitř drtí temenní kost. Petr měl narvanou pěst v puse a prokusoval si bílé klouby.
     Konec. S tímhle se nedá žít. Ani se silou, kterou v sobě nosím, ani s výčitkou, kterou k ní přidám. S otevíráním okna jsem se nezdržoval.
     Dál nevím. Dál už začíná vaše povídání.." podíval jsem se na doktora a najednou jsem měl chuť se mu vysmát.
     "Strčíte mě do klece a budete mě krmit skrz mříže? Jsem nebezpečný, doktore..."
     Tvářil se, že mou poznámku neslyší. "Jasně. Podobnou představu jsem si o tobě udělal. Každý člověk má takovou schopnost, ale v hodně, hodně zmenšeném měřitku. U tebe se nejspíš vytvořil orgán, který má funkci kondenzátoru a proto jsou tvoje výboje mnohem větší. Ne. Nevsadím tě do klece. Mám pro tebe návrh. Najdu ho a vyoperuju. Co říkáš? Nebude to těžké. Má v sobě dost silný zbytek náboje i když jsi neměl v poslední době možnost se ničím dobíjet. Mám ale jednu podmínku. Pokud můj návrh přijmeš, nesmíš použít.." vysunul bradu směrem k polštáři, pod kterým jsem ukryl klubko drátu, "..vystavil bys mě většímu riziku. Pokud operaci odmítneš, použij ho jak potřebuješ."
     "A kdy," odkašlal jsem si slova, která mi drhla v krku.
     "Rozhodnout se musíš do zítřka. Potřebuju čas na přípravu." Hrkavě odsunul židli. "Nechám tě přemýšlet."

***

Připadlo mi děsný, nechat se vozit ženskou, tedy, skoro holkou.
     "Sestři, já tam dojdu po svejch."
     Smála se tomu jako dobrému fóru. Měla krásné zuby, Pravidelné, silné a mléčně bílé.
     "Ani nápad. Chcete mě dostat do maléru?" pořád se smála a vykázala mi místo na vozíku. Ona mi vyká, uvědomil jsem si. Jen málo lidí mi zatím vykalo. Není o moc starší nežli já, jestli je vůbec starší. Vyškrábal jsem se nahoru a poslušně ulehl. Světla nad mou hlavou se dala do pohybu a míjela mé oči v nekonečné řadě dvojic. Wolframová slunce na zděném nebi. Zaklonil jsem hlavu a díval se na ni. Fakt není o moc starší než já.
     "Ležte klidně," napomenula mě důležitě.
     Neležel jsem klidně. Pořád jsem se na ni díval a ona ke mně spouštěla pohled jako pavoučka na vlákně. Jestli má náušnice, dobře to dopadne. Ale blbost! Nešil, Ivo. Padl jsem na lopatky a díval se znovu do stropu. Tak třeba jestli.., otočil jsem se na břicho, podepřel si bradu dlaní a znovu si ji prohlížel.
     "Teda, vy nám děláte ze špitálu kabaret," zčervenala a na oko se durdila.
     "Máte náušnice?"
     "Náušnice?" divila se. "Proč?"
     "Tak. Nutně to potřebuju vědět."
     "Jednu." Odhrnula si kaskády rezavých kudrlin nad levým spánkem a ukázala malou, zlatou, veselou pecičku v uchu. "Druhou jsem někde ztratila."
     "Kde?" trochu jsem znervózněl nečekanou plichtou.
     "Někde", pokrčila rameny a pak už jsme jenom jeli.
     Přál jsem si, aby tam byla se mnou. Aby mě držela za ruku, dokud neusnu. Třeba tam bude. Třeba to patří k povinnostem andělů...

***

Návrat do těla. Navazovat přerušená nervová spojení, napojit se na krevní řečiště, rozsvítit světlo v očích, vyndat ucpávky z uší...asi žiju. Nevím, kdo jsem, ve kterém těle vězím, proč má tak rozpraskané rty. Jazykem ohmatávám ty suché brázdy a nemohu se dobrat konce.
     "No, konečně! Vždycky se necháváš takhle ukecávat, Ivo?"
     Lapám vzpomínky a snažím se je třídit.
     "Za pár dní budeš chlapák. Všechno je o.k."
     Odchází, nebo se vytrácí..nevím, nedohlédnu ke dveřím. Ztratil se tak tiše..
     Dívám se do zdi a bystřím paměť. Chytám vzpomínky ve chvíli zrodu a putuju z astrální doby až sem, do přítomné přítomnosti a pak najednou vzpomínka žhavá jak měděný drát, jedovatá jako hadí klubko. Vsunu opatrně ruku pod polštář a dlaní prohmatávám Terru inkognitu a vzápětí si uvědomuji: jiný pokoj, jiná postel, jiná chvíle. Náhle pod prstem ucítím na okamžik drobnou tvrdou věc, ukrytou mezi matrací a prostěradlem. Vracím se na stejné místo a znovu ji ohmatávám. Nic. Žádná představa. Vyndávám ruku a opět vyvolávám vzpomínky na stříbrošedých kytičkách malby pokoje. Všechno vím, všechno je jasné. Jenom ta věc, ta věc..
     Vracím se pod polštář a nemohu ji najít. Ale ano, je tu. Vší silou rvu prostěradlo a mám dojem, že se pářu po celé délce osy. Cítím mokvavý průsak někde na hrudi, tmí se mi před očima, skřípu zubama bolestí a pak, když jen stěží popadám dech, když už nepochybuju, že jsem ve dví, pak ji mám. Pevně ji tisknu mezi palcem a ukazovákem a děsím se představou, že omdlím, že ji v třesoucí se ruce neudržím. Že se mi ztratí.
      A potom mi v dlani leží malá, zlatá, veselá pecička a spiklenecky na mě pomrkává.