SYLVA FISCHEROVÁ
PRAHA PŘÍCHOZÍHO
Nikdo mi neřek jak se má žít a kdy se
nejlíp
pije bolehlav
z čí rukou a na kterého svatého
Nikdo mi neřek jak se chodí nočním městem
aby nebyl slyšet pláč
ten neustálý pláč luceren a tramvajových dveří
co prochází škvírami mezi lidmi
jako od nekonečna po nekonečno natažená
nejvyšší struna houslí
Praha je veliký studený kvádr když padne
noc a ta noc je pod tím kvádrem
chodím po jeho hraně a nahoře a dole
mluví lidé jsou si sebou tak jistí
jako labutě na Vltavě
ranní snídaní
Ale mně nikdo neřek jak chodit
po hraně kvádru
na kterém rohu spadnout
a na kterém chytat duté ptačí kosti
Z dutých kostí jsme si udělali
syrinx
a hrajem na nábřeží
i když nám nikdo neřek
že syrinx je a my jsme a dát to dohromady je
krásný
že Praha je veliký dryák ředěný Vltavou
že se v sobě přelévá jako prezidentská vlajka
na Hradě
a jako ona i Praha někdy mizí
a to je konečně čas zjistit kdo jsme
a jak daleko je láska.
DOMŮ
Domů
bylo odjakživa to poslední,
chleba na stolku v bufetu, oči uvařené
z hospodských polévek.
To poslední co se nedalo
pochopit. Mlčeli jsme
samozřejmě, hloupě
uprostřed refýže,
kam chodili všichni ti lidi,
tak leda na výlet do osmnáctého století,
bylo nám špatně.
Bylo nám špatně ze zkažené sekané,
z tisíce cigaret,
z obnaženosti slova domů.
Jaké záštity, jaké kostky
vržené do světlíku bez dna
a co ti padne,
to je tvůj osud –
a tak jsme podkládali
skříně knihami,
knihy autoritou záchodových babek,
babky pivem,
a u piva to končilo. Domů
bylo
postřelený pták zemřelý až na obraze,
ty skoncované tečky,
ta vymilovaná přítomnost.
x x x
a pak měl pocit
jako by
,stromy přilétaly a odlétaly v ptačích maskách´
a taky herynky
viděl už jen v konzervách
vůbec všechno
viděl přímo v konzervách
ale když to vykládal
jedné holce v parku řekla
To je tím podzimem
/její konzerva byla promáčklá oslizlá a blbá/
a on ji zmlátil jako se mlátí
promáčklé oslizlé a blbé konzervy
a pak ještě nějakou dobu
bloudil městem
s těmi obrazy konzerv a uvnitř
ptačích masek
až potkal Picassa
nebo někoho kdo se mu
hrozně podobal
nebo někoho o kom si myslel že se mu
podobá
protože Picassa nikdy neviděl
a Picasso mu řekl
Tak se to přece nedělá
(Chvění závodních koní)
PEKLO, DUŠE, PRAPORY
Takže láska je dnes už jen
nevěra.
Takže my všichni co jsme si mysleli
že můžeme to co chceme
že nemusíme nemůžeme že chceme
že můžeme chtít co chceme
my všichni se sejdeme v pekle
se zvlášť strašnými tresty –
uprostřed cizích dětí, a hledej
to svoje
uprostřed cizích žen, a najdi
sebe
uprostřed bohů a zrní a spermatu
uvnitř duše a svobodné vůle
kde není nic
jen větry vlají
jako prapory
PODSVĚTNÍ MĚSTO
… a jako bys byla bez rukou, jen poryvy větru
tě dosmýkají k bráně Žalu.
A tam se pije. V podsvětním městě
pijou i zvířata, tygři chlastají pálenku
a nadávají na dějiny. Jaká svoboda,
když čas je plot
a člověk něco
v noci s korytem plným rygolů,
něco co vodí tím korytem
své otce na kraj času,
a oni umírají v půlce cesty –
Z procesí principů
teče nuda jak nudle,
červená jako červená řepa.
A Diabolos v uchu našeptává, že tohle město
je reklama,
kulisa postavená pro film
kterému stejně nikdo nebude rozumět –
Zrušit ten rezignovaný tón; tu pomalost těsta
co už vydalo
svůj záchvěv myšlenky
a teď se topí v setrvačném třesu sulcu;
tu anonymitu vyřízených, šmíráky co v šedivém ránu
čumí na koberec z dřevěných kostek,
tam si hraje Emanuel, spasitel světa,
je celý z vláken
vařeného hovězího.
Svět je placenta, najdeme
to dítě?
(V podsvětním městě)
x x x
Ale až za koncem a nejhloub
touha být jako všichni:
obcházet svůj dům jako obcházíme
mlhu,
zasadit strom
a nerozumět prorokům.
