Dobře využité dva centimetry
Weles 30-31/2007
242 stran, doporučená cena 79 Kč. Náklad neuveden.
Současná poezie, umístěná na okraji obecného kulturního zájmu, má jen málo tištěného prostoru, ve kterém by se mohla pravidelněji objevovat a být objevována čtenáři. Jednou z podstatných oáz je proto brněnská revue Weles, vydávaná za podpory Ministerstva kultury a města Brna. Tato podpora ovšem přirozeně nestačí na plnoúvazkový redakční provoz, a tak se Weles setrvale potýká s nepravidelností vydávání jednotlivých čísel – prakticky ke standardu proto patří tučná dvojčísla, jimiž jako by redakce doháněla to, co během roku nestihne. To aktuální se dobralo dokonce dvoucentimetrového hřbetu.
Weles 30-31 uvozují texty nejvýznamnějšího a také nejstaršího autora dvojčísla, Jiřího Golda (*1936). Uvedené básně spojuje dvojí – rok vzniku a téma. Gold roku 1992 zaznamenává motivy prázdnoty, bezvýznamnosti a jakéhosi nahořklého bytí mimo běh či energii světa:
(…) zapomenut
v mezeře mezi tím
co bylo řečeno pozdě
a tím
co je napsáno zbytečně
str. 13
V následujícím obsáhlém rozhovoru s Radimem Kopáčem básník také potvrzuje, že ze směrů 60. let mu nejbližší byl právě existencialismus. Zároveň byl ale Jiří Gold básníkem výrazně experimentujícím (1). Jeho literární experimenty ovšem unikly širší recepci především vinou sedmadvacetileté publikační pauzy mezi lety 1967 a 1994 a dodnes zůstávají pouze v rukopise.
Výrazným přínosem dvojčísla je studie souvislostí mezi duševním onemocněním dnes nazývaným bipolární porucha, kterým po celou dospělost trpěl básník Ivan Diviš, a literární tvorbou. Štěstím pro čtenáře je, že jejím autorem je také básník, Norbert Holub. Ten totiž dokáže obratně a s pozoruměním manévrovat mezi věcným popisem příznaků, projevů a ordinované dobové léčby zmíněné poruchy a oceněním literárního přínosu téhož. Přestože některé Divišovy projevy jsou podle Holuba ilustrací střídání manických a depresivních fází nemoci, a nikoliv tedy vytržením génia, výsledná hodnota díla přesto zůstává – s možností posloužit stejně dobře studentům medicíny jako studentům literární vědy.
Silně je ve Welesu tradičně zastoupena generace třicátníků. Překračování z jedné životní dekády do druhé či dosažení symbolického věku skýtá množství bilanční inspirace. Tak se Kateřina Rudčenková v povídce Třicátý rok a Milan Děžinský v básni Bude mi třiatřicet (ale konečně i v celém uveřejněném souboru) potýkají s tím, co tento věk znamená. Odpovědí ale není definice, daleko spíše hmatání prázdnoty; u Rudčenkové metaforicky naznačené pocitem neviditelnosti v přeplněné vídeňské kavárně, u Děžinského jakýmsi odstoupením od sebe sama, nahlížením se zvenčí.
Lapen do šedi a prázdna je i Josef Straka, kromě autora také redaktor Welesu. Precizním záznamům pozorování nitra i nejbližšího okolí hrozí jen jediné – že jednotlivé texty budou volně, až příliš volně přecházet jeden v druhý.
Obdobná nálada, zaznamenaná ovšem s větší expresivitou, charakterizuje i práci Lukáše Marvana, který svou smyslovou zkušenost vtěluje do tísnivých, naléhavých popisů.
Ženským, zcitlivělejším, ale neméně smýkaným protipólem jsou Wanda Heinrichová a Marcela Pátková. Autorky dělí 12 let, o něž je druhá zmíněná mladší, ale spojují témata, vyjadřovaná s výrazem poznatelně ženským:
její křivky se už vkořenily do věčnosti ona věděla
proč menstruuje i nemenstruuje má přirozený vztah
ke krvi říkám si když míchá karmín campari
W. Heinrichová, str. 65Psala mu dopisy, dávala si je do pochvy.
Každý den jeden.
M. Pátková, str. 69
V profilu Zuzany Gabrišové bezpochyby zaujme „exotická“ informace o noviciátu v korejském klášteře. Verše básnířky, která letos také dosáhne přelomových třiceti let, ovšem zachycují kromě uměřeně použitých kulis korejské denní reality také bez bližší znalosti prostředí srozumitelné doteky dvou životů – minulého, opouštěného, a nového, ještě zcela nepřijatého.
Příjemné jsou básnické procházky Roberta Fajkuse, který se smyslem pro detail a citlivý vhled mapuje důvěrně známou krajinu Jindřichohradecka.
Vůněmi a živly jsou kořeněny poetické záznamy Ondřeje Lipára, sympatické přirozeností, se kterou do nich včleňuje stopy lidského sbližování, aniž by se text stal jasně milostným. Spíš jsme tu totiž svědky dozvuků a ozvěn lásky minulé.
Tradiční formou vázaného verše se vyčleňuje Milan Šedivý, jemuž Weles chystá sbírku Výběh slov. Teplický rodák se nezdá být ve zvolené formě nijak omezován, obsah navíc doslova hýří něčím, na co v současné poezii přestáváme být zvyklí – květnatostí, která vyplývá i z přepečlivé volby či výroby slov, často archaizujících až k (záměrné?) karikatuře. Přehnaný slovní ornament ovšem může snadno slízat všechnu smetanu, aniž se kdo bude pídit po jeho smyslu:
Kvedlám se prastarý. Verštatní. Ledva jen při sobě.
