JIŘÍ ČERNOHLÁVEK
Óda na potulnou kočku (ze stejnojmenné sbírky)
Óda na potulnou kočku
Myslím na tebe, potulná kočko se zplihlou srstí,
jak á dva tři pelášíš nasolenou zimní břečkou,
mizíš mezi stíny
neduživých stromů a objevuješ se ve světle
uličních lamp. Táhle zavětříš, než zvábena pachem jíšky
změníš směr a s prohnutou páteří vklouzneš
rozbitým okénkem do technického podlaží.
Tady jsi doma. V šupně na uhlí
piješ ze smaltované misky, nasloucháš pop music,
tichému smlouvání o ceny ojetých životů
i brilantním řečem kurevníků z kavárny v přízemí.
Tohle je přece něco! Teplá polévka
k ránu všechny osvěží, a kdo si pospíší,
stihne ještě studený autobus ve tři.
Ale co je tobě po všem lidském trápení
a shonu, neboť všichni jsou tví a sama nejsi ničí.
Čistotně se olízneš a se zaťatými drápky stoupáš
do pátého patra obchodního domu, kde se sladce tulíš
k měkkým bačkorám nočního hlídače,
šmírujícího manželské páry v zadních traktech činžáků.
Často tě pak ráno potkávám na schodech, jak čekáš
schoulena na rohožce na první otevření dveří.
Na, či či, na – mňou, volají děti
a někdy jim vklouzneš až do postýlky,
kde tě ukrývají pod peřinkou.
V poledním žáru únorového slunce se ráda
vyhříváš na víku popelnice – stále připravena
zmizet na lehkých nohou před úderem klacku někam do neznáma
mezi zdmi betonového dvorku.
Ale vždycky se zase ke mně vracíš s propadlými boky
plná žebráckých vší z předměstských zahrad.
Ty, bezejmenná kočko se zplihlou srstí,
všude tě potkávám a stále na tebe myslím.
Trosečníci
Starý věšák na šaty si chytil zlatou rybku
a hned spolu švadronili ži-ži-ži,
že Evžen přežil už tři infarkty,
a půjde-li to tak dál,
má stále ještě šanci.
Na nábřeží se brodili po kolena v slunci
a celí potřísnění slastnou nádherou
se vedli za ruce kolem Botiče
až k botanické zahradě.
Z dláždění si pak zobli trochu historie
– nic moc a chutnalo to mdle,
a proto se v čínské restauraci dosytili uměním
s disidentskou politikou.
A než ji doma elegantně svlékl, řekl:
Miláčku, my páchnem touhou
jako chudák klavír na mé obehrané desce.
Podkrušnohorská romance
Pamatuj si, že já jsem tvá hvězda. Vycházím
v bederní krajině slepých hor a zapadám
s čolky do chladné vody oprámů.
Mezi námi je smlouva: Vezmu ti všechno
a dám ti tolik úzkosti, že budeš zpívat
jako drátěný plot za holomrazu.
A kdybys náhodou potkal víly
vracející se od pramenů lásky – ani si nevrzneš,
neboť má dráha je z ostnatého drátu
a její apogeum leží v tvém srdci.
Proto ti radím: Přitul se ke svému zoufalství,
nech se štípat od jeho blech a olizovat drsným jazykem,
až všechna nenávist v tobě zuhelnatí.
Rozlož se na prvopocity, abys prošel čtyřmi žaludky času
a zase se protáhl štěrbinou ke světlu.
Pak se domluvíš i s mrtvými stromy
a uvidíš, že přežiješ i v suchém kobylinci.
Máchova cesta do Itálie
Vtom volá přední: „Není ho,“ a spadna letí dolů.
Procházka navečer. Déšť pod stromem.
Z olova ulité schody.
Prokleli Salcburk na mezi v deseti řečech.
Přibili na kůl. Chcali z mezníků.
Hory a mlhy. Bouře. Chléb s rozinkami.
Třetí přišel.
Žádný oběd. Divná světla.
Andreas Hofer MDCCCIX. Šestnáct stíháno.
Ráno ve čtyři hodiny vstali a lehli opět.
Já lezl lesem. Vergiss mein nicht!
Vítr rachotil kostlivci. Snášel žebra o kamení.
Slezli jsme po prdeli.
Jiný hlas se zdál.
Silnice, vozíky, nesmírný déšť bičoval jezero v nás.
Krásné krajiny zříceniny.
Ještě kousek masa a něco polívky.
Pak přišel nějaký se samými prsteny na levé ruce
a jeden s bičíkem. Po ulici lítali furverzňáci,
dlouhé za sebou šmíkajíce řetězy.
Strašlivé polosvětlo, osoby Krista a lotrů v zimničním snu.
Mnich v žaláři s nůžkami.
K večeru nás dohonili hrabata s vozíkem
a volali „Guten Abend, meine Herren!“, že jsme museli děkovat.
Krásný večer. Vzadu hory. Nový měsíc.
Christus treibt die Käufer.
Kretén seděl na mezi jako opičák, šklebil se a kousal chleba.
Dlouhý vyzáblý obličej, vysoké vráskovité čelo.
