Trvám na svém Brně

Po městě, jež je mi souzeno (Brněnská zákoutí v poezii)
Weles, Brno 2007. 104 stran, doporučená cena 249 Kč. Náklad neuveden, vydání první.

Čtveřice editorů, pětice fotografů a čtyřicet básníků. Městu Brnu se tak v pěkně vypravené knize se sympatickým horizontálním formátem, který zvláště svědčí fotografiím, ale sluší i textům, dostalo vrchovatě pozornosti. Ze svého vztahu k brněnským zákoutím se vyznali autoři, kteří se tu narodili, kteří se přistěhovali nebo je to do Brna na nějaký čas zaneslo.

V ediční poznámce píše Miroslav Chocholatý, že záměrem knihy bylo nabídnout čtenáři pohledy do míst, jejichž kouzlo zvolna podléhá času a nevyhnutelným proměnám. Zachránit vlastně Brno mizející. Z toho se snadno usoudí, že mezi texty budou převládat tesknější polohy, ohlížení za minulostí a lov ve stínech. Takové ostatně byly i Melancholické procházky Ivana Blatného, k nimž se kniha přimyká už svým názvem. A skutečně, jen málokdo se v básni vyhnul ohlížení (chvalme Pavla Řezníčka). Zato se tu hojně pije a ztěžka střízliví (Leoš Bacon Slanina, Homér-Pavel Ambrož). Mnoho nocí zůstává bez útěšného usnutí a nebo se jimi bloudí k ránu (Petr Čermáček, Jiří Popelínský). Někdy se Brno stává až mytickou krajinou (Jindřich Zogata, Pavel Sobek, nakonec i ironičtější Milan Ohnisko), s obvyklou pompou o něm zpívá Jiří Kuběna. Na střídmou miniaturu se naopak omezili Miroslav Holman, Ivan Petlan nebo Petr Bronos Novák. Nezbytné je Brno jako samozřejmé jeviště, na kterém se hraje o srdce (Tomáš Mazáč, Miroslav Fišmeister). Portrét minulého města citlivě ze vzpomínek vykreslují Zdeněk Volf, Jiří Staněk a Norbert Holub. S laskavým nadhledem a vřelostí píše Ludvík Kundera, o poznání ironičtější studii skicují Petr Hrbáč či Ondřej Slabý… Zmínit se o každém autorovi zvlášť bylo by však pro celek matoucí, navíc tyto zkratkovité postřehy potlačují společné vyznění, které se násobí vzájemným soubytím jednotlivých básní.

Autoři jsou ostatně v knize upozaděni, jejich světlounce tištěná jména jsou až tím posledním, čeho si na každé jednotlivé stránce čtenář všimne. Nejprve nám padne zrak na fotografii na pravé straně, pak se vydáme vlevo za básní, a až budeme-li zaujati, skloníme se blíž, abychom vyluštili básníkovo jméno. Fotografie tu vůbec vyprávějí vlastní verzi všech příběhů a umocňují dojem neokázalého, ale intimního průvodce. At už je to melancholická architektura v detailech Davida Židlického, zákoutí zachycená jako poetický ornament ve fotografiích Miroslava Myšky, omšelé linie staveb Jiřího Víška, siluety a stíny Evžena Sobka nebo lidské výtvory v řečišti stromových korun Vojtěcha V. Slámy.

Brno si věru nemůže stěžovat na nedostatek pozornosti – a také na nedostatek literátů. Z poslední doby jmenujme například hravé Trojakovo Brněnské metro nebo (sebe)ironické Řezníčkovy Hvězdy kvelbu; ani jedna z těch knih by nevznikla bez života ve městě, ve kterém je všude blízko a zároveň se lze snadno ztratit; ať už v absurditě nebo ve všednosti.

Trvám na svém
na městě,
i když pode mnou
v nedělním dopoledni
koncem února
znehodnocené vody
hloubí výduť.

(Pavel Švanda, str. 24)

Je častým a vcelku logickým výsledem tematicky orientovaných sborníků, že nejvíce smyslu dávají těm, kteří je tvoří. V případě tohoto výpravného celku brněnských pohlednic se ale podařilo nalákat k melancholické procházce i kovaného Pražáka. A navíc se tu Welesu povedlo mezi slavnými a často zmiňovanými autory představit také jména, která nepatří k těm notoricky známým. A to je solidní výkon.

J.N.S.