Možnosti, které nekončí

Ladislav Nebeský
Za hranice stránek
Nakladatelství dybbuk, Praha 2008. 88 stran, doporučená cena 148 Kč. Náklad neuveden, vydání první.

Čekáme, že v knihách básní najdeme slova sestavená do cizelovaných ornamentů, precizních významů nebo překvapujících příběhů. Na to jsme připraveni. Daleko méně jsou nám v poezii předkládány hry a rébusy, ale i s těmi se naučíme zacházet, máme-li čas a dětskou ochotu si hrát. Ani to však ještě nevyčerpává všechny možnosti práce se slovem. Experimentální poezie, jež byla v České republice mohutným literárně-výtvarným proudem především v 60. letech 20. století, vkročila do třetího tisíciletí s novou inspirací.
           Ladislav Nebeský (* 1937), který se v posledních letech k experimentu vrátil s novým zápalem, opět dokázal, že v experimentální práci se znakem či textem lze stále objevovat nové postupy, a také zdokonalovat a rozšiřovat metody stávající. Ve své nové knize se znovu zaměřuje na slova neviditelná a nově též na slova překračující mez fyzického média knihy. Čtenář tak musí skutečně udělat pomyslný krok Za hranice stránek, vyjít mimo vyhrazené hřiště papíru, aby dosáhl pointy. Nebo, lépe řečeno, aby následoval záměr autora a sám na sobě vyzkoušel, kam až je ochoten zajít v experimentu s vlastním čtenářstvím.

Za kouzlem nepřítomného

Přestože se obratně pohybuje na pomezí výtvarného projevu a básnické práce se slovem, Ladislav Nebeský je povoláním matematik. O řádovém typu uvažování zde svědčí úvody k jednotlivým oddílům knihy, kde nám poskytuje vodítko k cestě za neviditelným a dokonce i nepřítomným. Naskýtá se tu srovnání s matematickými úlohami, jejichž správný řešitel je na konci odměněn shodou svého řešení s výsledkem autora úlohy. Samozřejmě, máme svobodu. Můžeme předložený „úkol“ odmítnout a věnovat se pouze obdivování estetických struktur, do kterých se podle autorových záměrů jednotlivé znaky spojily. Byla by to ale škoda.

Nebeského slova dosahují za hranice knihy mnoha způsoby. Některá se tam posunula zvětšením prokladu mezi písmenným intervalem. Jiná volají po přečtení, vynechaná v abecedně uspořádaných strukturách. Další ve vzájemném pronásledování postupně mizejí z dohledu do oblasti neviditelného a nepřítomného zároveň. Textové bloky překračují z listu na list a mimo něj, aby přesto jednoznačně pokračovaly v určeném záměru. Někde je tento záměr dokonce teprve mimo oblast viděného či hmatatelného dokončen a osmyslen. Tak, jako život jedince ve svém smyslu překračuje součet prokazatelných činností za jednotlivé dny, chce se dodat.
           Navíc: přestože estetizované, precizní uspořádání grafémů, které jedině umožňuje správné čtení, působí navenek jaksi strnule nebo pasivně, ukryté obsahy naznačují opak. Je to náhoda? Jistě ne. Nebeský si často ve svých „tajenkách“ volí slova, která skicují pohyb nebo vyznačují děj (rozpětí, do neznáma, stopa či trojice včera – dnes - zítra) a napětí (výkřik). Jinde zase nastolují rozpor či nutnost volby (hlava nehlava, bílá nebo černá). V abecedních posloupnostech je proto zakódována významová dynamika.

Nestandardní obsah knihy Za hranice stránek nabízí různé možnosti uchopení, jak již bylo naznačeno výše. V návaznosti na autorův záměr se můžeme zamyslet nad tím, zda kdesi za hranicemi tištěných médií neexistuje celý nepoznaný svět do neviditelna napřažených znaků. Co když je celý svět popsán dosud nezjevenými slovy, která je třeba vystopovat a přečíst? Domýšlíme-li hru Ladislava Nebeského dále, naskýtají se nám zneklidňující možnosti. Možnosti, které nekončí.

J. N. S.

Experimentální poezie nevyžaduje od čtenáře speciální dovednosti

Rozhovor s Ladislavem Nebeským vedla v kavárně Symbiosa na pražském Smíchově Jitka N. Srbová.

