Vážení známosti

Karel Šiktanc
Vážná známost
Karolinum, Praha 2008. 70 stran, doporučená cena 220 Kč. Náklad neuveden, vydání první.

Jsou lidé legendy, na jejichž dílo lze psát výhradně chvalozpěvy. Karel Šiktanc je žijící legendou. Nejen ve své generaci patří bez diskuze k tomu nejlepšímu, co se mezi literáty v naší zemi urodilo. Navíc jen těžko najdete mezi žijícími básníky člověka s takovou morální integritou a charismatem. Co je potom tedy text, který oním laudatiem není? Rouhání?
Tahle recenze se píše těžko. Jak psát o chybách někoho, koho zbožňujete a o kom víte, že mu nesaháte ani po paty?

Na první pohled vypadá poslední básnická sbírka Karla Šiktance jako důstojná prezentace toho nejlepšího, co lze z poezie v této době nabídnout. Téměř bibliofilské zpracování sbírky doprovází grafiky Jana Koblasy (další legendy). Jenže už při bližší prohlídce zpracování knihy si kritik (rouhač) může smlsnout. Hned při prvním čtení jsem si všiml chybějící závorky na straně 59. To se dá odpustit, ale může si být potom čtenář jistý, že se chyba při sazbě neobjevila i v některém ze slov, ve kterých opravdu běží o každé písmeno? Že slova psaná dohromady jsou autorovým záměrem a nejsou zapříčiněna nepečlivou korekturou? Ale to není hlavní nedostatek typografovy práce. Velmi necitlivý zlom u některých básní je to, co čtenáři bude vadit nejvíce: „(...) kůň chlemtl vzduch a (jak by znova celý / zvolna stavěn do výšky) / (otoč stránku) drobně se třás (…),“ (str. 41-42); „Krajina měkce zní úžasnou harmonií banalit / (otoč stránku) a grálů...“ (str. 65-66). Vybral jsem jen nejkřiklavější momenty, ale zlom stránky, který bourá stavbu sloky a přerušuje tok myšlenky, je bohužel častý. Fakt o to víc zarážející, že (jak je patrné) Šiktancovi i na grafické stavbě textu záleží (větší či menší mezery, posunuté řádky).

Sbírka prezentuje básníkovu tvorbu z let 2003 až 2007. První část je bez titulu a je tvořena šesti (respektive devíti) básněmi, druhá část se nazývá Běseň a třetím souborem básní jsou Máchovské variace.
Zdá se mi (narozdíl od recenzentky Mileny M. Marešové), že symptomatickou je první (Tání), nikoliv poslední báseň sbírky (Koróna vos). Návštěva baru (hospody?) není setkáním se známým prostředím, ale s místem, které je zvláštní, záhadné. Kde lidé mluví jiným jazykem, nerozumějí. Snad ani tomu, že příchozí se chtěl jen přeptat na cestu. To neporozumění je pro báseň nosné a svým způsobem krásné. Jenže Šiktanc se na podobná místa vrací i v dalších básních, které se snaží ono nerozumění překonat. Pro mne marně. Šiktanc je Mistr v odhalování poetičnosti českého jazyka. Je to autor, který doslova doluje nádherná slova, na která už většina lidí zapomněla. A když ani tyhle zásoby nejsou dostatečné, vytváří nápaditě neologismy. V této sbírce ale sáhl do češtiny, která mu není vlastní. Do jazyka nespisovného, do češtiny obecné. Ale tady jeho cit selhává. Jako kdyby mu chyběl hudební sluch pro určité frekvence. Jako když se hráč filharmonie pokouší o rock: „(...) Jako by se mi horkej cár / připlác na holé tělo!“ (str. 15) Nebo jsem v tomto spojení o spisovné „holé tělo“ zakopl jenom já? V kombinaci s až archaickou stavbou češtiny jsou nespisovné koncovky něčím, co mate. Ční z textu a někdy ho činí nesrozumitelným. Když rty jsou „nádherně ohrnuté, nadvakrát něžně natržené“, může být „ledový lano“? Nebo to byl ten „výkop ledový“ (Tání: „Přes výkop ledový lano.“)? Je to především ona naznačená nedůslednost, která Šiktancův exkurz do jiné vrstvy jazyka činí nevěrohodným.
Trochu mi to připomíná ten starý hospodský vtip: „Jsem se včera bavil s intelektuálem.“ „Jaks, vole, poznal, že to byl intelektuál?” „Místo hovno říkal nikoliv.“

Krom již vyřčeného ale nemám k sbírce jiné výhrady. Šiktanc na zbylé ploše dokazuje, že ještě nenapsal poslední báseň, která se zařadí do klenotnice české poezie. V mnoha ohledech je stejně silný, jako byl na konci let šedesátých i v letech sedmdesátých, době oficiálního nuceného odmlčení. Ani jeho jemný vtip, vytříbený smysl pro humor s léty nevymizel. Jen to, že v této knize už bíle nelije (jako kdysi v Adamovi a Evě), ale leje, nebo spíš mží (jako v básních Pontón se olíz a Otevřený autokar), mrzí.

Nykos