Alzheimer v rádiu hlásí: bude mlha.
Mé bucifálie mě obestírají.
str. 82
Vázaně se vyjadřuje i nejmladší autor čísla, Ondřej Hanus (*1987). Jisté zhrdání lidskou malostí a pinožením lidského masa (str. 87) jako by se v něm přelo s pevným, i když adolescentně tázavým spojením s bohem. Dalo by se tu z těch několika uvedených básní usuzovat na jistou tematickou i výrazovou spřízněnost s Jiřím Ortenem – a zejména sbírkou Scestí.
Pozoruhodným závěrem oddílu poezie je tentokrát Zdeněk Vojtěch, stojící v rámci čísla sám o sobě – neboť jeho zbraní není ani pozorné vypravěčství, ani vážný zápas s cizostí okolního světa; Vojtěch staví na hře s vypjatými významy, ironii až absurditě a hbité dějovosti. Ani jeho texty však nezvou k bezstarostné rozjásané zábavě; paradoxně právě v nich obsažený nadhled rozezní tóny smutku jaksi jímavěji.
Abychom nakonec nemuseli po dočtení celé revue se svěšenou hlavou bádat o bezvýchodnosti lidského bytí, zachraňuje situaci dočista rozpustilá povídka Petra Stančíka. Zdá se, že se smrtí olbřímího génia Odilla Stradického se vyrovnal dobře, lehké erotično v povídce Sněžný had doplnila i vždy se hodící esoterická symbolika a zvukové hrátky s gramofonem.
Naopak návrat k vážnosti znamená úryvek z chystaného románu teprve sedmadvacetileté brněnské prozaičky Kateřiny Tučkové. Poslední máj Gerty Schneider nás zavádí do prostředí poválečného Brna, kde je hrdinka částečně německého původu i s novorozenou dcerou nucena opustit svůj dosavadní domov. Otočená perspektiva, kdy instinktivně držíme s mladou matkou, představitelkou poraženého národa, proti hysterické pomstě Moravanů, která nehledí na detaily, je jistě aktuálním materiálem. I z úryvku je znát, že autorka tu skutečně našla materiál na knihu.
Jaksi samoúčelně pak ve srovnání vyznívá povídka Kozlí zpěv Stanislava Berana, zachycující pitoreskního, osamělého penzistu Werfela, který tajně rozvěšuje po domě oplzlé veršíky a nedomyšleně zachraňuje zraněného ptáka. Zejména nevěrohodná je závěrečná starcova samomluva, která zřejmě měla podtrhnout absurditu celého příběhu.
Podstatnými příspěvky dvojčísla jsou úryvky z básnických knih a deníková próza Zdeňka Volfa. Záznamy drobných denních peripetií otce čtyř dcer, postřehy o kultuře, ale i filosofičtější úvahy a duchovní zamyšlení tu ve shodě s básněmi vykreslují autora k životu pozorného, který se nenechá svádět k přílišnému zkrásňování žitého, ale zároveň nepodléhá potřebě drásat. Ani občasné lakonické poznámky k pragmatickému směřování společnosti neotráví obvyklou kyselostí vnějšího pozorovatele, jenž na porcování krávy (zde vědomě vypůjčena autorova tématika venkova a chléva) není účasten.
Zajímavá je také studie Miroslava Chocholatého o Pavlu Kolmačkovi, jednom ze současných představitelů spirituální poezie u nás. I ten je zastoupen vlastními básněmi, a sice rukopisnými texty z let 2000-2007. Chocholatý píše o Kolmačkovi se zjevnou sympatií, citlivě se zabývá změnami tématiky i posuny obsahu typických motivů v dosud publikované tvorbě básníka, jenž je řazen k následovníkům Reynkovým. Práci si Chocholatý dal i s nejednoznačně přijatým Kolmačkovým románem Stopy za obzor (2006), který představuje první básníkův vstup do prózy a přirozeně nese také typické rysy autorovy tvorby básnické.
Výtvarně číslo tradičně doprovodil Petr Pazdera Payne, fotografiemi z cyklu Staré ženy přispěl také básník Martin Langer. Zde je ovšem nutno připustit, že zatímco popsaný cíl (zachycení prostého životního způsobu výtvarnice Aleny Kučerové) působí zajímavě, výsledné fotografie jsou spíše průměrné; o nezáměrném dokumentárním půvabu, vyplývajícím z venkovských reálií, se můžeme spíše dohadovat, než bychom jej z fotografií opravdu cítili.
Jak je patrno z recenze, jež ve snaze číslo rámcově zmapovat dosáhla nečekané délky, představuje Weles 30-31 četbu bohatou a lze s ním strávit mnoho hodin. Právě jako vítaný záznam o stavu poezie a snad méně obsažný, ale přesto inspirativní exkurs do krajin prozaických má tento „nepravidelník“ v dnešním literárním dění podstatnou roli. Přejme mu tedy, aby se mu dařilo proniknout i za mez chtivé a očekávající, tedy již informované čtenářské obce.
A trocha praktických informací na úplný závěr:
Nová i starší čísla Welesu lze sehnat na e-mailu slečny Martiny Jahodové: jahodova@welesrevue.cz (zde vám za přívětivých 200 Kč zařídí i předplatné pro rok 2008), na fyzické adrese redakce (Polívkova 2, Brno-Medlánky) a nebo na webu laskavého podporovatele mnohých českých kulturních periodik, www.kosmas.cz.
Poznámky: