V hlavní roli: intelektuální třicátník z Manhattanu

Claire Messudová
Císařovy děti nemají šaty
Přeložila Markéta Musilová. Euromedia - Odeon, Praha 2008. 480 stran.

První román, který si od americké spisovatelky Claire Messudové (1966) můžeme přečíst v češtině, je rovnou její nejnovější, rozsáhlé dílo Císařovy děti nemají šaty (2006). Stejně jako tři předchozí zaměřen zejména na psychologii a vztahy postav, z nichž žádná nehraje hlavní part. Přesto jsou všechny natolik životné, až se doslova zhmotňují před očima.

Hlavní postavou románu je rovnou celá generace. Generace čerstvých třicátníků, kteří by se konečně měli osamostatnit, oprostit od vazeb k rodičům, začít se smysluplně živit, založit rodinu… Jednoduše, začlenit se do nijak lákavého kolektivu definitivně dospělých, tj. zodpovědných a uvědomělých. Ne že by snad o to všechno císařovy děti z New Yorku neusilovaly – naplnění všeobecně uznávané představy o životním úspěchu (respektované zaměstnání, adekvátní partner a odpovídající bydlení), jíž se přes všechny snahy o odlišnost drží, jim nicméně prokluzuje mezi prsty. Nedaří se jim naplnit očekávání okolí (a to si těchto pohledných potomků slavných předobře všímá), a zejména ta svá. Při tom zažívají, do jaké míry je proces dozrávání spojen se ztrátami – a to nejen povšechných iluzí, ale i starých přátelství, která měla trvat napořád.

Kulisa událostí 11. září na výchozí situaci kupodivu nic nemění - velký třesk za krátký čas převálcují malicherné individuální potížky. Je jen pro jednoho z kroužku spolužáků (Buchtičku, plnícího v knize pochopitelně úlohu komické tlusté venkovské tečky) nevyužitou možností, jak si změnou identity naklonit osud. Motiv „jednou jim všem ukážu“ je ostatně příznačný nejen pro něj, ale i krásnou Marinu, žijící ve stínu ctěného otce, její nejlepší přítelkyni - nejistou Danielu, která s tímtéž mužem zažije drásavý románek, homosexuálního Julia, který se milovanému ochotně převtělí do vydržované domácí gejši, nebo manipulativního Ludovika, jenž v zájmu plánovaného ikonoklasmu rozklíží srostlici mezi svou nevěstou Marinou a jejím otcem. Jak je patrné, urostlý novinář Murray Thwaite je tím, k němuž všechny postavy vzhlíží a po jehož uznání prahnou. I jeho pokusy o „životní dílo“ jsou ale (nejen ve světle zářijového světaběhu) směšným sebestředným pinožením.

Messudová se v tomto románu zaměřuje na předsudky, pokrytectví a přetvářku, a neváhá je odhalovat nejen v rámci snobské intelektuální smetánky, kteréžto prostředí dobře zná, ale i v těch nejintimnějších rodinných a partnerských svazcích. Čtenář se při tom výborně baví, protože vše je obklopeno jakýmsi „zadním“ humorem, jímž se z inteligentních a pozoruhodných osob stávají zironizované postavičky. Může si ale vybrat, zda román chce vidět jako panoptikum figurek, či nikoli – to pokud se s císařovými dětmi sžije natolik, že jejich osudy vezme za své. Toho umí autorka docílit skvělou psychologickou kresbou a jistě i tím, že všichni mravenčí hrdinové jsou svým způsobem sympatičtí. 450 stran popisů hnutí mysli jednotlivých postav, jejich mentálních přesunů jakoby odnikud nikam, telefonátů, večírků a kávových schůzek s konverzací není nuda. Také proto, že popisované dění – a jedná se jen o několik měsíců roku 2001 - je ve své malosti tak uvěřitelné a dialogy tak reálné. Jen to jedenácté září nejenže působí spíše jako prášivé povlávání vypelichané sametové opony, což by mohl být i dobrý záměr, ale opět (jako u J. S. Foera) se neobešlo tak docela bez patosu a křeče. Nejspíš to ještě Američanům jinak, třeba věcně, nejde.

Olga Stehlíková

Pozn. red.: Recenze byla psána pro Pražský deník, kde také vyšla. Ve Wagonu nyní nabízíme její nezkrácenou podobu.