21. dne měsíce trávy (II)
v kalném ránu
od úst stoupala pára
a má chůze
byla unavená
a jaksi stará
v kalném ránu
tiše jsem ustrnul
při volání zpěvného ptáka
od úst stoupala pára
a ne ledajaká
s každým povzdechem
ze rtů život unikal
kroutil se jako dým
v kalném ránu
od úst stoupala pára
nevidím
***
ježiš
abysme zas
nebyli moc chytří
železo železem
se ostří
a rozum o kámen
rozum o kámen
tiché „ach“
o ámen
ježiš
tolik zmatku
tolik pochybností
ve všech půlnocích
jen částečně vítaní
jsme hosti
modlitba děkovná
ze všech Tvých darů
ó Pane
tři jsou, nad něž není:
víno, jež sládne na jazyku
a trpkost mění v pochopení
ženy, nejrozmarnější
i nejroztomilejší ze stvoření
zpěv, jenž k nebesům vzlétá
a léčí bolest světa
***
tvrdíš
že jsem býval méně zamlklý
pravda
ale to jsme se ještě v dešti smáli
a za keřem milovali
když ostatní utekli
tvrdíš
že jsem býval veselejší
změnilo se klima zdejší
subsaharské předpeklí
Johan Klempa Trubka – nemilostné postpůlnoční blues
jen mě nechte – nechte mě jen
nějak si to v hlavě srovnám
zmaten zlehka, kýmsi naveden
po nočních barech courám
domů se nechce – chtělo by se komu?
nač chodit tam
kde každé ticho znám
plné stejnošedých tónů?
jen mě nechte – nechte mě jen
nějak dopadnu nakonec
neb zbytí není, zakoření
každej pitomec
***
na začátku prázdnin
v předvečer vrcholného léta
si vždy vzpomenu
víš přece proč
vzduch těžkne žárem
jehličí jako troud
a ptáci nekřičí
mlčí
o závod
***
nakonec
bych řekl rád
oč jsem stál
a kam jsme zabloudili
cesty příliš rovné
nás dovedly
mezi kruhy do obilí
když se teď ohlédnu zpátky
krajina usnula
natřikrát
***
bylo toho tolik
že jsem se až divil
třicet galaxií v hlavě
a celý vesmír
mluvil
jen sdělení
neradostné bylo dosti:
nedělej chytrýho
trochu už ti
rezavějí kosti
o moudrosti
pravda je zakletá
v nějakém tom víně:
náhoda není blbec
náhoda je vychytralá svině
zrcadlová
poslouchám baladu o lásce
má milá
kde jsi?
kam ses vytratila?
noc poté
jsem praštil pěstí do zrcadla
střepů bylo dost
krev netekla žádná
a možná téci měla
co bych za to dal
takhle svoji vinu budu vláčet dál
a cesta do nebe
mi uletěla
cestu do pekla
už jsem znal
o starých parcích
nebe je plný hvězd
(tady)
a to zas tak moc často nebývá
svatojánský chléb
a kanadská líska
v pozdní fázi byvšího léta.
vlastně jsem šťastný člověk:
nikdo mě nechce zastřelit
a nevykopává z ledvin zkrvavenou moč
žádný ostnatý drát
a boj o chleba
a přitom
nejsem šťastný člověk
neboť neuléhám
v posvátném tichu
tvého těla
zošklivěli jsme si
zhořkli
o nočních setkáních
ta hudba
je tak tichá
a slýchávám ji
jenom vzácně
na okraji vnějšího světa
asi
je po dlouhé době
zas jednou uvidím
jak přicházejí
v měsíčním svitu
z dálky
tady
už začíná podzim
v kostech mráz
možná konečně snad
přijmu pozvání
do země věčného léta