Já jsem taky chtěla
jíst ústřice s citrónem
na ulici Montmartru,
já jsem taky chtěla klid a prachy
a jasné barvy kamenů pod vodou.
Jasné barvy kamenů pod vodou!
x x x
Budeme tedy souzeni
jen podle svých skutků?
Anebo rozhodne
víra, ta, které jsme tolikrát nedostáli,
vrhali pochybnost jak stín,
útočili na sebe i na Boha,
nevěděli, jak a za co se modlit,
ale modlili se vždycky –
za kuropění i v dračím svitu
továrních komínů,
u prašivých, přežraných nemocničních koček
anebo doma
v krutém a bezútěšném světle rána.
Kdy úsvit je útes
plující mořem plochých ledových ker
s nápisy
Beznaděj Nevěra Násilí
Chlemstání Konec.
A Konec, ale s koncem:
žádná veselá předpeklí,
anekdoty na pivě.
Konec, kdy pluješ rozpažen
v ledovém tichu vesmíru
a vrnění hvězd, těch koťat,
už neslyšíš…
(Šance)
Svět je plný květin
A proč zlo nevyhraje?
A proč se tolik podobá
tomu cos miloval?
Co ti dá sílu přežít?
- To láska mate,
bere si těla a masky,
je krev a zrada
a směňuje se za sebe:
a to je trh, přerostlé bílé tuříny,
dřevěné vozíčky, mečíky ze zahrad,
skvělé figuríny žen,
ó tam je všecko!
A tak mění, až vymění –
a srdce pláče, ale pak i ono směněno
vidí, že je nejmocnější
protože nejúskočnější…
A to je podobnost:
jako-člověk
v jako-světě
směněných srdcí,
rudých mečíků
vražených do srdce
Vrazi tiše kráčejí ulicemi
květiny nechali v ráně
jdou si na trh pro nové
jejich zabití kráčejí proti nim
a vedle nich a s nimi
Svět je plný květin.
Cesta nikam
Mlčívali jsme v tramvajích
cestou kolem ohrad z vlnitého plechu
sami kolotající drogerie špatných úmyslů
a dobrých nápadů
na cestě Nikam
Tam stál chrám Techniky
z novinového papíru
s okny z lepenky
s věží ze sirek
s oltářem Industrie odkud se lily
všechny alkoholy –
vzduchem poletovali
Andělé pitvornosti, pili vodku
a přikusovali kadidlo revoluce.
To smrdělo jak konec prázdnin.
Je toto člověk? Je toto Bůh?
Bydlela tam ještě Poezie
lila se z bledých střev města
za ní jsme běhali
smečka zoufalců a čekatelů -
prodrat se průrvou okoličnatého času
konečně za slova, pryč,
tam kde jsi vypálen, vykoupán,
navždy ocejchován
a z cejchu vzlínají
všechny otázky!
Jsou dny kdy neumím žít
Jsou dny kdy neumím žít
nevím proč jde žena
proti mně, má jeden nos
a dvě oči
klade nohu před nohu
po chodníku, který sestává
z šedých čtvercových dlaždic, proč
čtverce,
na čtverci stojí muž, jeden nos,
dvě oči s bílým sklivcem,
oba v barevných hadřících,
tají to co je
spojuje
jak můžou jen tak jít, stát
v kulatém ránu
zvoní telefony
někdo někomu volá
každý každému
světlý, tmavý, hubený
každý v nekonečnu sebe
jak se sem můžou vejít?
je těsno
skleněné desky vzduchu
praskají
a krev se spouští na zem tramvaje
dají se do pohybu
naučení zachránit život,
sklivec v očích,
hadřík sebe,
z tebe,
čtverec
kruh
uprostřed na pykané
sedí bůh
Náhlý pocit
Náhlý pocit, že toto vidění světa jako nejasného,
necelého, krutě nespojitého – kam je teprve násilím
implantován smysl, abychom přežili –
je původní a pravé. Osmyslený svět
oplývající půvaby, načesanými ženami, rozhlednami,
paletou odstínů rtěnky stejně jako kantovskými rozlišeními
je nadstavbou, úpornou kosmetickou snahou udělat ze zrůdy krasavce,
svrchovaným malířským aktem, který z nespojitých linií
vytvoří matku sklánící se nad dítětem, Madonu, jejíž mrtvý syn
má zachránit svět, který je taky na fašírku…
Houpačka v hlubinách chaosu
Někdy přicházejí mrtví. Vlídnější
než démoni,
opakují že nás milují
míchají vodový guláš
jsoucí i nejsoucí chvíle.
Říkají že nemám
chodit tam za konec, kde bydlí
nehotový svět, kamenící
každou vteřinou…
Kde cesta je socha cesty,
ze snů a z hořčice a ze slz.