J.N.S.: Ladislave, držím v ruce tvou novou knihu a listováním se s jejím obsahem mohu seznamovat. Pojďme ji ale představit čtenáři, který zatím neví, co od ní čekat. Řekněme úvodem, že je sice zařazena v edici poezie, ale je to zároveň kniha experimentální, takže čtenářský zážitek bude zcela odlišný od standardní knihy básní.
L.N.: Kniha Za hranice stránek je volným pokračováním mé předchozí kníhy Bílá místa. V obou případech jde vlastně o čtení nenapsaného. Zatímco v případě Bílých míst šlo o čtení neviditelného, v tomto případě jde skutečně o čtení za hranicí stránek, to znamená někde, kam už psát nelze. A abychom mohli něco, co je za hranicí stránek, přečíst, musíme na to nějakým způsobem ukázat. Především si ovšem musíme představit, že něco takového vůbec existuje. Východiskem té knihy je tedy představa, že každá reálná stránka má jakési pomyslné pokračování do všech stran, do všech směrů, přičemž nebere v úvahu fyzické překážky, jako je například hřbet knihy. A chceme-li pak číst vně stránky, tedy objevit toto pomyslné pokračování, musíme na tato místa ukázat. Samozřejmě, že způsob, jakým ukazujeme, je v rámci knihy zřetelně prezentován – i tady jde o určitou návaznost na knihu Bílá místa. Prostředkem k určení neviditelného písmene je vynechané místo v české abecedě, přičemž myslíme takové cyklické uspořádání abecedy, kde za „ž“ následuje opět „a“. Je-li pak v takovém řetězci písmen nějaká mezera, tak právě tuto mezeru chápeme jako ono písmeno neviditelné. Kdybychom tedy měli za sebou písmena „b-c-č-d“ a pak „é-f-g“, tak tím chybějícím písmenem bude krátké „e“. Ale v této mé nové knize to může být ještě složitější. Někde odkazujeme neviditelnými písmeny, někde nikoliv, ale každopádně existuje řada mechanismů, jak za hranice knížky dosáhnout.

Ladislav Nebeský: Za hranice stránek. Nakladatelství dybbuk, Praha 2008

Je to tedy už druhá kniha, která se zabývá fenoménem neviditelnosti. Proč tě neviditelnost tak inspiruje, proč se k ní vztahuješ? Je to snaha objevit nějakou novou vrstvu jazyka nebo sdělení?
Já si myslím, že člověk se s fenoménem neviditelnosti setkává už v dětství. Ve mně třeba pohádky, které se zabývaly neviditelností, vyvolávaly nejrůznější otázky, a možná právě tam někde byly zdroje tohoto mého zájmu. V dospělosti se pak pro mě téma neviditelnosti obnovilo někdy v lednu nebo únoru roku 1965, kdy mě napadla krátká básnička, která se jmenovala Pětiverší, a která obsahovala pouze čtyři verše a pak prázdný řádek:

zde zamlčeno jedno slovo
jsou zamlčena dvě
zde tři
čtyři

Musím říci, že tuto báseň jsem považoval v rámci své tehdejší tvorby za něco zlomového. A v polovině devadesátých let mě pak napadla další báseň, která také obsahovala neviditelnou část, a tehdy jsem začal mít pocit, že bych za tím fenoménem měl jít. Následující cesty byly velice různé, šlo často o kreslené věci. Například jsem byl fascinován tím, že něco může být červené a přitom neviditelné. Ale postupně mě to dovedlo spíš k věcem, kde už nehrály takovou roli výtvarné aspekty, kde šlo pouze o papír a písmena. V té době jsem se tedy neviditelnosti hodně věnoval, a bylo pro mě velice významné, když jsem si v létě roku 2001 uvědomil, že některé věci mohou být neviditelné dvojnásobně, eventuálně i trojnásobně. Ale už ta dvojnásobná neviditelnost mě velmi fascinovala, a soustředil jsem se pak na to, jak jednoduchou i dvojnásobnou neviditelnost odlišit. A to byl pro mě hnací element, který mě vedl dopředu a který nakonec vedl k napsání knihy Bílá místa, která v roce 2006 v nakladatelství dybbuk vyšla.
Poté jsem hledal další pokračování. Uvědomil jsem si, že čtení neviditelného je vlastně zvláštním případem čtení nenapsaného, a hledal jsem další mody toho nenapsaného. A jeden z nich byl právě nenapsanost spočívající v tom, že nenapsané je mimo stránku. A to mě znovu začalo fascinovat a po té stopě jsem šel, až jsem nakonec dospěl k této knížce.

Zdá se mi, že taková tvorba vyžaduje od čtenáře aktivní spolupráci s autorem, což není úplně standardní postup. Většinou čtenář pouze přijímá to, co je mu autorem předkládáno. Zde je ale třeba pátrat po řešení, přijmout princip hry. Je pro tebe hra něco, co stojí v základech tvojí tvorby?
Je to svým způsobem hra. A partner ji může buď odmítnout a nebo na ni přistoupit. A aby na ni mohl přistoupit, musí být do jejích pravidel zasvěcen. Proto jsou v knize Bílá místa i v této nové knize některé stránky věnované poznámkám, které čtenáři objasňují princip čtení. A pokud k tomu pak čtenář přistoupí kladně, může se díky zmíněným vysvětlivkám hry snadno zúčastnit.

