Noc I
Za noci, kdy červi konečně
požrali Lenina, jsem pochopil,
že prázdnota zapomněla dávit,
pouze kdesi lupla a proměnila
se v zdánlivé ticho. Ale co my
víme o všem, co kdy uštkla smrt?A v té jediné noci, kdy Johánek
z Pomuku prošťoural popel Jana
Husa a objevil neohlodanou kost
Víry, tehdy v té noci navíjené
krví se i Johanka z Arku nadobro
zapomněla v bolestech porodních.
Noc s Ivanem Divišem
Modlitba Tetrazepamum,
noc, ve které se blýská roh
jako archetyp lidové slovesnosti.
A právě na tom místě dómu
zanechal ještě anděl otisky
křídel v podobě lidského stínu.Z onoho prostoru vystoupily
nejprve obroučky brýlí
hranaté jako tahy kubismu.
Oči nasvícené lunou zablýskly
se nezměrnou něhou, ale také
Kosištěm hněvu. Když praskly,vlily se do mých žil strachem,
ta minulost, která se z nich řítila,
řvala a drásala vědomí humanity,
pošramocené stoletím dvacátým
natolik, že ani Bůh nespravil by to
mořem slz, výčitek a modliteb.Později se zformoval obličej
a ústa plná slin se extaticky
rozstřikovala po mé kůži,
otázkami hloubila otvory
v povrchu jsoucna dosud
nepostiženého MUDr. Smrtkou.Postava v rohu zbytněla v muže,
který na mě křikl: „Co jsi zač,
ty svině!? Jsi nacista či komunista?
Jsi rádoby humanista nebo rádoby
Filozof?“ Řekl jsem mu, že jsem básník,
ale on mě vší silou nakopal do prdele.Přistál jsem hubou na starém, hnědém,
zaprášeném koberci a ani jsem nemukl,
schoulený do klubíčka jsem pozoroval
přesuny toho neznámého po místnosti,
přecházel sem a tam jako tygr v kleci
a křičel: „Bolševik je kurva! Víš to?Ale co ty o tom můžeš vědět! Dřepíš
si tu na prdeli a škrábeš ty své básně,
které stejně nikdo nečte, leda tak vítr,
zahrada, hvězdy, kameny, psi a květiny.
Cha cha. Není to směšné, takhle psát?
Člověče, vzpamatuj se, dokud je čas!Já mám konečně něhu, která jediná
je ještě schopna tázat se po smyslu
volby. A co máš ty? Respektive co ti
ještě zbývá? Jen kvikot prasat, která
vezou na porážku, hnůj na polích a
naprosté odcizení ve vazalství samot!“A tehdy jsem pochopil, že v rohu místnosti
hovořím s básníkem Ivanem Divišem, že na
tom starém, hnusném koberci opravdu nejsem
znamením své doby, ale pouze lejnem, které
ulpívá kdesi v potrubním řetězci politiky a
splachováno stále dál, blíží se konci svých dnů.Ano, jsem lejno, které nemá zdání o tom,
co bylo, o lisu morálky určené stranou,
o těch, kteří necouvli a nebáli se, když
strach všemocně sžíral lidskou duši
státem, který znám pouze ze školních
lavic s ruštinou v ústech vzpříčených.A Diviš pokračoval: „A co dnes tenhle
Kocourkov? Ten tyátr obludnosti! To
hýkání z poslaneckých lavic! To věčné
handrkování a přetahování o nic!
A jsi-li opravdu básník, máš pro to srdce?
Chápeš vůbec běh těchto dnů?“„Ano a třikrát ano!“ řekl jsem a pokračoval:
„Máme přece svobodu slova a můžeme
konečně vycestovat za hranice naší vlasti.
A naše možnosti jsou vlastně neomezené.
Konečně jsme tedy dosáhli skutečné svobody.
Jen nesmíme opomíjet volební účast.“„Tak toto je největší vrchol ironie!“ řekl Diviš
a vyprskl řeřavým smíchem, otočil se ke mně
zády a prošel zdí. Z kapsy saka mu vypadl kus
papíru. Byl na něm napsán tento vzkaz:
Třináctý měsíc je Hruden. Dostav se prosím oholený,
živý nebo mrtvý k prospěchu své vlastní duše.
Noci pastorální
I Noční proud
(Bratrovi)
Je zahumně. Je potměčin.
Toulavý mezek, pes, hurácím.
Je sršení větví lesatvář.
A měsíc pavouk tká světu zář.
Kraj chová krev. Zdravený neoddech,
řeky zvon. Hýbá se navěky – Kakofon.Je zahumně. Je potměčin.
Je noční proud ztepilých meluzín.
Kámen se nahýbá nad kámen.
Ze tmy se prodírá prapramen.
Je zahumně a do ramen větrokain
nože vráží! Jde všemi křídly temnostěn.
Můj nespoutaný bažín.
II Za oknem domu
(Tomáši Pělovi)
Nehybnost tmy puká
v kloubech ticha.
V temném mase lesa
mrká pouliční lampa.
Jako by zvala. Jako by
zvala duši jinak dýchat.
III Vleže
(Lukáši Pracnému)
Jabloň škrtá o Velký vůz.
A hlína tak hladí a tlačí.
Je podzim, možná Je možná
blues. A ticho stáčí čas do
krve dědictvím lesů, polí a vět.
Dávno jsme jinačí – láskou.