Odkud se sypou
domky z kategorií,
krátký spoj metafory, oči jak kružítka
v tunelu do prázdna,
slova!
Dítě se houpe na houpačce
uprostřed chaosu.
Chaos je bílý, rumělkově zlatý,
modrý jak pokoj s kolíbkou uprostřed,
pokoj po mrtvém.
Dítě se houpe na houpačce a dobře
se dívá. Za chvíli se zvedne
a půjde se
do kuchyně najíst.
V kuchyni je chleba s máslem
a hořčicí.
Bydlí tam dětství.
To nejsem já. Někdo jiný
chodil do lednice
ujídat kaviár. Dětství: housenka a motýl,
spojené jen
informací,
tedy pamětí -
a to je detail, král Říše Memorie:
detail působí bolest.
Matko, to my
přicházíme za mrtvými,
kameníme každou vteřinou, jsme
sochy z hořčice, jinak
nemůžeme žít.
A přece se hýbeme dopředu, dozadu, do stran
A proč by to mělo
dopadnout dobře?
Proč bych si měla myslet,
že jsem lepší než kdokoli kdo tady trpěl
jako zvíře -
ne lepší, ale horší,
a přece pořád
otázka po trpícím tvořícím,
Boží prozřetelnost
prostírá svoje závoje
jako pavučiny.
Bez mé vůle se ti nepohne ani vlas!
řekl
a díval se na chuchvalce vrahů jak táhnou
přes kopřivy příkazů a zákazů.
Švabachem evangelické bible
totálního předurčení.
Kudy se vejít do svobody?
Jaké slovo je tvoje?
To laskavé, to výsměšné?
Je to příběh, nebo modlitba?
Jsi poskládaná z toho všeho
jako složené oko hmyzu
a svět je stejně zmnohonásobený,
včela se brání
a zabodává do něj
žihadlo, zabít!
Zabít to všechno, i sebe,
kdyby nebylo peklo, ale ono je,
a soucit a lítost,
Boží oko nám mává nebem
jako spodničkou
a posílá své navštívenky,
dnes o páté přijde doktor,
vstaň, utři stůl, nachystej čaj.
(Krvavý koleno)
Muzeum motýlů
Vymýšlet metafory,
to umím nejlíp,
obalovat svět do slov,
aby neupadl.
Všechno si nárokuje všechno:
Sibiř
Saharu,
pole kvetoucí řepky
svítí uprostřed moře,
zlatí Buddhové
plují na myšlenkách jak
na létajících kobercích,
vysoko nad palisádami scholastiky, nad
kůlem u kterého se škvaří mistr Hus.
Sešívá to svět, takže vypadá
jako záplatované kalhoty.
Zespoda táhne.
Mrtví se křaplavě smějí.
Oni už vědí,
ale neřeknou.
Jsem dalekohled zkřížený s krasohledem,
jenže používaný naopak.
A co vidím? Zmagnetizované loutky
vztyčovat se a usedat
pod nebeskou elektrárnou,
ve které dřepí bůh, nad sebou plakát:
Svěř mi svou při
jak prorok Jeremiáš!
To všechno vidím, ale naopak,
ve světě zdrátovaném jmény,
aby neuletěl:
spoutaný, oddělený, odloučený, pojmenovaný,
muzeum nočních i denních motýlů
krásných i ve vitríně.
Noční jsou větší.
Živí jsou lepší.
Návštěvníci chystají popisky,
každý v svém dialektu
vlastních jmen a vzpomínek.
Kdo nemá řeč, mluví
v podobenstvích.
ANDĚL NA OKNĚ
Třeba nebude už žádné zítra
jenom dnes složené z okna, ticha,
odchodů a příchodů
a výkonů, věčných výkonů.
To je věčnost: opakovat něco
pořád dokola. Jako umělohmotná
kachna na kolotoči,
pro všechny kolemjdoucí
tentýž roztlemený úsměv:
kač kač, tak tak.
Anděl na okně
na mě hledí, hermafrodit,
ten se směje sladce
jako marcipán.
Co po mně chce?
On prochází časem
jen jako stín, vyzáří
svou trochu měsíčního jasu
a zase se zašoupne do věčnosti.
Té pravé, co vypadá
jako ledová krajina u Berouna:
s ledovým zámkem,
a svítí na ni deset sluncí.
Stříbrný plíšku, slídová destičko boha!
Jsi jenom pomocník.
Ty nekladeš nárok,
děsivý jako hora Sinaj
co se k tobě šine na kolečkách
jak filmová kamera
vteřinu před usnutím.
Bílý, vražený do barev
kostelních skel,
která tě rozloží na červenou, modrou a žlutou.
Takhle mě rozložili
na prvočinitele
a teď jsem rovnice
a čekám na vyřešení,
já -
Až jednou zjistím,
co je já,
dobudu vesmír.
|