Nesnadné polykání smutných soust

Yveta Shanfeldová
Noční krční hřídel
HOST, Brno 2006, 68 stran, 99 Kč. Náklad neuveden, vydání první

Noční krční hřídel. Pod tímto neobvyklým názvem vydala letos v nakladatelství HOST svou básnickou prvotinu Yveta Shanfeldová (* 1957), autorka, která žije, píše a překládá v USA.

Na počátku se titul knihy zdá jakoby příliš vymyšlený. Jak ale procházíme textem, původně nesrozumitelná chrčivá hříčka se pozvolna objasňuje. Jde tu o obtížné polykání soust každodenního života, který se často až hluboko v krku zadrhne (ano a ne ano a ne/železnice noci/naprázdno polyká/pražce se v krku příčí/ano a ne ano a ne), a není snadné rozhodnout, co s ním dál. Polknout nebo vydávit – tak se zmiňované události stávají pomyslnými kusy potravy, které je potřeba nějak zpracovat, přestože proces je neradostný a popisovaná sousta neslibují příjemné zažívání (jako bych spolykala cípek/srpku a štěrk a prach a hvězdy).
Vůbec se básnířka málokdy ocitne ve světě, kterému by přičetla krásu bez bolesti – a pokud, pak na tom úlevném pocitu staví kus básně jako portrét krajiny. Neboť jedině tam, kde bezprostředně nejsou lidé, lze najít v jejích textech kousek místa ke spočinutí:

 

***

Dvě hvězdy na obloze
noc jim pluje zpod nohou

Směr ode bran
hladí víčka
A všude oceán
A zvyk kyvadel volný pád
důsledek podzimů

Smír, nesmírný vesmír
kazatelův ukazatel

(str. 30)

 

I zde je přítomna melancholie, která halí celou sbírku, básně obydlené lidmi však daleko patrněji znějí prožitou nebo očekávanou bolestí, popisem hořké absurdity, smutkem z čehosi nevyhnutelně končícího nebo steskem po již skončeném.

Slabinou sbírky je jistá její formální nesourodost. Tu se ocitneme v maximálně střídmé inspiraci krajinářskou poetikou orientu, tam se vprostřed básně náhle objevuje sekvence aliterací nebo text založený vysloveně na zvuku, střídá se verš volný i vázaný, v jednom případě se setkáme i s překladem. Nejsilnější je přitom Shanfeldová tam, kde je „doma“. Pravda, není to domov, který by bylo možné závidět, ale právě tam je text formou i obsahem sourodý a vrývá se: kde zaznamenává boj se vkořeněným smutkem, kde poznaným útočištěm jsou útěšná psychofarmaka. Právě o nich píše autorka s civilní samozřejmostí lidí, kteří prostě jinak nemohou, a spíše se zaobírá světem okolo nich – čekárnami před ordinacemi, lidmi na chodbách léčebny, detaily nemocničních místností.

Noční krční hřídel se nesnadno přijímá, nevytváří krajiny, kterými bychom se v básnířčině díle procházeli se sluncem nad hlavou. Zde prší, stmívá se nebo padá mlha. Přesto si pro svou jímavost práce Yvety Shanfeldové zasluhuje pozornost, a také pro vzácný klad: žádný z popsaných druhů smutku není okázalý, neklouže k patosu. Je to právě ta samozřejmá existence smutných soust, která se vždy nakonec polknout musí.

J.N.S.