JONÁŠ ČERVINKA

Dospělost

„Pane, co je to dospělost?
Snad ne jen slovo tisíckrát odrbané
v hubách moudrých?“

Nahý, uvnitř nahý, zvenčí nahý
ležíš a přitahuješ si pokrývku až do krku
Pokoušíš se usnout, oči jak slívy,
jak staré dukáty ti utíkají do noci
Něco ti nedá spát
To mýty lásky se dnes jak kuličky hroznového vína
rozsypaly po světnici a šlapalo se po nich
v šíleném běsnění dospělosti

Bez vzpomínek na svatební kytici
Bez potřeby jít vždy příkladem
Bez úcty

„Viděl jsem to! Pane dnes viděl jsem to!“

 

 

V přístřeší pěny

Jednou spatřil jsem
obrovskou černou vlnu
a pod ní sebe,
zděšeného v přístřeší pěny

Různé fáze života
do očí mi byly
jako plátky syrového masa,
jenž na talíři
rytmicky jsou rozloženy

A ono nešlo utéct!
A ono nešlo říci ne!

Strach byl
v té chvíli němou odvahou,
harpuna pomocí,
kašel útěchou
a vyslovení svých možností
pouhou konvencí,
co čpí vůní
mrtvé velryby

Ale ani zlomený třetí obratel údivu
nezměnil nic na tom,
že kapky vody ustrnulé,
měli začít řezat tou správnou,
ostrou hranou nože

Imaginace je vířivá
a já si v přístřeší pěny
uvědomil poprvé,
že jí nelze nijak spoutat ani zařadit

 

 

Pro nás víno a vodu prosím

U stolu:
On měl rysy indiána, snad i ránu vůdce kmene,
o matce se však nikdy nebaví a o otci mlčí.
Ona měla ruce jako lopatičky ukradené z dětského pískoviště,
skvrnité a studené po dešti
Seděli tam spolu -
byl jsem tam navíc a přesto jim tolik potřebný

Ten čas společně strávený v kafé byl palačinkou hledající svůj tvar
(zrozená z ničeho umírající v nic)
Bar byl tu noc delší než přehlídkové molo se třpytkami na očích,
a morality se proto rozbíjely jako křišťál o beton

Limity jsou dány - mezi jejich naplněním
se však mocně rozfoukává prach v blažené nebytí!

 

 

Venuše

Zahlédl jsem tě v úkosu mramoru,
v souloži osmitaktí
Zahlédl jsem tě na náměstí v Sieně
s šaty z neznámé tkaniny
Zahlédl jsem tě bez doteku
a přesto mě bříška prstů pálila

Byla jsi to ty -
živá, jelikož v přestrojení

Víš jak nikdy nezmizet
Jsi ukrytá ve vlasech smyčců
a orchestr vyhrává rázně do vloček

Zahlédl jsem tě v úplnosti překotného

Byla jsi to ty -
krásná, i když ses vzdala perutí své oddanosti
krásná, i když jsi prodávala barvu z pomeranče

 

 

Z Jitravy

Je mléčné ráno,
mlčenlivě prosté, pramálo slavnostní

Zledovatělá cesta je posypaná
popelem pro nesmeknutí
a proto tolik na odchod
Jdeš k autobusové zastávce
a neotáčíš se
Psi ti proštěkávají vesnicí

Až mi zmizíš,
vrátím se do chalupy
a učešu přikrývky vzpomínek,
co po nás zůstaly rozvířené
v podkroví

 

 

KONÍČKU

Dum spiro amo – (Canto LXX)
 

Koníčku uháněj přes rotundy modřin, do lavin mladých těl.
Vůle je krátká, nejprve je výdech až pak jeho zhodnocení.

Koníčku uháněj. Čas, ten lesklý mečoun protne vlnu na blankytu zítřka.

                 A My? Jsme věčně v odhodlání.
                 A My? Jsme věčně v mezikroku.

Ty ale uháněj přes pole zlatých makovic. Jen ty sám!
Bez sedla z perletí, bez jezdce, jenž ti jistotou lámal hřbet.

Uháněj pro radost - to je, když ohňostroj počítá s volností padajícího
a minulost je zrovna znovuzrozením ryby vpuštěné nazpět do rybníka.

Ty ale uháněj, ještě než začneš citovat jiné - nabírat ano, nikdy však nesebrat.
Koníčku uháněj přes pouště žlutých minorit, skrz vůni zralých datlí.
Nepodáš ruku cizím, v letu nemůžeš, víš to, uháníš…

Koníčku uháněj přes ostrovy bolavých levandulí, obdivuj moře z vrchu,
ale nevěř duze, překlenula ho krásou od jednoho břehu k druhému,
pouze aby se mu pak mohla ztratit.

Koníčku uháněj přes stádo hebkých včel, kde ženám padá pyl na nárty
a kde je povinné milovat koťata pro jejich nezkušenost.
Koníčku jen ty sám! Už tak jsi předem svázaný, už tak vzpomínáš,
aniž bys doposavad vyrazil - bez fotek, beze slov, bez odpovědí...
Často tě někdo jenom lehce pohladí, ale na pláč už budeš daleko,
blaženě osamocen, vždy na počátku konce jako slza v koutku oka.

Koníčku už  o tobě namluvili mnoho. Ty jsi se ale našel  v rámu světa
jako kapka červené na Pollockově obrazu.

Koníčku protni promenády cizích ulic.
Osvoboď holuby z voliér a nestarej se jestli pak umřou v letu.
To co bylo se ztratí jak prsten na zkostnatělé ruce.
Koníčku uháněj přes rytmy tamtamů, jenž ti doposavad byly cizí.
Koníčku v námluvách plameňáků hledej sám sebe, v letu neslyšených,
pára ti jde od huby když stojíš.

Koníčku uháněj přes fialové parky odpočinku, kde zrovna podávají čaj
V úsměvu těch mladých dívek se zračí horizont, ty jsi už ale za nimi,
před dalším na obzoru.
Chvátáš do zimy rychlostí při které si voda nedovolí zamrznout.

Koníčku uháněj přes rezavé bory svědomí až daleko na sever.
Nemáš alibi, neznají tě, neznáš se.
Nemáš čas na výčitky ani na omluvy.
Prach nestačí usednout, stejně tak jako krása zakořenit.
Koníčku -  v tom je tvé vítězství, kde není poražených.