Čeští v brnění oblečení páni.
Amfibie, ryby, hmyz. Motýli – mušle,
Musik vom Kapellmeister Bellini.
Vyvolávání ženských. Smích v noci.
Dvůr. Chodby. Zrcadlo. Holubi.
Tři grácie
Ta zimomřivá bytost z řeky,
která propouští lodě pod betonovými mosty,
útlými prsty láme tvrdé kosti ledů
a roztáčí rezatou korouhvičku kolem mé hlavy,
abych dál šlapal půlnočním světem,
i ta, sršící na brusných kotoučích
pekelné kletby, když obnažený zoufalstvím
si k ránu připíjím sám se sebou na shledání
z poslední láhve na rozviklaném stole,
vedle té, která lechtá stromy,
když shora padá první sníh
jako Jidášův polibek do zahrad,
aby v zimním tichu nepropadly melancholii,
jedna za druhou vrhají černé kostky
do krátkých dní na konci roku
a chamtivě shrabují ponuré výhry
– zmrzlé ptáky z okrajů silnic.
Tajný život
Odejít jednou do hospody a už se víckrát nevrátit,
proměnit se cestou v káru nebo koně
a ani mrknutím oka se nepřiznat.
Být vývěsním štítem na zapadlé oficíně
a třepat se celou věčnost na větru a dešti,
žít jako klobouk té vyšinuté paní odnaproti,
se kterým už třicet let chodí do tržnice
– k tomu je třeba hodně odvahy. Jenom zkuste
přestát nedělní odpoledne s neduživým stromem
na rohu odstrčené ulice a propadnete se
do bezvědomí sešlapaného střevíce.
Noční tažení
Dejte si pozor, domy se hrbí
a prázdné město uhýbá bolavýma očima.
Silnice se potí a zahrady voní hřbitovem.
Zahoďte věci a držte se při zdi!
Už obsadili východy a prohledávají odpadky.
Schovejte se v křoví, nebo vás zardousí.
Přitiskněte se k zemi a mlčte.
Odporné čumáky! Uši jim hoří
a mastná srst se leskne jako bodáky.
Myslí jen chřípím, ale jsou silnější než vy,
a kdyby vás našli, tak nedělejte hlouposti
– usmívejte se a líbejte je po tvářích.
Zatím však ležte – ještě o vás neví
a brzy zajde měsíc.
Konečně se vzdalují. Opatrně vstaňte
a otřete si hlínu a listí z kolenou.
Slyšíte, jak mlaskají v postranní ulici?
Rychle zvedněte brýle a zmizte!
Hospodský žalm
Je ve mně příběh z nádražních snů
i šramot modlicích mlýnků
Má žízeň je jako pláč stařeny
vyprovázející duši uhynulého zvířete
skrze kosmické zdi až do zahrady
neodvolatelných výpovědí
Jsem jedním ze zbytků dne
který se zastavil u nohou boha
pojídajícího své děti
Z hlubin
Koleje – spálená města
mizí v drobnohledu a větrné zobáky
napichují ostnatý drát
Smutné olše
podpírají zakrslé nebe
a dětské sny
doutnají mezi pražci
Sůl hnojí jalová pole
a zášť krápe do otevřené dlaně
Hlad po večeři
Psí štěkot místo lásky
a výkřiky nad močály
probouzejí dávivé mlhy
Z Počátek
Podzim mě udeřil do tváře
a hroudy deště
jako na nebi tak i na zemi
zalily cestu
Hlas z jezera zní
jako vzpomínka na smysl života
který jsi ve snu nalezl
a zase ztratil
Křehké myšlenky
se rozbily o černou skálu
a vítr jindy bohatý a slibný
se pere o mé kosti
Po dešti
Chyť za hlavu
dračí soumrak rybníků
s plachtou červánků
a volavkou v rákosí
a sedmkrát řekni kdo jsi
abys neutonul v blátě
a obětuj pestré křídlo z motýla
který vzlétl pozdravit
tvou plachou duši
aby sirény jeřabin
neutancovaly tvůj obraz v tůni
Jsi všechno co o něm víš
i všechno co víš
že by mělo být
Cestou do Emauz (ze stejnojmenné sbírky)
Pod jazykem
Příběhy vyrostly z révoví
ve kterém ropuchy hledaly čtyřlístky
a střely hvízdaly jako smrt z lásky
To já jsem tudy prošel
a zakopané cikánské housle
na mne volaly
Dnes nelžu syčela luna
a jízlivá krajina řekla
Nic nevidím jenom svítání kamenů
na kukuřičném poli
Slyšíš jak kvílejí sanitky
Březen
Hledej mě třísku po třísce
výkřik za výkřikem
v suchém praskání větví
Jsem tady v úkrytu plném krve
a hučení v uších
je vítr
který ryje do bronzové desky
Hledej mě hlízu za hlízou
výmol za výmolem
nádor po nádoru
v prvním rašení mechu
Jsem tady jako prázdný rukáv
pohled na špinavou řeku
i hladové poezie mokvajících tkání