Když se vrátíme k východiskům tvojí tvorby, jistě by ses zařadil do generace experimentálních autorů. Můžeš se dohledat prvotního impulsu? Kde vznikla ta potřeba nahlížet na tištěné slovo nebo písmeno jinak než klasickým způsobem?
Není tak docela snadné se toho dohledat. Těch motivů bylo více. Na počátku 60. let jsem začal pracovat na pracovišti, které se týkalo matematické lingvistiky. Já sám jsem vzděláním matematik a právě tehdy jsem se začal zabývat jazykem. To samo o sobě bylo jedním impulsem. Druhým impuls vyplynul z mého zájmu o aktuální literární tendence. Narazil jsem na některé články Josefa Hiršala a Bohumily Grögerové. Jméno B. Grögerové mi v té době bohužel neříkalo nic, ale zato jméno Josefa Hiršala mnoho. V roce 1958 totiž vyšel jeho překlad Morgensternových Šibeničních písní, což pro mě a mé přátele byla kniha takříkajíc kultovní, a víc než to – byla to kniha kódů. Dorozumívali jsme se dokonce citáty z té knihy, byla to zkrátka jedna z knih, která mě v mém mládí nejvíce oslovila. A když jsem zjistil, že Hiršal se experimentem zabývá, byl to pro mě dostatečný důvod, abych se po této věci sám rozhlížel. A tak jsem do toho v roce 1964 vstoupil. V dubnu 1964 jsem navíc navštívil výstavu skupiny Křižovatka, a byl jsem naprosto fascinován vizuálními básněmi Jiřího Koláře. Byl jsem také velice osloven typogramy Vladimíra Burdy, a to všechno byly impulsy, abych sám něco takového zkusil. A měl jsem to štěstí, že jsem na podzim roku 1964 mohl navštívit Josefa Hiršala, který mě vlídně přijal, a od té doby jsme se začali stýkat. A na to se pak nabalovaly věci další.

Ladislav Nebeský: Za hranice stránek. Nakladatelství dybbuk, Praha 2008

Řekl bys, že experimentální tvorba je úplná odbočka od klasické literatury? Respektive - v některých případech jde o pomezí literární a výtvarné tvorby, ale každopádně se jedná o něco, co se pohybuje mimo proudy a na jejich okraji. Jaká je pro tebe vlastně pozice experimentu?
Nevím, jestli na tu otázku dokážu odpovědět. Samozřejmě, že je to pohled odjinud, ale domnívám se, že takový pohled má své dobré důvody. Jistě by bylo absurdní, kdyby se všichni básníci vrhli na experimentální poezii, ale zároveň experimentální poezie může tu neexperimentální dobře provázet, zrcadlit, komentovat nebo s ní vést jakýsi dialog.

V současné době máme k dispozici vynikající technické prostředky. Experimentální tvorbě by to mohlo velmi lahodit, ale přitom žádná exploze experimentu, zvlášť v tvorbě mladých autorů, neprobíhá. Máš pro to nějaké vysvětlení?
Já si nejsem jistý, že by experimentální tvorba byla příliš založena na využití nějakých nových technických prostředků. Možná částečně také, ale v šedesátých letech jsme vystačili s psacím strojem, nic dalšího jsme nepotřebovali. Myslím tedy, že v tom to není. Jsou období přílivu a odlivu. Šedesátá léta byla takovou přílivovou vlnou, pak tato vlna ustoupila do pozadí. Netroufám si říci, jaký bude další vývoj. Že jsem se sám k experimentální poezii v devadesátých letech vrátil, to je můj osobní příběh. Jsou zde ovšem jiní zajímaví autoři, a je možné, že dříve nebo později se experimentální poezie znovu objeví. Je to něco, co by snad mělo neexperimentální tvorbu provázet a současně reflektovat.

Jak jsme už řekli, tvoje nová kniha Za hranice stránek navazuje na knihu předcházející. Máš už nějakou představu, kam se tvoje tvorba bude vyvíjet dál? Předpokládám, že je možno pokračovat.
Ne, tuto představu nemám. Já se bojím opakování. Myslím, že bych si nyní dal jakýsi půst a buď najdu něco nového a nebo ne. S tím jsem smířen.

Kdybys měl definovat svého ideálního čtenáře, kdo to je?
To nevím... Rozhodně si nemyslím, že by to měl být čtenář, který má nějaké speciální znalosti nebo dovednosti. Myslím, že je to ten, kdo se chce bavit, případně kdo možná chce překročit hranice oné obvyklé poezie. Nechápu to ovšem jako něco elitářského, jde o otevřenou věc. Čtenář může hru přijmout nebo odmítnout, je to zcela jeho volba.

V tom případě přejeme knize hodně otevřených čtenářů a děkujeme za rozhovor.