Udělej sám, uděláš líp

Revue Labyrint č.19-20
Labyrint, Praha 2007. 304 stran, 150Kč. Náklad neuveden, vydání první.

Do It Yourself. Udělej to sám. Tímto podtitulem je uvedeno nové dvojčíslo Revue Labyrint, jemu se také věnuje řada původních i překladových esejů a k němu se pak dále váže i konkrétní vybraná tvorba umělecká. V českých poměrech toto heslo může trochu zavánět, proto je na místě vysvětlení. Základem filosofie DIY je myšlenka, že jedině to, co člověk dělá sám za sebe, s vynaložením vlastního času, talentu a prostředků, tj. bez jakéhokoliv diktátu či jiného omezení zvenčí, může nést svobodné poselství a sloužit jasnému (uměleckému) vyjádření. DIY kultura je kultura nezávislá na pravidlech zábavního byznysu, což také znamená, že jím není podporována, nezískává volný prostor v médiích a není výdělečná – pokud do výdělečné sféry nepřejde, vlákána tam neustálým hladem oficiální kultury po ozvláštnění a nových nosičích zábavné informace.

21. století je pro nezávislé umělecké vyjádření věkem bohatých žní. K dispozici máme vhodné technické prostředky a především nekonečnou a téměř neplacenou plochu k publikování, internet. Každý může doma natáčet, stříhat, míchat a publikovat video, každý si může vysázet a vytisknout knihu, každý může uspořádat koncert, módní přehlídku, happening nebo výstavu – stačí inspirace, vůle a ochota upřednostnit dílo před válením se nebo vyděláváním peněz. Kolem těchto sympatických myšlenek  (z pohledu DIY internetového čtvrtletníku, kterým Wagon je, ani nemohou jinak než sympaticky znít) se otáčí první, teoretická část Revue Labyrint. Martina Overstreet, Alef, Jeffree Benet a další nás zde seznamují s východisky a slepými uličkami samoobslužné kultury, přičemž nejpozději po přečtení třetího eseje se zdá jasné, že klady převyšují zápory a že naštěstí máme neustálý přísun mladých, kteří neplatí nájmy, nemají pracovní doby a nemusí tedy řešit, jestli si ještě mohou dovolit dělat něco zadarmo. Jediné shodně obšlapávané nebezpečí je toto: kde všichni tvoří, nikdo nevnímá. Ve věku volných výrobních uměleckých prostředků tedy už nebojujeme o svou šanci na tvorbu, ale o svého čtenáře, diváka, posluchače. Nicméně bez potřeby prosadit se nevzniká tlak na výkon, tedy nás tato překážka může paradoxně jedině těšit.

Nedílnou součástí Revue Labyrint je samozřejmě původní tvorba, a dlužno dodat, že nové dvojčíslo hýří autory zvučných jmen. Například celosvětově úspěšný Haruki Murakami je zde zastoupen ukázkou ze svého detektivně mytického románu Afterdark, své čtenáře určitě nadchne povídkou Plavání pro pokročilé Michel Faber. Vynikající minidrama představuje mladý a již mocně oceňovaný rakouský spisovatel německého původu, Daniel Kehlmann, čtenáři si určitě najdou povídku obdivovaného soudobého ruského autora Viktora Pelevina nebo ukázku z románu Královnina šavle, jejíž autorkou je mladičká a již velmi úspěšná polská prozaička Dorota Masłowská.
          Českou štiplavou duchaplnost více než dobře zastupují ve dvou rozhovorech básnířka a prozaička Svatava Antošová (patafyzika) a génius češtiny a chytrého humoru Patrik Ouředník (nad knihami a kritiky), vynikající lehkou povídku Obludárium vypustil do Labyrintu Pavel Brycz, neztratil se ani výborný vypravěč Jiří Kratochvil.
          Labyrint samozřejmě nemůže existovat bez výtvarné složky, která se zde na kvalitním papíře představuje také v několika našlapaných exemplářích: svou pohádkově tísnivou tvorbu slovem i obrazem představuje Josef Bolf, jeden z nájemců pražských Karlínských Studií, fantaskními oleji dozajista přitáhne newyorský malíř Verne Dawson, o možnostech a omezeních grafického designu zajímavě diskutoval Radim Peško se Stuartem Baileym, vydavatelem nezávislé revue Dot Dot Dot.
          Labyrint nepřipravil o možnost promluvit k DIY také hudbu (např. Alex Švamberk – DIY & hudba), film (Vincent Gallo očima Aleše Stuchlého) a komiks (mezi jinými zvláště přívětivý esej Tomáše Hibiho Matějíčka), což je formát, které má v České republice mohutnou podporu, ať už vychází oficiálně nebo pod lavicí.

Zmíněni byli z autorů nového čísla jen někteří, ani těm ostatním by se však čtenáři neměli vyhnout. Více než tři sta stran revue uzavírá pozoruhodný přehled spřízněných, inzerujících či jinak podstatných kulturních periodik, projektů a akcí, které dávají tušit, že nakonec tu na tak malou zemi přece jen s rukama v klíně nesedíme. Suma sumárum, toto číslo je od začátku do konce dosti rozumně určeno ke čtení a koukání a právě tak by se k němu mělo přistoupit, neboť jeho redakce to sice dělá pro sebe, ale tolik potištěného papíru by se mělo ospravedlnit také nějakým čtenářským zájmem. Tak prosím.

J.N.S.