Život ve zkratce podle Michala Viewegha

Michal Viewegh
Povídky o lásce
Druhé město, Brno 2009.
152 stran, doporučená cena 229 Kč. Náklad neuveden, vydání první.

          Viewegh, to je už dneska fyzikální (?) jednotka psaní. Nikoli každý autor = jedna (úspěšná) kniha ročně (někdy v rámci jediného letopočtu dokonce dvě a více), a také se ne každému zdaří, aby téměř všechny své romány mohl prezentovat i ve vděčném filmovém zpracování. Sluší se to zopakovat i tady, ačkoli už to ví každý prvňáček, stejně jako zná spisovatelovo „postavení“ v drobné pastvině české literatury. U nás je to totiž stále cosi výjimečného a z Viewegha a jeho lekcí tvůrčího psaní to činí mimo jiné vděčný objekt nelítostné kritiky, někdy více, jindy méně oprávněné, za níž neomylně následuje neméně zaujatá obhajoba z druhého tábora.

          Tentokrát tu máme po delší době povídky. Cudný krajkový obal s všeříkajícím titulem halí šestnáct textů věnovaných různým podobám lásky, šestnáct rychlých a shovívavě melancholicko-ironicky laděných záběrů na lidi, které láska potkala ve věku adolescentním i velmi zralém, na nešťastníky, kterým jen přeběhla pod okny a mnoho po ní nezůstalo, i na ty, kteří s ní svázali své životy napořád, jsouce tomu v převážné většině případů rádi. Některým se nepříjemně připomíná ne zcela vytěsněná láska minulá, jiní se teprve poprvé zamilovávají. Tíže všedního dne a všedních podob lásky na hrdiny sice doléhá, ale, nebuďme přecitlivělí, není to nic nezvladatelného a do skutečných hloubek jejich nitra – mají-li něco takového – většinou nenahlížíme. Na těch několika stranách to ostatně ani není dobře možné a zřejmě to ani neměl být záměr.
          Co jím asi mohlo být? Další knížka pro všední dny, tentokrát tematicky kompaktní? Předvedení podstatných převleků lásky na krátkých plochách zvíci několika stran, několika situací? Opravdu všech? Odmoderovat defilé postav v průstřizích na ilustrativní útržky jejich životů? Znovu osvědčit tolikrát přiřknutou „řemeslnou zručnost“? Jestliže si Michal Viewegh v povídkovém svazku Nápady laskavého čtenáře (1993) úspěšně vyzkoušel svou schopnost napodobit renomované světové spisovatele, pohazuje tentokrát růžovými činkami s nákladem tematickým: s lehkostí se vciťuje do osob různého pohlaví, věku, oblastí zájmu a, řekněme, vzdělání. Vznikla zábavná a čtivá přehlídka situací a jejich umně načrtnutých obyvatel, opatřená humorem. Vyšlo to pěkně.

          Žánr situační a charakterové črty Michal Viewegh umí, jelikož je to zběhlý a čtenářsky laskavý literární autor, jenž ví, že situační humor funguje jako kečup – nakonec se hodí ke všemu a ač výslednou chuť poněkud unifikuje, přesto jej ve svém naditém břichu chladnými závany opečovává každá česká lednice.
          Postavy jsou uvěřitelné a snadno představitelné: jsou to lidé obyčejní, až prostí, a jak je u autora obvyklé, ocitají se přečasto ve výmluvně komických situacích, ať už je to na rodinné dovolené na ostrově Mauricius, nebo v drahé či laciné restauraci, na cyklistickém výjezdu, ve vánočně přezdobeném městě nebo v rozjezdové garsonce.
          Kulisy jsou omalované spoustou dobře vybraných rekvizit – jednou je to způsob oblékání, jednou změna geografického prostředí, podruhé změna vyjadřovací, příště nevyhnutelná souhra náhod či výsměch životním klišé, která všichni tak dobře znají – takže i v monotematicky laděném celku nenastává nuda. Tu narušuje také povídka Třikrát a dost, v níž se autor převtěluje v uzávorkovaného, děj komentujícího „spisovatele“, díky němuž čtenář uvěří v autobiografické ladění povídky. Nikdy si nedají nějaký drink, vždycky je to mojito, B52 nebo grappa. Nemají na sobě prostě sportovní oblečení, ale „černé legíny, které zeštíhlují“, nesejdou se odpoledne, ale „ve tři“ – Michal Viewegh ví, že konkrétnosti a detailů je potřeba, zejména v krátkých prozaických útvarech. Jedině tak bude mít jistotu, že si čtenář skutečně představí přesně to, co měl na mysli?
          Čtenářovy očekávané hendikepy v oblasti kognitivních dovedností eliminují autorské nápovědy („dávno pochopila, že prodávat květiny znamená být svědkem odvrácené tváře lásky“; „láska není jen jedna“; „život ji ještě nenaučil, že i tam, kde láska není, může být hravost, empatie a přátelství“). Některé povídky jsou brilantnější než jiné: většinou ty, kde je autor spolu s vyprávějící postavou obzvlášť trefně ironický, jako je tomu v povídce Srovnávací test, v níž racionální vdova pomocí excelovské tabulky hodnotí, zda bylo lepší dlouholeté manželství, nebo její aktuální stav. Inu, bez manžela je jí nakonec lépe. S podobně případnou ironií naložil také grafik s úpravou knihy, když každé její stránce přiřkl rudou ořízku, rámující text do podoby krvavě zamilovaného parte.

          Život ve zkratce – jak se píše v povídce Něco na těch vánocích být musí. Je to hladké a řemeslně kvalitní. Se spoustou dobrých a dobře formulovaných postřehů „ze života“, objevujících se v příběhu v pravou chvíli. Postavy jako by si na stránky povídek odskočily z našeho obýváku. Všechny příběhy někam dobově spěchají, vydestilované do úsporné kostry, aby ani na chvíli nenudily. Je to šestnáct textů lehkých jako peříčko bez erotického podtextu. Jako by ten červený svazeček ani na nočním stolku nebo v aktovce do práce neležel.

Olga Stehlíková