Dveře na vodu
I
PONURÝ, PRÁZDNÝ, NÍZKÝ DŮM.
A vločka padá, protože je sama.
A nebe: výduť v nic, nikam, nikomu.
Nás přísně, Kašpare, kryje sněhová tma.
(20. 11. 1999)
KNIHA ZISKŮ V RUCE OBZORU JEN
přivřená... Absurditu scény
jako by dovršit chtěl ten, jenž adoruje
sám sebe, hledá se uvnitř založený...
(13. 5. 2000)
PRŠÍ... Z ŠEDÝCH KŘÍDEL DNÍ
na Boží muka popadané
trosky deště ti zředěným
potem Krista myjí dlaně...
(18. 5. 2000)
LIST SEBOU SKRYJE PÁD...
Však ty čím zakryl bys
úzkostí podlomená kolena
a s hlasem sedmý pád... Chtěl bys být list...
(26. 5. 2000)
MOCI SE VRÁTIT, NĚMÝ, S TEBOU,
když počínají dloužit se už stíny,
a sami lichou byli bychom setbou...
Moci se vrátit dřív než nyní...
(30. 5. 2000)
II
NA HRDLO PÍSNĚ ZAVĚŠENÝ ZPĚV
rdousí... Svíravé ticho krovu
nad nimi rozkročené lenivě
nehodlá samo sobě vstoupit do hovoru...
(18. 6. 2000)
ZA SKLEM HUDBY OČI ZAVĚŠENÉ
na strach... šeré vlákno
prsty k pádu upouštějí jemně,
avšak smyčku kreslí už jen na dno...
(19. 6. 2000)
PŘÍBOJ LET KDESI... BÍLÁ STĚNA...
za vsí v prázdnu po fotbale
přehrává nokturno od Chopina
houpací křeslo Krista krále...
(9. 7. 2000)
SAMOTU PTÁKŮ POD JAZYKEM,
hrdý, než zabijí...? a zdalis též
přítomen v díle, kde smrt je zvykem
šestého přikázání zabiješ...
(14.–15. 7. 2000)
DNES... VOLÁNÍ ZADRHLÉ JAK ZIP
u kamenných kalhot... večer sjíždí z náspu,
avšak druhý násep zarazí
hned zmrtvýchvstání: l’art pour...
(12. 7. 2000)
III
VYPRÁŠENÉ GATĚ POLÍ...
o cosi třást se, nespat
pod cepy... jak myš, jež vběhne do soukolí
a myslí na ementál...
(3. 8. 2000)
ODEJÍT, ZBYLÝ... TMA MÁ SÁNĚ,
přes zahrady veze tě
(úzkostí ještě nakládá je)
k vymyšlené Golgatě...
(25. 2. 2001)
MILOSRDNÉ SMRTI V POLÍCH
března... dveřmi na samotu
vychází Kristus s bílou holí
dohledat smysl spásy k mottu...
(2. 3. 2001)
K OBZORU POLÍ... LÁNY TICHA...
kam bědné, Pane, povedou,
smrt jsou-li klíče pro hříšníka,
jenž zamyká si před sebou...
(12. 4. 2001)
ZAS MLHY, HUSTŠÍ SOTVA... STUL
se na práh... dýmem ze spálených natí
teprve srpen, somnambul,
zoufale zkouší – sám sebe zvrátit...
(24. 8. 2001)
IV
HLEĎ V TOTO NIC, JÍMŽ JSI:
prostor je prázdný, k obývání
jen prázdnem. Tma blíž. A dopisy
v láhvi soumraku plují za ní.
(22. 11. 2002)
ZA OKNY TÁHLÝ PŘESYP KRAJIN...
blátivá cesta předpolím
se ztrácí, jako do únavy
propadlý slasti temný klín...
(11. 1. 2002)
NEBÝT UŽ... NEBÝT NIKDE, NIC,
pod žádným víkem zítřka, tího...
neslyšet tělem stráveným
hlínu dýchat z posledního...
(4. 5. 2002)
DNY DNY TAKTO ZNOVU Z NIČEHO
a noci noci nazpět v nakažlivé nic
Bůh kdesi kdesi klesá tiše mour
cihel přinesených do padající cihelny
(12. 3. 2002)
STOLY UŽ BLÍZKO NEBESTĚN, DNA
korun v ponížení pitevny.
Bělení. Zima. Měsíc se slévá,
mezi rty světlo, v škvíře tmy.
(7. 12. 2002, 2.00)
V
SVĚT? STVOŘ JEJ! – UVIDÍŠ,
jak se ti pod dechem hroutí dílo,
ač do něho přece vložil víc
anděl: jemuž nic zbylo.
(14. 6. 2004)
NÁŘEK KAČEN. BRZY ZTROSKOTÁ
poslední záchvěv barvy, vzlyku, tvaru.
Ticho zmnoženo je do chorálu
a ty jsi němý, němý jako tma.
(28. 6. 2004)
ANI NEPRAVDĚPODOBNÝ ANDĚL SE JEN NEZDÁ,
neboť ještě není...
Smrt tím, že si slova přivlastňuje,
už brání vysvětlení.
(15. 6. 2003)
ŠKAREDÝ PODZIM, JAK VZKAZ JEJ ČÍSTI:
jsi doma v tomto zostření mysli,
potácivý? Obrazy, slova.
Tak krásný podzim: jak jej pojmenovat.
(6. 11. 2004)
JÁ, SMRTELNÝ, MÁM-LI TEĎ ODEJÍT
do prázdných prostorů, z nichž vládnout nemohu jim –
stopy své v stíny měním a je v zmatení
a takto odkazuji.
(20. 6. 2004)
Výběr ze souboru 100 čtyřverší zaznamenaných převážně „na okraji dnů a textů“ v letech 1999–2004. Několik málo bylo převzato z dřívějších souborů – úvodní text Ponurý, prázdný, nízký dům je ze sbírky Dům mezi okny (H&H, 2001), některá čtyřverší z první části vyšla v souboru Sadem království samota ostřejší ve Welesu č. 19 (2004). 