EVA ZVĚŘINOVÁ
Klášter
Občas mívám pocit, jako by se zastavil
čas a nebyl. Byla jsem tehdy poprvé v Koreji. Letní kurs o Zemi jitřní
svěžesti. Odpoledne. Sjeli jsme s hlavní silnice a pokračovali lesní cestou.
Ve 14. století se buddhismus ukryl v horách před novou vládní doktrínou
- konfucianismem.
Přivítal nás mnich v šedém oděvu z hrubého
plátna. Vyholená hlava, na nohou bílé, na špičce zahnuté, boty. Brána
do kláštera byla otevřená. Prošli jsme pod prohnutou stříškou na dvou
mohutných kmenech, tvořících bránu, mohutná vrata se zavřela, před námi
se otevřel nový svět a od té chvíle jsme nesměli mluvit.
Ubytovali nás ve velkém pokoji s vyhřívanou
podlahou. Byla příjemná. Rozprostřeli jsme na ni své ibul (tenké matrace)
a rozhlíželi se. Celá budova byla umístěna kousek nad zemí, nestála na
základech. Okna byla ze dřeva, tabulky z tradičního ručního papíru. Komáři…Smíšené
pocity. Spánek.
„Tuk…, tuk…, tuk …“ – čtyři ráno. Mnich,
bubnující na malou kulatou tykev pomalu a klidně kráčí kolem komplexu
budov, rytmicky brumlá sútru. Víčka jsou zlenivělá. Je tmavě šedo. „Tuk“…vstávej!
Poslechnu, vstanu a jdu k prameni. Malé
korýtko, vyhloubené v kameni, sbírá pramínky ranní rosy. Voda je ledová.
Uvědomuji si hranice svého těla.
„Dong“, ozve se po chvíli vznešeně z altánu.
„Dong“, promluvil buben-sud, visící pod
stříškou. „Dong, dong“, ze šedi vystoupí klášterní budovy.
„Dong, dong, dong“ střechy jsou kopií obrysů
údolí.
„Dong“, sluneční paprsky nesměle líbají
rosu. „Dong, dong“, přísnost skal nabývá s východem něžnosti, „dong, dong,
dong“ vystrčí na odiv bachraté pupíky…
„Dong“, zvuk bubnu postupně zrychluje. Nabývá
rytmu. „Dong, dong, dong“, vlní se, valí se, zaplní údolí, vrazí do úpatí,
vrací se ozvěnou… „Dong“, další takt, „dong, dong“, srazí se s předchozím,
„dong, dong, dong“, přeskočí dunění, “dong, dong, dong”, zmizí zpět ve
víru, “dong, dong, dong” a znovu vypluje, mohutní, roluje, tepe a “dong”…
„Odkudsi vychází mniši… Zpívají sútru. Hlubokým
hlasem. Jediným tónem. A jdou. Rozvážně. Údery. Splynuly se zpěvem… Vodopád…
Není znát kde jeden skončil a druhý započal. A oni kráčí. A jsou jedno.
A každý sám. A buben vře. A za každým krokem pak na zemi dopadá vznešený
sluneční svit.
”Doooong.”
A náhle je ticho.
A je nový den.
A srdce bubnuje.
A já jsem jiná. |