Uprostřed tichého oceánu

Marie Šťastná
Akty
Nakladatelství poezie Protis, edice Večernice, Praha 2006. 74 stran, 158 Kč. Náklad neuveden, vydání první.

Svoji v pořadí třetí básnickou sbírku Akty vydala Marie Šťastná loni v nakladatelství Protis. Ústředním tématem nepříliš objemné (54 básní) sbírky Aktů je většinou žena, její tělo, její prožívání situací a vztahy s nejbližšími osobami. Šťastná není básnířkou, která by vsadila na smutnou halasovskou notu, se kterou v podstatě nemůžete prohrát. Akty nejsou zabarveny depresivním pohledem na svět (Gabrišová, Rudčenková) nebo přeplácané ženskou erotikou (Riedlbauchová). Její básně navozují spíše pocit ticha až civilnosti a jsou oproštěny od vypjatého expresívního výrazu básně (Václavíková). Úspornost, se kterou básnířka aranžuje svoje obrazy, a civilnost, kde není mnoho místa pro hysterii nebo přehnanou stylizaci, mi spíše připomínají básně Jiřího Koláře a v současné ženské poezii nejsou tak často k vidění.

Šťastná klade v mnoha básních důraz na zrakové vjemy. Jako by právě ten byl cestou, jak postihnout to podstatné, co je pod povrchem věcí. Jako třeba zde: Říkáš vezmi si/budeš mě mít víc ráda/první tři noci/se chci jenom dívat (s. 38). Slova jako by nás často odváděla od toho, co je v aktech podstatné k vlastním sobeckým hrám, které někdy s okolím hrajeme pro vlastní pobavení: Umíš všechno proměnit v past/i úterý/i talíř (s. 31). Slova a věty se stávají komunikačními pastmi, v nichž se básnířka nechce ztratit a tak se učí poznávat, co je viditelné. I když samozřejmě také tenhle způsob je bez záruky: ze stínů odezírám/jak se dnes cítíš (s. 23).

A přestože Šťastná říká: Ať už moje oči/vidí co vidí/neumím se dívat (s. 59), tak vidí mnohé, například v detailech ženského těla. Některé z těchto aktů nás vtáhnou do světa, který často intuitivně jenom tušíme: v rytmu chůze/a v míhání opálených lýtek/je zakletý začátek světa (s. 27). V jiných je vidět subtilnost ženského vnímání krásy: Nejkrásnější jsou na nich místa/mezi prstenem a náramkem/mezi punčochou a sukní/mezi rtěnkou a koutkem oka (s. 26). Jsou to situace, které zažíváme denně, ale moment, kdy každodenní děj přechází v akt odhalující zvláštní nahotu ženské duše, je již dílem samotné básnířky. Intimita aktů je tak intimitou jemností a detailů, které jsou klíčem k celé situaci: Muži s kufříky/usedají do červených křesel/a dívky přes ulici/prolévají krkem horkou kávu. Z mých pokusů kreslit/ty surové výpady/zbyla tenká čára/podle linie jejich obočí (s. 24). Básnířka tak skicuje svoje akty velmi jemnými linkami, což někdy může svádět zručné kreslíře ke karikaturám, ale to není její případ. Spíše se snaží zaznamenat alespoň kontury dějů s vědomím toho, jak málo můžeme vyjádřit slovy.

Šťastná se neomezuje na ženské tělo v exteriérech běžného života, ale podobný pohled přenáší také do vnitřních prostor, jako jsou pokoje nebo koupelna. I tady jako by nebylo hlavní to, co se vysloví, ale co se děje. Velmi často se jedná o milostné akty, kterým se nevyhýbá, ale které opět nasvěcuje osobitým pohledem. Nechybí zde erotika: noční kvartet doteků (s. 43) ani blízkost a odcizení dvou osob: ode zdi ke zdi se táhnou/rybářské vlasce/a včera to bylo nejhloub/a nejvíc po povrchu (s. 62). Ba ani na humor zahušťující sbírku básnířka nezapomíná: Myslím/ že jaro je bohyně/která si zapomněla/nasadit ňadra (s. 35).

Její básně jsou však také plné ticha. Jako by to bylo až ticho, které situaci obnaží na její křehkou podstatu. Zůstávám s očima dokořán/a s rukama rozpaženýma (s. 11). A zároveň je ticho také mezním bodem, ke kterému lze dojít. Jako například zde, když Šťastná pointuje konec básně MYSLÍM NA EVU: Ztroskotala jsem/uprostřed tichého oceánu (s. 34). Tam, kde se nehybnost stává pánem situace, se ovšem básnířka obrací jinam a uniká tak pasti depresivního vidění světa. A proto je možné uprostřed ticha ztroskotat, ale nikdy ne utonout. Protože jakýkoliv další pohyb či jiný smyslový vzruch nás „zachraňuje“ od setrvávání ve chvíli, která se může někdy stát pastí, nebo také poznáním.

Martin Švanda