Jak vyvolat prudkou změnu ve čtenáři

Norbert Holub
Status idem
Masarykova univerzita Brno, edice Srdeční výdej, Brno 2006. 84 stran, doporučená cena 100 Kč. Náklad neuveden, vydání první.

Některé knihy si člověk vyhledá, aby se jimi ukonejšil, jiné, aby se jimi zneklidnil. Nová básnická sbírka Norberta Holuba (*1966) patří bezpochyby do té druhé kategorie. Většina textů v knížce nezvyklého horizontálního formátu pochází z konce devadesátých let, několik nejnovějších je z roku 2005. Souvisejí spolu těsně – ať už formálně, převažujícím volným veršem, nebo také tématem a tónem: nelítostnými pozorováními, hořkým až černým humorem, ironickými komentáři všednodennosti a absurdity doby.

Norbert Holub čtenáře nešetří; každá báseň je po strop nacpaná postřehy – přesunovat se od verše k verši znamená padat ostrými zatáčkami dovnitř lidské intimity (případně doslova dovnitř lidí) a probírat se uzly zašmodrchaných vztahů, resp. vztahových schémat. Mikropříběhy v jednotlivých verších jsou skicované s vynalézavou, nervní obrazností, opestřovanou pro laika kuriózními medicínskými pojmy (Snědl jsi její cerumen/ušní maz z obou zevních zvukovodů,/a přesto neucítil, co vlastně slyší; str. 23). Tak se básník inspiruje svým civilním povoláním lékaře, když do básní přidává neradostné naturalistické detaily a laserovým ukazovátkem anatomie upřesňuje, kde v člověku tkví pytel žláz, šťáv a jakýchsi vzruchů.

A takovým básníkem v této sbírce Holub opravdu je: neupírá si právo nahlížet každému prakticky do střev. Rozpornost či všemožnou úchylnost lidského jednání popisuje s gustem, s drsnou satirou, která se nevyhýbá ani zrození či věcem posledním, o nichž obvykle raději vychovaně pomlčíme:

Úřednice v bance naštěstí nečetly žádných veršů,
frigidně si žily v mramorových ledničkách
a až teprve při maloměstských kremacích
jim zvlhnul zadní mozek.
(str. 16)

 

Dvě děti a jeden život není mnoho ani málo.
Ale jak jinak nežli skrz pánev
předat obsah lebky?
(str. 42)

 

Věru není snadné přistoupit na tuto hru – nahlédnout svět tak domyšleně odpozlátkovaný. Přejedlo by se číst o lidech takto rentgenově obnažovaných, kdyby Holub tempo občas nezmírnil, nezjemnil, kdyby se sám mezi své hrdiny nezamíchal, nezrušil mez mezi karikaturistou a karikaturou – tedy neměřil stejně sobě jako jiným:

A v březnu strašně závidíš loňským jablkům
že jejich hniloba je tak barevná.
(str. 45)

 

Budu se modlit k jakémukoliv z bohů
klidně i ke světélkující ponravě
anebo k popraskanému totemu,
jenom aby to bylo štěstí,
co mě zabije.
(str. 48)

Nejkomplikovanější ke čtení a v podstatě bez klíče nedešifrovatelný je druhý oddíl sbírky, skladba s názvem Rybí protéza. Ač zčásti připraven na nadcházející již dříve přečteným, musí se tady čtenář probíjet proudem expresivních, absurdních obrazů, působících jako jakési přerývané deníky, vykašlávané poznámky k beznadějné době.
Naopak vyloženě rozpustilá je báseň, která sama o sobě tvoří oddíl čtvrtý: Básník, který byl na Bítově. Tento text Holub přednesl v roce 2005 v rámci bítovského setkání básníků. Je skoro škoda, že tu nemáme k dispozici i záznam reakce publika, které se možná dohadovalo, kdo je kterým z oněch jmenovaných básníků, případně se od celého výčtu mohlo rovnou distancovat.

Abychom se při průchodu Holubovými skicami necítili ubiti prosakující bezútěšností, poskytuje nám autor různé oddechové časy. Kromě zmiňované promyšlené obraznosti potěší hry s aliterací (Nonstopy neustávají v nepřetržitém nadšení; str. 13), chytré aforismy (Stal se tak hlubokým/že měl i vstup na hřbitov zdarma; str. 12, nebo Kdo má nějaké námitky proti hovnu, ať nejí/nechť se laskavě zdrží jeho každodenní příjemné přípravy; str.35) a nakonec i ony výčty (kromě zmíněného bítovského Básníka, který… také mnohem vážnější Zapomenu… v úvodní básni Soudruh Alzheimer; str. 9). Ty jsou poněkud riskantním básnickým prostředkem, v němž lze snadno pokračovat donekonečna a tedy v něm čtenáře utopit. Norbert Holub je však skládá z motivů, které neotráví zbytečnou užvaněností – mezi zkratkami mezilidských tragikomedií tu zaznívají i verše velmi intimní.

Status idem znamená stav stálý, nezměněný. Něco takového je ale při čtení této sbírky nemožné. Lze kroutit hlavou, halasně protestovat, držet se za břicho, kysele se šklebit nebo se mlátit do stehen. Nelze zůstat lhostejný nebo se znuděně odvrátit. A pokud právě toho autor dosáhne, může být se sebou spokojen.

J.N.S.