Weles: Dobrý společník pro noční bdění

Weles 23
časopis, 10/2005

Číslo 23 literárně estetického časopisu Weles vyšlo v říjnu 2005. Přestože je laděno podzimně (časopis uzavírá v dvojjazyčné podobě populární Chanson d’automne  Podzimní píseň Paula Verlaina v překladu Ivana Petlana), stojí za to myslím po něm sáhnout i v jiném ročním období.

Časopis otevírá poezie zavedených i téměř začínajících autorů. Ten nejzavedenější, Karel Šiktanc, uvádí výběr Wedryňské literárně-estetické společnosti dvěma básněmi zastřešenými názvem Kdy se unaví bolest. Jeho básně nastavují laťku, kterou snad nikdo další neshazuje, což je samozřejmě poklona prezentovaným autorům. Problém je trochu v tom, že v celém výběru není až na výjimky víc básní „ostnů“, které by vás dokázaly zaujmout, které by vás nutily myslet na těch pár veršů déle než jen po dobu čtení. Těmi výjimkami jsou někdy až dryáčnické verše Radka Malého S rarachy vodku.

Vánoce přeběhly jako mráz po zádech.

Jak voják přes čáru – stejně ho vrátěj.
Vrátěj ho, slunce ne. Došel mu včera dech.
Vánoce přeběhly. Dny dál se krátěj.

Cpeme se v kostele na věčné půlnoční
a na mráz nechce se. Farář má krizi.
Hvězdáři z Petřína volají na oční,
že mají vidiny. Že slunce mizí.

Silvestr ochcává památník smíření.
Ale jsme veselí. To se dnes musí.
Zmrzli tři: dva bílí a jeden mouřenín.
Nebe se rozbilo na čtyři kusy.

Další výjimkou mezi dobře odvedenými texty, které však alespoň mne nedokázaly hlouběji zasáhnout, jsou naopak velmi křehké básně Michala Jareše z chystané sbírky Kdo dnům rozumí. Ve Welesu je jeho ukázka z připravované knihy pojmenována jedním z veršů Ticho je jen slovo, které neříkáme.

///

Nemocný se dívá na listí

Diví se pádu

Vrány beze lstí
v sadu

///

Sedět tak večer
a zhasnutou lampou

můry strašit

Odhlédněme na chvilku od literárních kvalit časopisu a podívejme se na něj očima grafika. Typografie je velmi příjemná a přehledná. Součástí časopisu je i fotogalerie na kvalitním křídovém papíře, která představuje práce Barbory Krejčové. Ta prezentuje svůj cyklus Přijato a jak vyplývá i z textu Evžena Sobka, který je k fotografiím připojený, hlavní síla pásma tkví v surrealismu krátkých textových zpráv, z kterých cyklus vychází. Bez svého literárně sociálního kontextu jsou fotografické práce Barbory Krejčové vcelku nezajímavé. Ilustrace jsou slabší stránkou časopisu, když pominu linoryt Petra Čermáčka, který uvozuje jeho zdařilý vlastivědný výlet do rodného Choceňska a má svůj estetický i dokumentační význam a charakter, pak například opakující se postava pravděpodobně Artemis svou stylizací odkazuje spíš, čtenář ať promine, k figurkám označujících toalety než k umělecké ilustraci.

Ale zpátky k textům, a abych jen nekritizoval: Vynikající je výběr a překlady básní německého autora Güntera Kunerta od Ludvíka Kundery. Je sympatické na Welesu, že překladatelský koutek dává prostor i původní jazykové verzi. U poezie myslím skutečnost obzvláště důležitá. Velmi poeticky vyznívá text Ivana Motýla Já tomu nevěřím, že všichni ti cestovatelé pěšky kolem světa to brali. Poetika jeho textu je zakletá především v otevřeném konci, nedokončenosti. Tento tak obyčejně exotický příběh nám nezbývá než domyslet jako pohádku, u které jsme kdysi usnuli.

Nemá asi cenu rozebírat všechny texty a rubriky sto čtyřiceti stránkového časopisu. Snad jen ještě malé upozornění, že Weles nabízí svým čtenářům i literárně vědecké studie a eseje a především recenzemi je alespoň rámcově orientuje ve vyšlých knihách, které spadají do vymezené oblasti krásné literatury.

Přes všechny moje výtky Weles je dobrá literárně-estetická revue, která nabízí v každém čísle pestrou paletu kvalitních textů. Právě různorodost je asi jeho hlavní devizou, pro kterou má určitě místo na nočním stolku každého milovníka dobrých textů a estetických zážitků.

Nykos