Nový výběr z literárních hroznů

Psí víno č.39
Petr Štengl, nakladatelství a vydavatelství, Praha 2007. 49 stran, 30Kč. Náklad neuveden.

S jistým napětím a možná i rozpaky bylo očekáváno, co se stane s časopisem Psí víno, opustí-li ruce svého zakladatele Jaroslava Kovandy a přejde-li plně pod dohled Petra Štengla. Pomyslně tak Psí víno změnilo bydliště, ze zlínského kraje se přesunulo přímo do centra Středních Čech, tedy do Prahy. Nové číslo ale dozajista nemůže nikomu způsobit šok ani zklamání, neboť (zatím) z většiny drží nastavený směr. Už samotný výběr autorů při srovnání s předchozími čísly nijak výrazně nevybočuje. Zastoupena jsou zde jména, pro která toto uvedení v Psí víně nebylo premiérou a ke kterým čtenář už ze zvyku míří, aby se potěšil (např. Ivo Harák, Petr Prokůpek, Daniel Hradecký, Milan Libiger, Milan Hrabal, Vladislav Reisinger, Patrik Linhart). Drobnou změnou může být větší počet autorů, zastoupených jen jedním či dvěma texty – snad nejslibnějšími ukázkami ze zaslaného. Zde je ovšem možno se občas podivit výběru (říkankovitá Ester Fleischerová, banálně romantizující Dalimír Stano, zřejmě z piety otištěná mladičká Eliška Sýkorová, jejíž osud definitivně uzavírá druhé datum). Zvláštní nadšení nevzbudí ani poněkud rozvleklá povídka Antonína Mareše, jejíž pointy by bylo možné docílit na prostoru sotva polovičním. Naopak očekávání vzbuzuje v prozaické části úryvek z novely Kateřiny Kováčové, výborná je i povídka Petra Pustoryje.
Zvlášť zajímavá a silná je v tomto čísle překladová část – zaujme Christoph Janacz v překladu Josefa Hrubého, překvapením je morgensternovská a ringelnatzovská klasika z pera Radka Malého (chce to odvahu, pouštět se na tento, tolik známý led), dobře se čtou překlady polských autorů, Piotra Kitrasiewicze a Wilhelma Przeczeka, které dodal Libor Martínek, stejně jako autoři španělští v podání Petry Adámkové. Vynikající je mladá ruská básnířka Julia Idlisová (*1981), převedená do češtiny Jakubem Grombířem.
Další rozvržení časopisu zůstává stejné. Svůj díl tu mají recenze a komentáře (vlídné z pera Pavla Řezníčka, o poznání ostřejší od Radima Kopáče, pozorné analýzy Jakuba Grombíře a Jiřího Staňka). Výtvarným doprovodem jsou tentokrát práce Petra Šmalce, který je suverénně nejobratnější, pokud drží v ruce myš; jeho kresby (snad spíše skici k pozdějšímu převedení do počítačové formy?) jsou ve srovnání s hravou počítačovou grafikou a kolážemi poněkud bezradné.

Zmiňme se ještě o básnické sbírce, která je součástí nového čísla. Knížka (či spíše sešitek) Rozsvícenou baterkou do pusy Kateřiny Bolechové (*1966) je pátým svazkem edice Stůl, v níž už ve Psím víně vyšly texty Petra Odehnala, Petra Štengla, Milana Libigera a Jakuba Grombíře. Českobudějovická básnířka, která zároveň patří k nejvnitřnějšímu redakčnímu kruhu Psího vína, se pravda nepočítá k těm, kteří by byli příliš pronásledováni pozorností vydavatelů a literární kritiky. Kromě Psího vína publikovala například v literárním leporelu Bagr, v internetové Dobré adrese nebo v almanachu Welesu Cestou.
Přívětivý kapesní formát a rozsah čtyřiceti stran sbírky lze snadno obsáhnout na jeden zátah. Autorka se tu představuje jako účastnice i pozorovatelka, která o věcech všedních stejně jako intimních píše bez zbytečné citové přepjatosti, spíš konstatuje než by vzdychala. Texty jsou tím jímavější, neboť tu je patrný kontrast neokázalého, až civilního popisu, s obsahem, který se dotýká nejkřehčích míst paměti (ostatně celý druhý celek sbírky uvozuje slovo Pamatuji). Popisované situace čtenáři přibližují zajímavé detaily: ruce orané po lokty (str.7), prádlo svlékané mýdlovým jelenem (str. 9). K malým úsměvům vybízejí nahořklé glosy: I když pryč je doba/kdy jsme si mysleli/že hemeroidy můžou být/třeba souhvězdí. Celou sbírkou se proplétá vlákno vzpomínání, až fotografických skic, básnířka nás provádí soukromím své každodennosti, ačkoliv i zde existuje limit, který nakonec přiznává:

Jsou věci
o kterých nedá se
… nemohu psát
bylo by to jen
hýkání starého osla
bylo by to
ojedinělé plácnutí
do hejna much
Někdy je třeba
sednout si
na dno rybníka
rukama obejmout kolena…(str.27)

A s tím vskutku nelze než souhlasit.
Nápad přikládat ke každému novému číslu časopisu básnickou sbírku se tedy tímto prvním počinem jeví jako povedený, a nám nezbývá než zvědavě vyčkávat, kteří další autoři nám budou představeni, stejně jako na celé nové číslo, které možná půjde v posunu daném novou vůdčí osobností dál, než to stávající.

J.N.S.