Psát tak jako Lessingová…

Doris Lessingová
Muž a dvě ženy
Přeložila Zora Wolfová. Odeon, Praha 2008. 344 stran. Doporučená cena 299 korun.

Soubor povídek Muž a dvě ženy napsala Doris Lessingová, dosud nejstarší držitelka Nobelovy ceny za literaturu, už v roce 1963. U nás vyšel v okleštěné podobě v 70. letech, kdy nejen sourozenecky incestní povídka Jedno tělo nebyla skousnutelná. A to ani od autorky, jež bývala aktivní členkou komunistické strany. Od té doby jako by se po uctívané britské spisovatelce slehla zem - v českých zemích je neznámá dosud, a nepomohlo autorství více než šedesáti titulů ani nechtěné výsostné postavení mezi feministkami, které si ji přivlastnily zejména poté, co vyšel její kontroverzní sci-fi román Puklina (letos konečně dostupný také v češtině). Nyní si tedy český čtenář může od plodné prozaičky (básnířky a dramatičky), která se narodila v Persii r. 1919 a dětství prožila v nynějším Zimbabwe, přečíst hned dva tituly. Svazek Muž a dvě ženy je v odeonské edici obohacen o 10 dříve zcenzurovaných povídek; původní překlady ostatních jsou zrevidovány.

Podobně intenzivně jako marxismem se Doris Lessingová zabývala také súfismem, ekologií, jungiánskou analýzou snů nebo utopiemi. Zajímají ji ale zejména mezilidské vztahy a její pohled na ně není ovlivněn žádnou ideologií. V centru její pozornosti bývá silná, nezávislá žena - přemýšlivá, smyslná, inteligentní, s bohatým vnitřním životem, který autorka vykresluje s empatií, v charakterizační zkratce. V proměnlivosti perspektiv, v širokém rozhledu, z kterého pramení potřebný nadhled, v bohatém syžetu a rozmanitých formálních experimentech tkví její mistrovství, hodné nejvyššího literárního ocenění.

Řada jejích románů je situována do Afriky, kam jí byl po řadu let odpírán přístup, a nejinak je tomu i v některých povídkách z tohoto souboru. Přirozený a jednoduchý půvab, s jakým se pohybuje na africké farmě, na italském venkově, se psy v buši nebo na londýnském předměstí, v prostředí zákeřné politiky nebo surrealistického snu, je jen jedním z faktorů, které činí její krátké prózy strhujícími. Každá z nich by se dala „rozepsat“ do podoby románu, tak jsou hutné. Její spisovatelské krédo je prosté, a o to obtížněji dosažitelné: umění tkví v oproštěnosti, hloubce ponoru do přesvědčivé psychiky postav a šetrném zacházení se slovy. Bravurně zpracovává zásadní, v psychologické próze klasické náměty, ať už se dotýkají jedinečné individuality či mají širší společenský dosah. Dovede je s přirozeností vtělit do hladce plynoucího příběhu obsazeného pro ten účel výmluvnými typy (venkovská kráska jdoucí nesmlouvavě za svým štěstím, žena s láskou k životu trýzněná depresí milovaného muže, afričtí vůdci bojující o pozice, sourozenci překračující svou láskou zákonné hranice, děvče proměňující se v ženu…). Střetávání ras, prostředí, postojů, pohlaví a společenských vrstev nahlíží s moudrostí, nepředpojatostí a citem. K přání umět psát jako ona, totiž dokázat přeměnit jemnou vnitřní pohnutku v napínavé dobrodružství, se přiznali mnozí významní literáti současnosti.

Ústřední povídka Pokoj číslo devatenáct, v němž Lessingová zřetelně odkazuje ke své předchůdkyni Virginii Woolfové, svazek Muž a dvě ženy uzavírá. Hrdinka žijící dosud záviděníhodným rodinným životem náhle zjišťuje, že se v domácnosti a dětech rozpustila její osobnost, a vášnivě zatouží po samotě. Ukazuje se ale, že přijatelnější než trávit dny v rozkladné samotě pronajatého pokoje by pro okolí včetně manžela bylo, kdyby svou vášeň zaměřila na milence. Náhlý rozpad dosavadních hodnot vede až k fatálnímu konci. V podání Doris Lessingové na tom není nic neuvěřitelného, nic nepochopitelného. Vžít se do role kterékoli z postav je závratně snadné. Není divu, že se autorka emancipovaného světonázoru stala zlatým soustem pro militantní feministky – škoda, že náhled na vztahy mezi muži a ženami v tomto hnutí nevypadá právě tak, jako ho představuje tato spisovatelka.

Olga Stehlíková

Pozn. red.: Recenze byla psána pro Pražský deník, kde také vyšla. Ve Wagonu nyní nabízíme její nezkrácenou podobu.