a tvá rozbitá ústa
na která padá prach osamělého mlčení
jsou jednou z mých ošklivostí
Jsem tady jako saze v koutě dvora
noční řinčení skla
jódové nebe hromada hadrů
a omrzlé jaro na řeznickém háku
Za vsí
Slunce se stěhuje z lesních samot
a pozdravuje tě ošatkou bříz
Za vsí vytryskly jeřáby
a ocúny slibují nádhernou smrt
Ryby vypily rybník
Nejsem vlažný jenom trpký
když cestou ohýbám vítr
a vracím se
pro smutnou píšťalku pološera
Barboře
Buď tiše – vážka naslouchá
slepýš se řítí mezi kameny
a okřídlení mravenci spěchají
vysvobodit zajatého prince
Odvážně zatočím čepicí
a vrbové proutky se promění
v sedm divokých koní
Jsem neviditelný
a zlatý klíč od království
je v mé kapse
Pod slupkou však žije
zavilý červ Když nepřemluvím
tři sta třicet tři stříbrných křepelek
nikdy se nevrátím
Žabí stehýnka prchají ještě po smrti
Pirousův ostrov
Odsouzen k věčné samomluvě
vyhlíží k orlímu nebi
Křičí
a podmořské ticho místo odpovědi
kluše kamennou nocí
Zelené mušky věnčí mu čelo
které z bujnosti ryje
tržnou brázdu do polární nudy
Popelec
Plevy výkřiky po větru
a pěšiny zapadly na tři větrné zámky
Pečetě ustřiženy
Říkejte po mně
Slepými kroky jsem přišel na svět
bez vlastní viny
Studený déšť vyhrabává
příbytky osamělců
a prapory kouře se pozdravují
s cáry světa
Všechno co srdce nakradlo
teď zůstáváš dlužen
Výlet do solné komory
Vyhodit si z kopýtka
a zastavit se u klášterní fortny.
Překládejte: Všechno, co bylo stvořeno,
je tady, aby poukazovalo ke svému stvoření.
Dva vzorní pavouci v sakristii.
Opít se Klimtem po ránu.
Host slídí v obrazárně:
Nepoblitý, Vytřepálek pěkně popořádku
a za nimi potměšilý úsměv
frigidní baronesy
ve společnosti tajného rady.
Naproti visí rozjívení důstojníci.
Kudly vzhůru, příteli! Omyl
vysvětlíme při kůropění.
Jenom znalci ovšem vědí,
co je to bušit na víko,
když samo sobě strdím
zůstalo srdce v pravěkých tmách.
Promluvit s hořícím keřem
na svahu ledovce a odejet nikam,
protože tam jsi doma.
U tetičky
Oblaka od Rawy Rusky veslují nad Vajgarem
Kde je ta láska kterou vypili voli
Platzmusik na tržišti a procházky uvnitř hradeb
Slušné dívky se nikdy nesmějí až do bezvědomí
Večer město odlétá na lyrický sabat
Dovzpomíná se Milčinka nebo nedovzpomíná se
Milčinka prvotního konce
Stříbrné aero přelétává lesy
Ty šaty po mamince jsem přešila a jela na výlet
Vojevůdce ve sluneční zbroji stojí na pokraji louky
Pan otec se šklíbí a otáčí pikslou
Musíš jíst abys unesla samotu
Spí těla v stínu duše a čekají až sprchne
nebo že se něco stane
Potom možná dojdou k mostu
a strmým skokem vzlétnou vzhůru
Erotická šílenství lípových krásek
Ejhle matka která to doplakala
Výstřely z lomu zbloudilé v obilí
to jsme my kdo postáváme před kaplí
v erbovní vůni pivoněk
Zátiší
V zahradě kohout pojímá slepici
Bůh není – jenom církev a kněží
a ko-kokoko To slunce tak šíleně bolí
Už dlouho nikdo nesekal trávu
Neptej se kudy kam
když slovo nebydlí
a světlo popírá
Vysemeněné rty odříkávají plané modlitby
Za humny přeběhne liška Ryška
Pomoz si Jiříku sám
Na tahu
Opřeni o mlsné jazyky
přebírali jsme vši
a čekali až nás osloví hvězdy
Při prvním znamení jsme vyrazili
Vpředu šel harmonikář
vlevo pochodovali malověrní
a posměváčci kráčeli vpravo
Průvod uzavírali epileptici
Obecní fízl rozdával autogramy
Večer se obsypala luna
a vítr přibouchl dveře do ráje
Sedmkrát zašifrováno zahučelo slovo
Podvečer
Přilijte louh do Beethovena
aby v nebi zasyčelo
a pokračujte po střechách
na Petřín Slibuji vám šeříky
a přes peřeje cestu do mlýna
Na břehu sedí rybáři
chytají na třpytku
hladové ryby a táhnou je
za jazyk k smrti
Odejdi šeptá mi vrba
Mlynář se oběsil v mém náručí
když mu vojáci zkazili dceru
Naposled kolem věží
a vtrhnout vikýřem do tmy
Ad punctum Dvořák
v zahradě s netopýry
(Z básní rukopisných a do sbírek nezařazených)
|